V lidském životě uplyne minuta, planeta zestárne o půl roku. A neexistuje zima, neexistují měsíce ztracené na boj s krutou přírodou, nepotřebují teplé oblečení, palivo…
Několik dní je třeba na úklid města, na natření domů ohlodaných vánicemi, a život jde dál. Až do podzimu. Pak znovu celá planeta odejde do časových strojů, aby ze svého života vyškrtla zimu. Na planetě znovu na šest měsíců začne vládnout zima a ve městech opuštěných lidmi budou vládnout bílí vlci a sněhové bouře.
Starší muž v bílé kombinéze s modrým „bleskem“ na rukávě, který vycházel jako poslední, předal technikovi kartu ve tvaru čtverce.
„V pořádku,“ řekl. „Běžte.“
Lidé, kteří vyšli z věže, se zastavili, upravovali si vlasy, mžourali očima, rozcvičovali se, jako po chvilkovém spánku.
Z reproduktoru nad vchodem do věže se ozývaly stručné povely.
Asi za pět minut bylo po všem: těžké ocelové dveře shora sjely a oddělily tak minulý podzim od dnešního dne.
Kristýna nás vyprovodit nepřišla.
To nevadí, přiletím sem příští jaro, bez zaklepání vstoupím do prázdného domu, lehnu si na pohovku hned v krajní místnosti a budu čekat na ráno, až se v předsíni ozvou lehké kroky.
Volba
Bylo dusno a člověk měl chuť udělat pořádný průvan, jenomže pořád někdo zavíral dveře. Byl jsem unaven. Tak unaven, že před pěti minutami, ještě než jsem zvedl sluchátko, jsem se snažil vymyslet nějaký důvod, který by mi zabránil uvidět Katrin. A když už jsem vytáčel číslo, představil jsem si, co Katrin teď řekne — že se nemůže se mnou setkat, protože má schůzi. Katrin zvedla sluchátko a řekla, že bych mohl zavolat i dřív. Vedle stolu s telefonem se zastavil Krogius, položil na stůl tašku s konzervami a pískovým cukrem. Chystal se na chalupu. Zůstal stát vedle telefonu a čekal, až domluvím. Ztrápeně mě pozoroval. Katrin mluvila potichu.
„Cože?“ zeptal jsem se. „Mluv nahlas.“
„Za čtyřicet minut,“ řekla Katrin. „Tam, jako vždycky.“
„Tak vidíš,“ řekl jsem Krogiovi, když jsem položil sluchátko. „Už můžeš volat.“
Bylo dusno. Na Puškinovu ulici jsem šel pěšky, abych si nějak ukrátil čas. U Čajkovského sálu prodávali ve stánku karafiáty, byly ale zvadlé, navíc jsem pomyslel, že kdybychom s Katrin někam šli, budu vypadat jako kavalír. Přepadl mě hloupý pocit, jako kdyby tohle všechno už patřilo minulosti: Katrin mě čeká na půlkulaté lavičce, u Puškinových nohou stojí květináč s povadlými květy a vyrudlou kyticí chrp.
Také že to tak bylo. I s těmi chrpami. Jenom Katrin se opozdila, tak jsem si sedl na volný okraj lavice. Nesahal sem stín z keřů, proto tu vlastně nikdo neseděl. Katrin nepřišla sama. Za ní, nebo spíš vedle ní, šel velký urostlý muž s malou bradkou, která mu hloupě trůnila na bradě, takže vypadal jako podvodník. Na hlavě měl bílou čepičku a kdyby bylo o něco chladněji, oblékl by si jistě semišové sako. Pozoroval jsem toho chlapíka, protože na Katrin jsem se dívat nemusel. I tak jsem ji znal už dobře.
Katrin mě vyhledala, přišla ke mně a sedla si. Ten chlapík si sedl taky. Katrin dělala, že mě nezná, a já jsem se na ni taky nedíval Chlapík řekclass="underline"
„Je tu horko. Úplná pekárna. Člověk by tu snad dostal úpal.“
Katrin se dívala rovnou před sebe a on se kochal jejím profilem. Chlapík měl upocené čelo, i tváře se mu leskly.
Odvrátila se od něho a řekla koutkem úst:
„Udělej ze sebe pavouka. Vystraš ho až k smrti. Jen abych ho už víckrát neviděla.“
„Říkala jste něco?“ zeptal se chlapík. Já jsem se setkal s jeho očima a přeměnil se v obrovského pavouka. Měl jsem tělo bezmála půl metru dlouhé a nohy mi měřily dobrý metr. Vymyslel jsem si kusadla jako zakřivené pilky pomazané páchnoucím jedem. Chlapík hned nepochopil, co se to děje. Tak jsem proměnil Katrin v pavoučici a udělal jsem, aby pocítil pod prsty chlad a slizkost chitinového pancíře. Muž si přitiskl roztažené prsty na prsa a druhou rukou si mával před očima.
„Sakra,“ řekl. Ještě jednou se na mě opovážil pohlédnout, a tak jsem mu podal přední nohu s drápem. Utekl.
Katrin se rozesmála.
„Díky,“ řekla. „Vede se ti to senzačně.“
„Neutekl by, kdybych i z tebe neudělal pavoučici.“
„Že se nestydíš,“ řekla Katrin.
„Dneska je strašně dusno,“ řekl jsem.
„Nepůjdeme do parku? Napijeme se piva.“
„Je tam spousta lidí,“ já na to.
„Ty jsi přece sám říkal, že v pátek všichni rozumní lidé odjíždějí z města pryč.“
„Tak jak chceš.“
„Tak pojď, třeba seženeme taxíka.“
Na stanovišti byla obrovská fronta. Slunce klesalo až ke střechám a připadalo nám, že se až příliš přiblížilo k Zemi.
„Tak něco udělej,“ řekla Katrin.
Vystoupil jsem z fronty a šel jsem shánět nějaké auto. Na rohu jsem uviděl prázdné auto, proměnil jsem se ve známého herce Jurije Nikulina.
„Kam chceš jet?“ zeptal se šofér, když jsem mu strčil do okénka hlavu.
„Do Sokolniků.“
„Tak nasedni, Juro,“ řekl šofér.
Zavolal jsem na Katrin.
Pod vysokými stromy bylo u vchodu chladno a všechny lavičky byly obsazeny. Před námi za kulatou vodní nádrží se tyčila kopule. Najednou mě napadlo, že Gurov si přečte můj a Krogiův referát někdy v pondělí, v úterý přijde do laboratoře. Krogius sám dobře nevěděl, co jsme to napáchali. Já jsem to ale věděl.
V lese protkaném pěšinkami u nějakého dávno nenatřeného plotu se Katrin zastavila, rozložila na zem dvoje noviny. Usedli jsme na trávu. Katrin dostala chuť na pivo, vytáhl jsem láhev z aktovky. Koupil jsem ji cestou z práce, protože mě napadlo, že Katrin bude mít chuť na pivo. Přistoupil jsem k plotu abych mohl láhev otevřít. Před plotem byla velká strouha a mě napadlo, že ji mohu přeletět, ne přeskočit, ale přeletět. Na pěšině se však objevily dvě ženy s dětskými kočárky, a tak jsem strouhu přeskočil.
„Chtěla bys umět létat?“ zeptal jsem se Katrin.
Katrin mi zblízka pohlédla do očí a já jsem si všiml, jak se jí zmenšily panenky, když na ně dopadlo sluneční světlo.
„Vůbec ničemu nerozumíš,“ řekla. „Nedovedeš číst myšlenky.“
„Nedovedu,“ řekl jsem.
Popíjeli jsme pivo, podávali si láhev jako dýmku míru.
Katrin seděla, dlaní se opírala o trávu, měla štíhlou ruku.
„Katrin,“ řekl jsem jí, „provdej se za mne. Mám tě rád.“
„Nevěřím ti,“ řekla Katrin. „Protože jsi sem přišel z vesmíru, jsi cizí člověk. Nebezpečný.“