„Bylo,“ souhlasil jsem. Zlehka a teple mě objal vzduch korábu.
„Startujeme,“ řekl host. „Nebudete cítit žádné přetížení. Dívejte se na mě soustředěněji, nemůžete uniknout z pozemské podoby.“
Hostem projížděly perleťové vlny, když si pohrával řídicími přístroji. Uviděl jsem skrze poloprůhlednou podlahu korábu, jak se tmavá zeleň parku vzdaluje stále rychleji, jak se k sobě přibližují a jak se zmenšují body pouličních světel a oken. I Moskva se už proměnila ve světlou skvrnu na těle Země.
„Nikdy toho nebudete litovat,“ řekl mi host. „Zapojím hudbu a hned pochopíte, jakých vrcholků může dosáhnout rozum soustředěný na krásu.“ Znovu jsem zaslechl, jak zvoní telefon v opuštěné, neuklizené místnosti, telefon, jehož sluchátko bylo obaleno modrou izolací, protože jeden z mých neopatrných přátel telefon shodil se stolu, když si chtěl udělat místo pro šachovnici.
„Já půjdu,“ řekl jsem hostu.
„Ne,“ řekl on. „Teď už je pozdě na návrat. A je taky nesmyslné vracet se do minulosti. Do dávné minulosti.“
„Na shledanou,“ řekl jsem.
Opustil jsem koráb, protože za ten večer jsem se přiučil mnohému, o čem jsem před tím neměl ani potuchy.
Země se blížila, z Moskvy se z jediného svítícího bodu stala spousta drobných světélek. Dalo dost práce najít můj čtyřpatrový blok, tolik podobný ostatním a tolik smutný.
Dohnal mě hostův hlas:
„Odsuzujete se k životu plnému nedořečeného, plnému trápení a ponižování. Celý život budete toužit po nás, po mně. Bude ale pozdě. Vzpamatujte se. Nesmíte se vrátit.“
Dveře na balkón byly otevřené. Telefon už nezvonil. Nahmatal jsem ho, aniž jsem rozsvítil světlo. Zavolal jsem Katrin. Zeptal jsem se jí:
„Katuško, tys mi volala?“
„Ty ses zbláznil!“ řekla Katrin. „Už je hodina po půlnoci, všechny sousedy probudíš.“
„Tak volalas mi?“
„To byl jistě ten tvůj bláznivý Krogius. Hledá tě po celém městě. Má nějaké potíže.“
„Škoda,“ řekl jsem.
„Že má Krogius nepříjemnosti?“
„Ale ne, škoda, žes mi nevolala ty.“
„Proč bych ti měla volat?“
„Abys mi řekla, že si mě chceš vzít.“
„Blázníš. Už jsem ti řekla, že si nikdy nevezmu někoho, kdo sem přiletěl z vesmíru a navíc šílence, který mi dokáže namluvit, že je třeba Belmondo.“
„Nikdy si mě nevezmeš?“
„Běž spát,“ řekla Katrin. „Nebo tě budu nenávidět.“
„Do kdy zítra děláš?“
„To ti může být jedno. Mám schůzku.“
„Máš schůzku se mnou,“ řekl jsem přísně.
„Dobře, tak s tebou,“ řekla Katrin. „Jenom si ale nemysli, že s tvým návrhem souhlasím.“
„Já teď nejsem schopen pořádně myslet.“
„Zdravím tě,“ řekla Katrin. „Zavolej Krogiovi. A uklidni ho. Nebo se zblázní.“
Zavolal jsem Krogia a uklidnil ho.
Když jsem usínal, vzpomněl jsem si, že mi došla káva a že ji zítra budu muset koupit.