„Co se stalo?“ zazněla naléhavá otázka Klaudie.
„Všechno je v pořádku,“ odpověděla Sally. „Pomalu si zvykáme.“
Ušli několik kroků a snažili se nedotýkat kmenů.
„Podívejte,“ promluvila tiše Sally.
Kousek před nimi se z mechu vysouval malý klobouk připomínající houbu. Pavlyš si ji chtěl vzít, ale Sally řekla:
„Počkejte, mám tu tykadlo.“
Namířila je k houbě, která se po dotyku kovu okamžitě ukryla, jako kdyby se propadla do země.
„To je zajímavé,“ řekla Sally a natáhla tykadlo k jiné houbě. V tom okamžiku se tenký kořen plazící se po zemi od kmene, který měl stejnou barvu a na první pohled vůbec nebyl nebezpečný, vrhl na tykadlo, strhl je k sobě, ovinul je, a protože Sally tykadlo nepustila, kořen jí bezmála povalil. Takovou měl sílu.
Pavlyš jednal téměř podvědomě. Vytáhl zbraň a vystřelil do kořene. Ten se nejdřív napřímil a pak znehybněl.
Sally stála jako solný sloup, tykadlo tiskla na prsa, snad se bála, že o ně přijde.
„Nezlobte se,“ pronesla jenom.
„Nějak moc rádi nás tu nevidí,“ odpověděl jí Pavlyš.
V lese bylo šero. Závan větru se sněhem přicházející od jezera zahalil les do vířivého tance mokrých vloček.
„Vrátíme se,“ navrhla Sally.
„Jsem pro.“
Ve vánici nebylo vidět ani na tři kroky. Zřejmě při srážce s kořenem ztratili směr, protože ušli dobře padesát metrů a les stále nekončil. Jenom stromy se tiskly blíž k sobě, kmeny ztloustly a zbělaly.
„Klaudie,“ ozval se Pavlyš. „Udejte nám směr.“
„To by tak ještě scházelo, abyste zabloudili.“
Rozezněl se bzučák pro navedení směru.
Vraceli se pomalu, obcházeli kopečky mechu a lišejníků. Jednou Pavlyš šlápl do oranžového slizu, který se mu přilepil na botu a začal šplhat po noze vzhůru. Sklonil se, aby sliz setřel, ten mu však vmžiku přelezl na rukavici.
„Tak dobře,“ řekl Pavlyš, „řekněme, že si neseme vzorek.“
„Co že nesete?“ zeptala se Klaudie.
„Ten les je strašně nepříjemný,“ ozval se Pavlyš. „Nechtěl bych tu zabloudit.“
„Postavím hned na čaj,“ navrhla Sally.
„To je skvělý nápad,“ souhlasil Pavlyš.
Mezi posledními stromy bylo v proudu deště a sněhu vidět kopuli stanice. Zjistili však, že není tak snadné dojít tam.
Mezi lesem a kopulí na ně čekalo nějaké zvíře. Vypadalo jak vystřižené z obrazu Hieronyma Bosche.
Šest tenkých nohou neslo těžké tělo pokryté nazelenalou dlouhou srstí v barvě vodních rostlin, navíc hřbet mělo zvíře zkrášlen protáhlými pancéřovými deskami. Hrozivá zubatá tlama se pomalu otvírala a zavírala, jako kdyby ta zrůda zkoušela, jak se zakousne do své kořisti. Při pohledu na lidi zvíře vydalo podivný mečivý zvuk, v němž Pavlyš vycítil hrozbu a výzvu, zvíře se začalo pohupovat, takže pancíře na zádech se mu začaly kolébat, rachotily a vydávaly tak strašný válečnický lomoz.
Zvíře teď mečelo bez přestání a běželo jim vstříc.
Pavlyš se stačil postavit před Sally a zasáhl blížící se nebezpečí paprskometem. Zvíře však běželo dál. Zařvalo vysokým hlasem, chvíli se otáčelo na místě, jako kdyby ztratilo kořist z dohledu, a malinkaté rudé oči mu přitom plály vztekem. Pavlyš vystřelil znovu a opět bezvýsledně, jenom zrůdě připomněl, kde právě jsou.
Kdoví, jak by ten souboj skončil, nebýt Klaudie.
Z vrcholu hlavní kopule vytryskl zelený paprsek a narazil do zvířete, které se vzápětí svalilo.
„To jsou ale věci,“ promluvil Pavlyš a pokusil se o úsměv. Otočil se na Sally.
Sally mlčela a snažila se uniknout z objetí stromu. Zřejmě jak ustupovala před zvířetem, přitiskla se zády ke kmeni a ten ji objal, jako kdyby ji chtěl vstřebat a vysát z ní život.
Zbytek zásobníku Pavlyš vystřílel do stromu. Kmen se naježil, zčernal, Sally udělala tři kroky kupředu a klesla Pavlyšovi do náručí.
„Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se jí.
„Nechtěla jsem strašit Klaudii,“ odpověděla Sally tiše.
Pavlyš podpíral Sally, a tak došli až ke zvířeti, které tam leželo v celé své čtyřmetrové kráse.
„Všichni si nás chtějí dát k večeři,“ prohodil.
Půjčil si od Sally tykadlo a opatrně jím otevřel zrůdě tlamu. Místo zubů měla řady zažloutlých plochých destiček.
4
Pršelo a do toho padal sníh, zima se snad rozhodla pro návrat, a proto se všichni shromáždili u Stařešiny ve školní třídě. Sotva se sem vešli. Děti se usadily na podlaze, dospělí je chtěli vyhnat, ale neodešel vůbec nikdo, ani ti nejmenší. Oleg měl dojem, že sem dospělí přišli s jediným cílem — vyjádřit pochybnosti o tom, co viděl Sergejev, udělat z něho lháře a fantastu. Olega vůbec nebrali na zřetel. Tomu však bylo jasné, že to dělají z pověrčivosti, všichni si totiž nesmírně přáli, aby Sergejev viděl právě sondu, i když se proti tomu vyskytovaly i ty nejztřeštěnější námitky. Dokonce to byly námitky i hloupé, aspoň takový měl Oleg dojem.
Tak například matka řekla, že to musela být automatická družice, která tu zůstala po předchozím průzkumu.
„Družice v atmosféře?“ odpověděl jí Sergejev. „Ve značně hustých vrstvách atmosféry? Po prvním oběhu by shořela.“
„A ta výška? Jsi si jist tou výškou?“ zeptal se Vajtkus. Zrudl tak, že měl tváře červenější než rezavé vousy.
„Olegu, řekni to ještě jednou.“
Oleg opakoval snad už popáté, že to byl tmavý předmět, který se rychle pohyboval a zanechával za sebou stopu bílé barvy.
„Výška do deseti kilometrů,“ dodal Sergejev.
V místnosti bylo dusno, ale dveře neotevřeli, protože slepá Kristýna byla nastydlá a kašlala.
„Nedá se vyloučit,“ vzala si slovo Luisa, „že tu jsou nesmírně rychlí ptáci. Mohou létat rychle jako v pohádce.“
„Rychlostí tisíc kilometrů v hodině?“ trpělivě se zeptal Sergejev.
Oleg se divil jeho trpělivosti. Už dávno měl chuť vykřiknout, že to nebyl pták ani družice, ale že někde docela blízko jsou lidé a my tady kdoví proč sedíme a ztrácíme čas hloupými řečmi.
„Na planetární člun to podle tebe bylo malé?“ ptal se Vajtkus.
„Byla to typická sonda, skutečně, typická sonda,“ odpověděl Sergejev. „Vždyť jsem jich v životě viděl pěknou řádku. A sám jsem je vypouštěl.“
„Takže nás fotografovali?“ tázala se Mariana.
„Myslím že ne,“ odpověděl Stařešina. „Mapu planety mají už od poslední výpravy, kdy sem přiletěl Test. Tohle byla buď biologická, nebo geologická sonda…“
„Aspoň že ty tomu věříš,“ oddechl si Sergejev.
„Nesmírně rád bych tomu věřil,“ odpověděl Stařešina.
„Takže oni si nás vůbec nemusí ani všimnout?“ obávala se Mariana.
„To se může stát,“ přitakal Sergejev. „Mohou nás ale vidět.“
„Nechte toho optimismu,“ ozvala se Kristýna. „Nikdo si nás ani nevšimne. To by nás musel někdo hledat. Dovedete si vůbec představit, jak titěrný bod jsme na téhle planetě? Opakuju titěrný, i kovu je v naší osadě tak málo, že při jakémkoli rozboru to bude vypadat na přírodní úkaz. Nikdo nás nenajde.“
„Ani náhodou?“
„Sondy berou vzorky biosféry, vzduchu, půdy, ty nedělají mapy,“ řekl Stařešina. „Kristýna má pravdu, naděje, že nás sami objeví, je téměř nulová. Nesmíme zapomínat, že nad sebou máme téměř nepřetržitě mraky.“