„Kdybychom natřeli slabou vrstvou lepidla povrch balónu,“ pokračoval Vajtkus a škrábat se ve vousech, „byl by pevnější.“
„Tak proč jsi mi neřekl dřív?!“ zlobil se Oleg, protože mu došlo, že je to dobrý nápad.
„Napadlo mě to teprve teď,“ hájil se Vajtkus.
„Zvýšilo by to hmotnost,“ řekl Sergejev.
Vtom se balón definitivně odlepil od země a zatím ještě celý nakřivo mířil vzhůru.
Oleg už nečekal. Přehoupl se přes okraj koše, postavil se v něm a pevně se chytil. Koš byl poměrně malý, nejvýš půldruhého metru v průměru a vysoký byl tak do pasu. Na dně byla ještě zásoba paliva a několik pytlů s pískem, v každém balónu musí být přece zátěž.
Koule se váhavě kymácela nad jeho hlavou a na spodní okraj, pod nímž byl upevněn hořák, bylo možno dosáhnout rukou. Oleg zatahal za lana upevňující koš ke kruhu. Byla dostatečně pevná.
Koš seděl na zemi, nedalo žádnou námahu překročit okraj a postavit se na hebkou trávu, Oleg však cítil ke všem, kteří stáli kolem, takové zvláštní odcizení, jako kdyby ti lidé už byli někde hluboko pod ním.
Koš se zachvěl, balón napjal lana a dral se vzhůru.
„Poletí! On poletí! Odvažte ho!“ volala zrzavá Ruth.
„Buď zticha,“ přerušil ji Sergejev. „Ještě je brzo.“
Oleg zvrátil hlavu a pohlédl na balón. Byl tak veliký, že zakrýval půlku oblohy. Vůbec nebyl krásný, všelijak poslepovaný, samá bublina, spletené provazy ho nevzhledně a neobratně svíraly. V mírně průhledné bělavé bláně se zrcadlila tráva a pokřivené domečky osady. Současně však v tomhle přitroublém kolosu bylo možno vytušit obrovskou sílu, která o sobě dávala znát v pomalých, zato však paličatých pokusech vytrhnout se, odlepit se od země a také tím, jak se napínaly provazy přidržující koš, jak hučel hořák, jak jeho hučení sílilo a jak je pohlcovaly jeho vnitřnosti.
Teď už balón stál kolmo nad hlavou, lana byla napnuta k prasknutí. Oleg byl na balón soustředěn a nevšiml si Sergejevova pokynu pomocníkům u kůlů, k nímž byla přivázána lana.
„Tak se připrav, Olegu,“ řekl Sergejev. „Budeme povolovat. Pořádně se drž! Asi to pěkně trhne.“
„Držím se, jen se neboj!“ zvolal Oleg a sledoval, jak se Vajtkus sklonil a rozvazoval uzel.
Vtom však Oleg málem vypadl.
Ať se Sergejev snažil sebevíc, aby provazy všichni pustili najednou, síly pomocníků nebyly stejné. Vajtkus odvázal provaz a pevně ho držel, Luisa však měla ještě plno práce s uzly. Dick se napřímil, trochu se usmíval a dával najevo, že souhlasí se svou účastí v této nesmyslné zábavě. Své lano nedržel příliš pevně, balón byl sice velký, ale ani ho nenapadlo, že by mohl mít takovou sílu. Na protější straně se Luisa s Egli trochu opozdily při rozvazování uzlů. Jako kdyby balón na něco takového čekal, popotáhl za provazy, a když vycítil, že na jedné straně ještě pevně drží na zemi, zatímco na druhé straně už jsou provazy volné, počkal na slabý závan větru, který mu přispěchal na pomoc a jaksepatří se postavil na zadní.
Vajtkus cítil prudké trhnutí, byl však na ně připraven, celým tělem se vzepřel, Dick však najednou vnímal jen prudkou bolest, jak mu dlaně rozdíral provaz, který se mu vzápětí vyškubl. Okamžitě se jako zvíře překulil přes hlavu, vyskočil a vrhl se k provazu, bylo však už pozdě. Koš, který balón prudce naklonil, se rozletěl do strany, převrhl se na bok, až se Oleg svalil na podlahu. Uhodil se o nádobu s palivem a sesypaly se na něho pytle se zátěží. Koš odhodil velkou Luisu, přitiskl Egli, pak se balón ještě jednou vzepjal ke skoku na opačnou stranu, odhodil Vajtkuse, vyrval ze země zbývající provazy i s kůly, které se teď kolébaly ve vzduchu, a prudce zamířil vzhůru.
Koš se pod balónem zmítal jako brouk ve stavu beztíže.
Všechno to trvalo pár vteřin naplněných praskáním, voláním, syčením a hučením.
Pak nastalo ticho, krátká chvíle ticha, do něhož zazněl Fumičin pláč, protože Fumiko se rozplakala ještě před tím vším, měla totiž o Olega strach.
Ostatní mlčeli, dokonce i Egli, které koš rozedřel ruku, i Luisa, která stále ještě ležela na zemi, mlčel i Sergejev s Vajtkusem, dokonce i děti, všichni se však dívali vzhůru za Olegem.
Olegova matka jediná zavřela oči, protože s neomylnou jistotou už viděla padat svého syna z koše s roztaženýma rukama.
Olegovi se zdálo, že všechno proběhlo neuvěřitelně rychle: padl na dno koše a jako zvíře, které ho chce udusit, ho zavalil pytel s pískem, v následujícím okamžiku pochopil, že letí, že pod ním je prázdno, že zem je někde daleko pod ním, protože koš se volně kolébá ze strany na stranu a škvírami v proutí proudilo světlo. Nesmírně opatrně, ještě celý zmámený strachem z výšky se zvedl na všechny čtyři, současně cítil, že koš se kymácí stále méně a balón ho táhne vzhůru.
Zatímco se Oleg vztyčoval, pomalu se vzpamatovával, jako kdyby se mu jeden po druhém vracely smysly a začaly mu sdělovat, co se děje kolem něho. Hořák stále syčel a hnal do balónu horký vzduch, provazy vrzaly, sjížděly po rámu, pod nohama mu skřípaly spletené větvičky koše. A zdola sem doléhal slabý dětský pláč.
Konečně si mohl stoupnout. Pevně se chytil okraje koše, už se chtěl napřímit, ale naštěstí to nestačil udělat, protože to košem prudce trhlo, až ho to málem vymrštilo vzhůru. Hned si neuvědomil, že se napjalo celé lano s kotvou.
Balón přestal stoupat, i když se pokoušel vytrhnout, až se chvěl koš, a celý se znovu rozhoupal.
Těm dole připadalo, že to všechno trvalo velice krátce. Chvíli všichni hleděli mlčky vzhůru. Balón vystoupal asi do sta metrů, dál už ho lano nepustilo, pak se začal pomalu posunovat k lesu, snad tím chtěl právě to lano oklamat.
Stále však Olega nebylo vidět.
Všichni však aspoň věděli, že Oleg určitě zůstal v koši.
Nejdřív se vzpamatoval Sergejev, už chtěl zavolat na Vajtkuse a Dicka, aby mu pomohli balón stáhnout, pak si však uvědomil, že je třeba nejdřív zavřít hořák, protože síla táhnoucí balón vzhůru je příliš velká. Vtom se ozvala Irina.
„Synáčku!“ křičela a porušila tím mlčenlivou důstojnost letu. „Synáčku, nestalo se ti nic? Oležku!“
Oleg to volání zaslechl a začal se stydět, protože na něho matka volala jako na malého kluka, pak ho ale napadlo, že i Napoleon měl jistě maminku a tak se naklonil z koše, pevně se přitom držel provazů a zavolal dolů:
„Všechno je v pořádku!“
Tmavé obrysy Olegovy postavy viděli všichni na zemi, rozkřičeli se, děti začaly skákat a Irina se hlasitě rozvzlykala.
Balón se pomalu pohyboval nad hlavami. Byl to opravdový vzdušný koráb, který dokáže letět k obloze.
Stařešina pomohl na nohy Vajtkusovi, který celou tu dobu proseděl na zemi, a řekl mu:
„A vzduchoplavectví pro ně pak přestalo být tajemstvím.“
Vajtkus se usmál.
„Stáhni plamen v hořáku!“ vykřikl Sergejev. „Zmenšíš tím stoupavost. Slyšíš mě?“
„Slyším bezvadně!“ ozval se Oleg a hlava mu zmizela. Otočil se k hořáku a opatrně stáhl plamen. Ne ale moc. Když už bylo po všem, neměl chuť vracet se dolů.
Ještě jednou pohlédl k zemi a zamával.
„Všechno je v pořádku!“
Shora viděl celou osadu. Dočista celou a najednou. Ulici, vlastně špinavou říčku, podél níž se táhly shora tak ubohé chatrče, křivé střechy kůlen, z nichž jedna se svažovala k ohradě.
Skupina roztroušených lidiček, musel by jen odhadnout, kolik jich je, protože někteří stáli rovnou pod balónem. Někdo na něj mával, děti skákaly, jako kdyby předváděly bláznivý tanec.