„Pavlyši, my dva máme naprosto odlišný názor na svět,“ řekla Klaudie. „Vy si musíte pořád z někoho dělat legraci, hraničí to s recesí. A recese je nepřípustné riziko. Riskovat v tomhle případě je nesmírně nebezpečné. Na vašem nepovedeném vtípku může záviset osud celé stanice.“
„Všechno začnu brát smrtelně vážně,“ povzdechl si Pavlyš.
Ozval se bzučák a přerušil rozhovor. Sally požádala Klaudii, aby ji vystřídala u plotny, a sama spěchala k vysílačce. Volal koráb Magellan. Vzdaloval se po své dráze a na několik hodin, až dojde k velkému skoku k další planetě, bude spojení přerušeno. To bude trvat čtyři měsíce. Kosmické spojové stanice se dávají jen na velké koráby a velké stanice. Průzkumné expedice proto tak vybaveny nebyly. Znamenalo to i určité riziko. Výsadkáři se s tím museli smířit. Gravitační vysílač by zabral celou kopuli.
Pro mezní situace byl ve volném prostoru za hranicemi aktivního pole přitažlivosti celé soustavy maják. Kdyby se něco přihodilo, bylo možno k němu doletět planetárním člunem.
Od této chvíle se spojení dalo udržovat pouze zastaralým pomalým způsobem. Když tedy je třeba, signál postupuje běžnou rychlostí rádiových vln k majáku vzdálenému asi světelný měsíc od planety. Odtud jde signál na Zemi–14. Takže čekat odpověď dříve než za šest týdnů je marné.
V závěru spojení Bauer všechny pozdravil a popřál, aby se jim nestýskalo.
A na shledanou při příštím spojení!
Za několik hodin koráb Magellan zmizí z této části vesmíru a objeví se v jiné, vzdálené mnoho parseků.
Pavlyš slyšel, jak Sally ukončila vysílání a jak přebírala poslední pokyny. Přistoupil k oknu a pohlédl na oblohu. Nemusel to ani dělat. Clonou špinavých mraků nebylo nic vidět. Už aby se vyčasilo. To sem museli přiletět v takovou nevhodnou dobu?
Pavlyš samozřejmě věděl, že jejich člun přistál koncem jara na severní polokouli v mírném pásmu. Je tedy možno očekávat, že počasí se bude den ze dne zlepšovat. Toto místo bylo zvoleno podle údajů automatů. Bylo tu totiž nejvhodnější klima pro průzkum; severněji se táhla už pustá a nehostinná pásma hor, za nimi pak holá tundra. Jižněji je za oceánem poušť. Prostor zvolený pro práci expedice byl biologicky nejaktivnější, takže většina průzkumů bude probíhat v okolí kopule.
Okénkem bylo vidět na spojovací chodbu, na kulatý tunel vedoucí k menší kopuli, k laboratoři s biologickými sondami. Takové pomocné kopule byly tři. Ta s biologickými sondami patřila Pavlyšovi. Druhá s vybavením geologickým byla Klaudiina. Ve třetí byl sklad a garáž, v níž bylo uloženo univerzální vozidlo. Vlastní výsadkový člun neboli planetární člun, který je sem dopravil, stál kousek stranou. Vypadal jako káča, se kterou si hrávaly děti, jenom místo zúženého špičatého konce, na němž se káča otáčela, člun spočíval na třech tenkých nohách.
„Jestli mě nepotřebujete,“ promluvil Pavlyš, „šel bych do skladu. Trochu to tam rozbalím.“
„Běžte,“ souhlasila Klaudie. „Odpoledne budete chystat biologické sondy. Zítra začneme podle programu.“
„Je mi to jasné,“ odpověděl Pavlyš.
Vydal se do druhého skladového oddělení. Kontejnery s vybavením a zásobami byly složeny podle přesně stanoveného pořádku. Vykládání sledovala Klaudie, před kterou se třásli i roboti. Bylo tu dusno. Pavlyš přistoupil ke klimatizaci a knoflík pootočil o jeden dílek. Okamžitě se rozbzučela veseleji. Vzápětí se mu zdálo, že slyší, jak se pohybují nespočetné filtry a vylučují všechno, co by mohlo být škodlivé nebo neznámé.
Pro Pavlyše začínala nejsložitější část přípravných prací. Musel v těchto přesně sestavených bednách najít právě těch třiadvacet, v nichž jsou rozloženy biologické sondy, analyzátory, přijímače expresních laboratoří, diagnostická zařízení, přenosná operační a prosektorská laboratoř a kdo ví co ještě. Se smutným výrazem třímal tabulku se seznamem zařízení a měl pocit, že nejméně tři ze čtyř měsíců stráví při hledání a sestavování svého panství. Nejvíc ze všeho však chtěl najít bednu s mikrofilmy. Měl strach, že při kontrole nákladu mohla Klaudie tento balíček vyřadit a Pavlyš by byl bez detektivek a vědeckofantastických románů nešťastný. Věděl, že mikrofilmy leží v bedně číslo šestnáct, která je dokonale ukryta za šestkou a čtyřicítkou, tedy za nejtěžšími bednami. Nebude přece čekat, až Sally uvede do provozu pomocného robota na překládání těžkých předmětů a počítání mikročlánků.
Snažil se nedělat hluk při odtahování beden do volného kouta. Konečně se dostal až k hledané bedně, otevřel ji a nejhorší předtucha se naplnila. Začal Klaudii příšerně nenávidět. Samozřejmě že přišla na krabici s tím uměleckým odpadem a místo toho sem strčila svou krabici, která je pro vědu mnohem potřebnější. To rozčarování, i když něco podobného čekal, bylo nesmírně hluboké. Bylo mu jasné, že bez detektivek nevydrží ve společnosti takového lidumila ani měsíc.
Pavlyš usedl na bednu a zapálil si cigaretu, bylo to malinkaté vítězství nad Klaudií, která vůbec nechápala, že člověk může pěstovat takovou dobrovolnou a pomalou sebevraždu, snažil se proto teď sám sebe přesvědčit, že měl vlastně štěstí, protože bude moci věnovat podstatně víc času užitečné práci, a možnost, že se zapíše do vědy velkým objevem, se tím rázem stala pravděpodobnější.
Pořád se mu však to přesvědčování nedařilo, a tak začal sestavovat patetické prohlášení o odchodu kvůli sadistickým sklonům ze strany nadřízené ve stanici.
Vtom se otevřely dveře a Pavlyš si uvědomil, že porušil pravidla chování ve stanici, protože kouřil ve služební místnosti. Avšak vzhledem k tomu, že byl připraven rozpoutat občanskou válku právě v tomto okamžiku, chystal se vyfouknout kouř do tváře své velitelky, ale vstoupila Sally. Zavřela za sebou a řekla:
„Dejte mi taky cigaretu. Mám chuť si zakouřit. Prakticky vůbec nekouřím, takže se nebojte, že vás budu připravovat o cigarety.“
„Mám jich dost,“ uklidnil ji Pavlyš.
Sally usedla na vedlejší bednu. Byla to robustní žena se sklony k tloušťce, vlasy zrzavé, chytré zelené oči a plné rty dobře uzpůsobené k úsměvu.
„Mám strašně slabou vůli,“ oznámila mu. „Slíbila jsem Klaudii, že se to víckrát nebude opakovat, ale pak mě napadlo, proč já si mám vlastně odříkat slabosti?“
„Pokud vás k tomu nepřinutí druzí,“ řekl Pavlyš.
„Co se vám stalo?“ zeptala se s úsměvem Sally. „Třeba vám pomůžu.“
Vstala, přistoupila k narovnaným kontejnerům a řekla:
„Tak mi pomozte, Slavo.“
Vylovili druhý kontejner shora s označením 57, což znamenalo, že patří ke geologickému vybavení. Sally ho otevřela a vytáhla odtud hledanou zelenou krabičku s mikrofilmy.
„To jste udělala vy?“ zazářil Pavlyš a musel se držet, aby kouzelnou, hodnou a milou Sally neobjal. „Ona je vyřadila a vy jste je dala zpátky?“
„Ne tak docela,“ odpověděla Sally. „Klaudie by si nikdy nedovolila vyřadit něco, co jí nepatří, tím spíš bez dohody. Prostě jsme překládaly všechny věci a její mikrovrták se jinam nevešel. Tak jsme ta místa prostě vyměnily.“
„Přesto vám děkuju.“
„Já mám radši klasiku,“ řekla Sally.
„A Klaudie má nejradši geologickou encyklopedii, co?“
„Encyklopedii a Annu Kareninovou. Všude ji s sebou vozí. Když se necítí dobře, vždycky začne číst. Vynasnažte se, aby dneska číst nemusela. Všechny ty vaše řeči se jí nesmírně dotýkají.“