„Bála jsem se, kam jsi šel.“
„Běž spát,“ řekl jí, „já to zvládnu sám.“
„Já vím,“ odpověděla mu, „chceš sebrat balón a odletět sám. To je ale hloupé.“
„Jsem v osadě ten nejhloupější,“ oznámil jí Oleg. „Vy všichni jste chytří, jen já jsem trouba. Proto budu sedět tady a čekat.“
„Celou zimu ses učil. Osada tě strašně potřebuje.“
„Kdybych věděl, jak to dopadne, nikdy bych se neučil.“
„Mám tě ráda, protože jsi nejchytřejší.“
„Nikdo mě nemá rád! Všichni mě chtějí jen využívat. Jako nějaký stroj. A každému je fuk, co si myslím já.“
„O mě se neboj. Poletím s Dickem. Víš přece, že se nic nestane.“
„Když se nic nestane, tak poletíme spolu.“
„A kdyby se přece jenom něco stalo?“
„Tak tím spíš!“
„Olegu, nech toho. Bouříš se, protože mají pravdu. A ty to víš. Zatímco my tam poletíme, budeš se chystat na cestu.“
„Jestli tam je nějaká expedice, moje cesta nemá smysl.“
„Má, to je názor dospělých.“
„Myslí jenom na sebe.“
„Říkáš nesmysly. A od tebe to zní divně, Olegu. Oni myslí a uvažují stejně jako já. Myslí na dorůstající děti, které se musí vrátit domů, aby se mohly učit. Myslí na staré, kteří musí žít. A mysli i na tebe.“
„Tak se mnou půjdeš do hor.“
„A kdo poletí?“
„Dick s Kazikem. Dokážou to.“
„Tohle nesmíš nikdy nikomu říct. Jinak bych tě víc neznala. To by ses nestyděl uvázat si mě za nohu? Proč? Abych se na tebe dívala? Na to máš matku.“
„Obejdou se bez tebe.“
„Vyznám se ve všech rostlinách a lécích. Potřebují mě tam.“
„Já tě potřebuju.“
„Proč?“
„Vždyť to víš, protože tě mám rád.“
Jako kdyby zavrzaly dveře někde docela blízko.
„To je otec,“ řekla Mariana. „Pojď spát. A jestli mě máš opravdu rád, jak říkáš, musíš všechno pochopit.“
Tmavá Sergejevova postava se blížila a byla v řídkém padajícím sněhu stále výraznější.
Mariana odtáhla Olega k chatrčím. Nevzpouzel se. V hlavě měl takový zmatek, že se v sobě vůbec nevyznal.
„Už jsem měl o vás strach,“ ozval se Sergejev.
„My jsme si povídali, tati,“ řekla Mariana.
„Dobře,“ řekl Sergejev a položil těžkou ruku Olegovi na rameno. „Mně by to na tvém místě taky nebylo jedno. Chápu tě. Pochop ale taky ty nás, Olegu. Je to pro nás strašně těžké. Celá léta žijeme v sousedství se smrtí. Jsi příliš mladý, takže to nemůžeš cítit, jak to cítíme my. Ty si myslíš, že pro mě není hrozné pustit Marianu? A myslíš, že loni to pro mě nebylo hrozné? Uvažuj o tom, prosím tě.“
Hned následující den začali připravovat balón na dalekou cestu. Oleg třikrát vzletěl s Dickem a Marianou, jednou s ním letěl Kazik. Nikdo ho nechtěl na takovou cestu pustit, ale nakonec se všichni shodli, že Kazika stejně nic nezastaví. Kazik poletí. A Dick s Marianou nebyli proti. Kazik nebyl přítěží.
Oleg dělal, že se sám rozhodl zůstat v osadě. Že mu to nikdo neřekl. Trochu se bál, aby si Dick o něm nemyslel, že dostal strach. Vždyť Dick všechny ty řeči z předcházejícího večera neslyšel. Nejspíš o nich ale věděl, protože to věděla Mariana s Kazikem.
Druhý den letěl Oleg s Dickem a Dick se učil, jak stáhnout plamen hořáku a jak nejlépe odhodit zátěž. Mlčel a byl poslušný, ve vzduchu ztrácel svou jistotu. Skoro spolu nemluvili.
Pak se dostali nad oblaka. Tentokrát museli stoupat poněkud déle, měli pocit, že mraky nikdy neskončí, na balónu se dokonce vytvořil led. Oleg se chtěl okamžitě vrátit, nakonec však rozhodl, že ještě chvíli vydrží. Domluvili se totiž, že při každém výstupu se dostanou nad mraky, protože věřili, že znovu uvidí sondu.
Při prvních dvou výstupech neviděli nic.
Mraky neměly konce. Najednou okolí zešedlo. Bylo bezvětří a vítr tu nakonec ani nemohl být znát, protože balón se pohybuje spolu s větrem, zato zima byla strašná.
Musíme sestoupit, říkal si pro sebe Oleg a nespouštěl oči z Dickových prstů. Může nás to zanést daleko a jestli ta ledová vrstva zesílí, utrhne se s námi koš.
Dick zvedl hlavu v naději, že uvidí horní hranici, mraků. Najednou se zeptaclass="underline"
„Co když vůbec nestoupáme?“
„Stoupáme,“ řekl Oleg, i když si tím vůbec nebyl jistý. Pro jistotu vyhodil poslední pytlík s pískem. Balón sebou trhl. Dick se znovu odmlčel.
Pak Oleg natáhl ruku, aby ubral plamen. Vtom si však uvědomil, že mraky končí, že skrze ně proniká slunce.
Nahoře nezůstali dlouho, protože jim byla pořád větší zima a protože uplynula příliš dlouhá doba od startu. Těžko říct, proč byl Oleg najednou tak šťastný, snad proto, že doletěli k obloze. Bylo ticho a oni byli pány tohoto světa. Odletí odtud hodně brzy, určitě. Budou se sem však muset ještě jednou vrátit a přijít do opuštěné osady. Oleg si to představil, viděl se, jak jde uličkou mezi polorozbořenými chatrčemi zarostlými křovisky.
„Ten balón jsi udělal dobře,“ prohlásil Dick.
Oleg mu byl za ta slova vděčný. Nebýt jich, nikdy by mu neřekl následující slova:
„Poslyš, Dicku, musím ti něco důležitého povědět.“
„Mně?“
„Nesmíš se mi ale smát. Mám rád Marianu.“
„Marianu? Ty máš rád Marianu?“ Dick hned nedokázal pochopit, co ta slova znamenají. „Jak to vlastně myslíš?“
„Tak, doopravdy, jak to bývá v románech. Chci si ji vzít.“
Dick se uchechtl. Nevědět, co by na to měl říct.
„Chci tě poprosit, aby ses o ni staral, ano? Je to přece jenom děvče, rozumíš mi?“
„Troubo,“ odpověděl mu Dick. „Co to na věci mění? Copak ji budu nosit na zádech? V lese je to pro každého stejné.“
„To já vím. Přesto tě o to prosím.“
„Tak ať tu zůstane,“ navrhl Dick. „Zaletíme tam s Kazikem.“
„To ne, ona poletí. Jí to nevymluvíš.“
Dick na to už neodpověděl. Jako kdyby mu to, co řekl Oleg, moc radosti neudělalo.
„Sonda dneska zřejmě nepoletí,“ řekl Oleg. „Sestoupíme, mohli bychom tu zmrznout.“
Stáhl plamen a balón se vnořil do silné vrstvy mraků. Během sestupu nikdo nepromluvil. Teprve když mraky končily a bylo vidět na zem, Oleg řekclass="underline"
„Nikomu to neříkej.“
„Komu bych to měl povídat?“ odpověděl mu Dick, myslel už na něco jiného.
Pod nimi se rozprostíral řídký les. Zaneslo je to poměrně daleko, naštěstí to bylo na sever, kde byly široké holé pláně. Tady přistáli. Málem narazili na skálu. Kdysi, to už snad byla věčnost, tudy šli s Thomasem ke korábu.
Zvedl se vítr a začal balón vláčet po zemi. Byli strašně unaveni, měli co dělat, aby se jim balón podařilo zvládnout.
Ať se snažili sebevíc, trvalo dalších deset dní, než se balón vznesl a zamířil na jihovýchod. Poslední čtyři dny čekali na příhodný vítr.
Aeronauti, tak jim říkal Stařešina, byli oblečeni velice teple, snesli jím všechno teplé oblečení. Za celé ty dny si Oleg s Marianou pořádně nepromluvil. Pořád byl nesmírně unavený, každý den chystal balón, plnil ho, vypouštěl, stahoval dolů, vylepšoval, opravoval drobnosti, a k tomu všemu ho Sergejev zřejmě už zbytečně nutil do učení, spíš to bylo jen proto, aby Oleg chápal důležitost svého poslání a méně myslel na to, že ho nepustili do balónu. I Mariana měla spoustu práce, měla na starosti přípravu potravin. S jídlem to bylo špatné, léto teprve začínalo, na mnoha místech ještě ležel sníh, houby skoro nerostly a staré zásoby docházely, takže v osadě dokonce hladověli. Mariana s Kazikem a Fumiko třikrát vyrazila do lesa na známá místa. Hledali skupiny mladých hub, které se ukrývaly v zemi a které bylo možno najít jenom podle vůně a podle pískání drobných žahavých mušek.