„Vyrostl jsem v dětském domově,“ řekl jsem. „To přece víš. Slibuji ti, že nebudu nikdy nikoho hypnotizovat. Tebe tím spíše ne.“
„A tys mě už někdy hypnotizoval?“
„Jenom když jsi to chtěla. Třeba když tě tehdy bolel zub. Pamatuješ? Nebo když jsi chtěla vidět žirafu na náměstí.“
„A už jsi mne někdy hypnotizoval, abych tě měla ráda?“
„Nemluv nesmysly.“
Dopili jsme pivo, láhev jsme postavili tak, aby byla vidět a aby si ji někdo za nás odevzdal. Mluvili jsme o docela zbytečných věcech, dokonce o Taťánině otčímovi, o lidech, kteří chodili kolem nás a dívali se na nás. Vyšli jsme z parku, již za tmy, dlouho jsme stáli ve frontě na taxíka, a když jsem Katrin doprovázel k domu, ani jsme se nedomluvili, kdy se příště sejdeme.
Šel jsem domů pěšky a bylo mi smutno. Zkonstruoval jsem věčný motor a dokonce jsem dokázal, že bude fungovat. Důkaz to byl nesmírně složitý, až jsem téměř zapomněl na Katrin, než jsem došel do ulice, kde bydlím. Tady mi bylo jasné, že až přijdu domů, zazvoní telefon, Krogius řekne, že z toho našeho nápadu nic nebude.
Otevíral jsem dveře a bylo mi jasné, že někdo sedí v tmavém pokoji a čeká na mne. Zabouchl jsem za sebou dveře a pomalu jsem je zavřel na řetízek. Rozsvítil jsem v předsíni. Člověk, který seděl v setmělém pokoji, věděl, že o něm vím, ale ani se nepohnul. Zeptal jsem se:
„Proč si nerozsvítíte?“
„Trochu jsem si zdříml,“ odpověděl neznámý. „Dlouho jste nešel.“
Vešel jsem do pokoje a stiskl vypínač.
Z toho člověka čišela autorita. Proto jsem se začal taky tvářit autoritativně a pokusil jsem se vnutit hostovi myšlenku, že mám modrou proužkovanou kravatu.
Prošel za mnou do kuchyně, vytáhl z kapsy sirky, zapálil plyn, já jsem si zatím nasypal kávu. „Necítíte se příliš osamělý?“ zeptal se mne.
„Vůbec ne.“
„Ani dnes ne?“
„Dneska trochu ano.“
„Proč jste se doposud neoženil?“
„Děvčata mne nemají ráda.“
„Možná že jste si na samotu zvykl?“
„Dost možná.“
„Máte přátele?“
„Mám spoustu přátel. A jak jste se sem vůbec dostal?“
Člověk pokrčil rameny a řekclass="underline" „Přiletěl jsem, okno bylo otevřené.“
Neznámý přešel po místnosti, zastavil se u police a přejel prstem po hřbetu knih, jako kdyby přejel klackem po tyčkovém plotě.
„Tak,“ řekl profesionálním hlasem. „Nejednou jste si kladl otázku, proč nejste jako ostatní. A odpověď jste nenalezl. Současně vám něco bránilo obrátit se na lékaře. Už v dětském domově jste se učil lépe než ostatní. Podstatně lépe. I učitelé se tomu divili.“
„Druhá cena na matematické olympiádě,“ řekl jsem. „Ale učitelé se tomu nedivili. Medaili jsem nedostal.“
„Nedostal jste ji právem,“ řekl host. „Bál jste se svých schopností. Dokonce jste přesvědčil Krogia, že je plnoprávným spoluautorem toho vašeho nápadu. A to není pravda. Máte obrovskou schopnost přesvědčit druhého. Dokážete vnuknout kterémukoli člověku cokoli.“
„Vám taky?“ zeptal jsem se.
„Mně ne,“ odpověděl můj host.
„To je zvláštní,“ řekl jsem. „Teď mi řeknete, že jste můj rodák a že nás spojují neviditelné genetické spoje.“
„Správně,“ řekl host. „Kdyby tomu tak nebylo, nenapadlo by vás, že vás tu čekám, aspoň byste se trochu divil, kdybyste našel neznámého člověka v zamčeném bytě. Podivil byste se mému sdělení, že jsem vletěl do bytu ve třetím patře. Poslyšte, už umíte létat?“
„Nevím,“ přiznal jsem. „A co ještě umím dělat?“
„Stačí vám pohlédnout na stránku, abyste si zapamatoval text, sčítáte, násobíte, odmocňujete tak snadno a rychle, že byste mohl klidně vystupovat ve varieté, nemusíte spát několik dní, jíst také ne.“
„Třebaže dělám rád jedno i druhé, do varieté mě to netáhne.“
„To je otázka zvyku,“ řekl chladně host. „Vliv prostředí. V dětském domově dbali na to, abyste spali pravidelně v noci. Umíte vidět spojitosti mezi fakty a jevy, zvláště mezi těmi, které ještě nejsou známé. V místním měřítku jste génius. I když nedokážete zdaleka všech svých vlastností využít a o všech nemáte ani tušení.“
„Na příklad?“ zeptal jsem se.
Host se v mžiku rozplynul ve vzduchu a vznikl za mými zády. Pak se pomaloučku vrátil k polici, vytáhl odtud anglicko-ruský slovník a pustil ho. Slovník zůstal viset ve vzduchu.
„To všechno dokáži i já?“ zeptal jsem se bez zvláštního ohromení,
„To není ještě všechno.“
„Mně to už stačí.“
„Musíte se učit. Musíte se vrátit do prostředí, které je pro vás přirozené. Musíte se dostat mezi sobě rovné.“
„Hm,“ řekl jsem. „Podle vás jsem tedy mutant, genetická zrůda. A ke všemu ještě nejsem sám.“
„To ne,“ řekl host. „Jste tady prostě cizí.“
„Já jsem se tu narodil.“
„Nenarodil.“
„Narodil jsem se ve vesnici. Mí rodiče zahynuli při požáru v lese. Lidé mě našli a převezli do města.“
„Nikoli.“
„Tak jak to bylo?“
„Měli jsme vás najít mnohem dřív. Nebylo to snadné. Mysleli jsme si, že nezůstal nikdo naživu. Byl to výzkumný koráb. Kosmický koráb. Byli v něm vaši rodiče. Shořel. Vás ještě stačili z korábu katapultovat. Vznikl požár v lese. Při něm shořela vesnička lesního závodu. Požárníci vás nalezli živého a nezraněného, měl jste jenom strašný hlad, nevěděli, že vás až do konce požáru chránilo silové pole.“
Poslouchal jsem ho, ale trápilo mě něco jiného. „Budu muset odletět s vámi?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě,“ řekl host. „Copak mi nevěříte?“
„Věřím,“ řekl jsem. „Jenom zavolám Krogiovi.“
„To je zbytečné,“ řekl host. „To, co jste spolu udělali, Země zatím nepotřebuje. Nepochopí vás. Vysmáli by se vám i akademici. Vůbec se divím, že jste dokázal Krogiovi namluvit, aby uvěřil takové myšlence.“
„Vždyť na ní není nic nesmyslného.“
„To není. Tak za sto let se k ní na Zemi dostanou. My se do toho nesmíme vměšovat.“
Zvedl jsem sluchátko. „Dobře,“ řekl jsem. Vytočil jsem číslo Katrin.
Host položil ruku na přístroj. Znovu měl lidskou podobu.
„Tím to končí,“ řekl. „I osamocení. I nutnost žít mezi bytostmi, které vám tolik ustupují. Ve všem. Kdybych vás nenašel, zahynul byste. Jsem o tom přesvědčen. Teď si musíme pospíšit. Koráb nás čeká. Není tak snadné se k vám dostat, až na samotnou hranici galaxie. Zavřete byt. Hned tak vás postrádat nebudou.“
Když jsme odcházeli, na schodech jsem slyšel zvonit telefon. Udělal jsem krok zpátky.
„To je Krogius,“ řekl host. „Mluvil s Gurovem. Gurov nenechal na té vaší práci kámen na kameni. Teď Krogius na všechno zapomene. Brzo.“
„Já vím,“ odpověděl jsem. „Byl to Krogius.“
V mžiku jsme doletěli ke korábu. Vznášel se nad křovisky, byl malý, zpola průhledný a na první pohled naprosto neschopný vykonat tak dalekou cestu.
„Poslední pohled?“ zeptal se host.
„Ano,“ řekl jsem.
„Zkuste přemoci všechen smutek, který ve vás je,“ řekl host. „To není z loučení, to je z neznalosti, z nemožnosti pohlédnout do budoucna. Zítra se nad tím vším jen pousmějete, když si vzpomenete na drobné radosti a malé nepříjemnosti, které vás tu obklopují. Těch nepříjemností bylo víc.“