Měla rty až u Olegova ucha a šeptala mu:
„Nechoď nikam, zůstaň tady, bojím se o tebe.“
Mluvila šeptem, ale lidé seděli blízko a Oleg měl dojem, že to všichni museli slyšet a že se mu budou smát. Odtáhl hlavu, aby se ho nemohla dotknout, a neodpověděl. V uších mu tak hučelo, že nezaslechl Stařešinova slova, a to mluvil právě k němu. Stařešina říkal něco o voru a o tom, jak mají překonat řeku.
„Na prám potřebujete kmeny,“ uvažoval, „kmeny se musí porazit. Sekyru máme jedinou, pila je spíš takový větší nůž. A to ani nevíme, jestli ty kmeny budou plavat. Měkké borovice bychom museli nejméně měsíc sušit, to víme všichni.“
„Nebýt řeky,“ řekl Dick, „dorazili bychom tam za pět dní.“
„Můžeme si udělat plovací balóny,“ navrhl Oleg, „a s nimi přeplavat. Děti na nich taky plavou. Něco jako můj balón, jenom trochu menší. A s nimi se přes řeku dostaneme.“
„To je dobrý nápad,“ řekl Stařešina.
„Počkejte, a ty počkej taky!“ zvolala najednou Mariana. Mluvila rychle, jako kdyby se bála, že ji někdo přeruší. Nebo že ten někdo přijde na myšlenku, kterou se chystala vyslovit, dříve než ona. „Oleg říkal, že by se daly použít měchýře k přeplutí řeky. My ale řeku vůbec přeplouvat nemusíme. A nemusíme ani přecházet bažiny: Vždyť máme balón!“
„Balón!“ zaslechl najednou sám sebe Oleg: „A my tu pořád jenom mluvíme a mluvíme…“
„A jak bychom pak letěli ke korábu?“ zeptal se Sergejev.
„Proč bychom měli letět ke korábu?“ podivil se Oleg. „Přece ho už teď nepotřebujeme.“
Nastal zmatek, jeden mluvil přes druhého, protože balón byl zajímavým východiskem z jejich situace a setkání s tou neznámou záchrannou výpravou, která vypouští sondy, byla docela reálné a prosté. Stačí sednout do balónu a doletět tam za jediný den, možná ještě méně. Někdo říkal, že tu vanou stálé větry, pokud ovšem stačí stoupnout teplota do půlnoci a pokud se objeví rosa. V takovém případě vítr vane vždycky na jih. Dokonce i matka se najednou uklidnila a začala Olegovi domlouvat, aby se pořádně oblékl. Vtom si začala stěžovat Kristýna, že je tu příliš dusno, že jí není dobře, a požádala, aby ji odvedli domů. Liz řekla, že ji Kristýnu pomůže domů odvést Oleg, protože by to sama nesvedla. Tlustá Luisa vstala, aby Oleg mohl snáze projít ke Kristýně. Oleg však vůbec neměl v úmyslu odcházet, protože teď se bude projednávat to nejdůležitější, co se navíc týká bezprostředně jeho. Nedovolil si ale nic namítat, nebylo to na místě.
Naštěstí současně s ním vstal i Sergejev.
„Uděláme přestávku,“ prohlásil. „Stejně se tu už nedá ani dýchat. Navrhuji, abychom povečeřeli a pak teprve pokračovali. Uložíme děti a o všem si promluvíme. Je to příliš vážná věc. Stačí na to jen pomyslet a člověk hned vidí všechno úplně jinak.“
Oleg těm slovům tak docela nerozuměl, byl však Sergejevovi vděčen, že sezení přerušil.
Vedli Kristýnu domů, Liz Olegovi vůbec nepomáhala, jednoduše šla vedle nich. Oleg ani žádnou pomoc nepotřeboval, Kristýna skoro nic nevážila, jako kdyby ani neměla tělo, mohl by ji klidně odnést.
„Víte, sním o tom,“ dala se do řeči Kristýna, „nebo se spíš cítím jako uprostřed nádherného snu. Copak doopravdy uvidím skutečné lidi? A mýdlo? Já si myslím, že mou slepotu vyléčí okamžitě, možná hned tady na základně. Není to přece žádná složitá operace, že ne?“
„Určitě vás vyléčí,“ přitakával Oleg. Stále na sobě cítil Lizin pohled.
„Přijď někdy za mnou,“ opakovala poněkolikáté Liz a Oleg si najednou uvědomil, že tohle opakuje trpělivě a jednotvárně po celou dobu. „Budu tě čekat. Až půjdou všichni spát, tak přijď.“
Došli až k chatrči. Oleg pustil Kristýnu a řekclass="underline"
„Liz, odveď ji domů, já už musím jít.“
„Budu na tebe čekat,“ řekla Liz. „Pořád na tebe budu čekat. Třeba celý život.“
„Dobrou noc,“ řekl Oleg. Moc ji neposlouchal.
Proběhl loužemi k sobě domů. Byla tam jenom matka, která si s ním chtěla povídat, ale Oleg si vzal jenom trochu studené kaše a utíkal znovu k Sergejevovi, kde už seděl Stařešina s Vajtkusem. Jakási osadní rada. Olega sem nikdo nepozval, určitě ho ale také nevyženou. V osadě se už totiž stalo takovým zákonem, že každý sám vážil a rozhodoval, jestli má na radu přijít nebo nemá. Byl tu i Kazik, jenomže ten nešel dovnitř, postával venku, klepal se zimou u zdi a poslouchal.
„Proč nejdeš dovnitř, když už jsi tady?“ zeptal se Oleg.
Kazik jenom mávl rukou. Věděl nejlépe, co má a co nemá.
„Můžu si na chvilku sednout?“ zeptal se Oleg, když vstoupil.
Nikdo mu neodpověděl, ale nikdo ani nic nenamítal. Sergejev pokračoval v tom, co před chvílí řekclass="underline"
„Proto svůj názor nebudu měnit. Pořadí musí v každém případě zůstat takové.“
Nikdo nepromluvil. Jaké pořadí, uvažoval Oleg. Někdo se k tomu musí vzápětí vrátit a všechno bude jasné.
„Sergejev má pravdu,“ přitakal Stařešina. Přisunul si svou jedinou rukou misku s čajem. Usrkl. Mariana postavila misku před Olega. Přál si, aby se Mariana dotkla jeho ramene, ale neudělala to. „To je věčný problém,“ pokračoval v úvahách Stařešina. „To s tím vrabcem a holubem. Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše. Nemůžeme s naprostou jistotou říct, že tu skutečně nějaká výprava je, nebo jestli se Sergejev s Olegem nestali obětí nějakého optického klamu.“
„To tedy nestali,“ odporoval Oleg.
„Nepřerušuj mě. I kdyby, nevíme, jestli v tom místě sonda přistála, nebo jestli na povel jenom nesestoupila níž, aby vzala vzorky. Nevíme, jestli se výprava nechystá odletět. Není přece vyloučeno, že šlo o automatickou stanici. Nevíme vůbec nic. To je ten náš holub na střeše. Samozřejmě že by bylo nádherné, kdybychom tu potkali lidi. Je to jako nejhezčí sen. Mám však strach, že docela obyčejná aritmetika je proti nám. Máme ale vrabce v hrsti — Pól. Ten je dosažitelný. Věřím, že Oleg nestrávil zimu jen tak. Zkoušel jsem ho já, zkoušel ho Sergejev. Jeho vědomosti nejsou přirozeně úplné, jsou ale solidní. A existuje naděje, že spolu s ním se vám podaří něco udělat s vysílačem. No a to je všechno.“
Stařešina popíjel čaj a Oleg nechápal, k čemu se vlastně přikláněl. Copak nepoletí hledat expedicí?
„To nebyl optický klam,“ řekl Oleg. „Jsem si tím jist.“
„Jenže tu je ještě druhé přísloví,“ ozval se Vajtkus. „O koze a vlku. Aby se vlk nažral a koza zůstala celá…“
Tohle Oleg znal, pořád ale ještě nechápal, proč to Vajtkus připomíná. Ostatním to bylo nejspíš jasné, protože se Sergejev usmál a pohlédl na Olega.
„Tak mi to vysvětlete,“ žádal Oleg. „Mluvíte pořad jen v hádankách.“
„To není žádná hádanka, to je taková úloha,“ upřesnil Sergejev.
Mariana usedla vedle Olega a ten si ji prohlížel. Byl to krásný pohled, začal se raději dívat jinam, aby mu neušlo, co říká Sergejev.
„Je třeba letět k té expedici, nebo snad ne?“
„Jistěže ano. A to balónem,“ upřesnil Oleg.
„Až doposud říkáme všichni totéž. Teď dál — kdo poletí?“
„Poletím já. A Mariana, třeba ještě Dick,“ vysvětloval Oleg. „Máme už zkušenosti.“
„Jenomže my si myslíme, že ty nepoletíš.“
„A proč?“
„Z docela jednoduchého důvodu. Před chvílí jsi slyšel něco o holubovi a vrabci. Naše osada je příliš malá, lidí tu moc není. Abychom byli schopni to všechno přežít, nesmíme příliš riskovat.“