To pak znamená, že koruny stromů se ukrývají někde v mracích. Nevadí, to všechno může ověřit doma, protože lokátor zaznamenal jejich obrysy.
Pavlyš otočil vozidlo a zadal umístění stanice. Do mraků však zatím nesestoupil. Litoval, že ho dosud nenapadlo vzlétnout sem nahoru do nádherně čistého prostoru, kam vypouštěl své sondy, že ho nenapadlo jak nádherná psychoterapie to může být pro člověka utiskovaného páchnoucím, vlhkým lesem tady na obloze nad otravnými mraky. Jak nádherně se tu dýchalo! I když to samozřejmě byl jen dojem, protože dýchal stejný vzduch jako ve skafandru, avšak možnost vidět nekonečný prostor a vesele mihotající hvězdy Pavlyše rázem odtrhla od jednotvárnosti skrývající se tam dole.
„Nádhera,“ řekl nahlas. „Kdykoli mi bude úzko, vždycky si sem zaletím.“
„Kam?“ zeptala se Klaudie.
Spojení bylo v provozu a Pavlyš netušil jak dlouho Klaudie slyšela jeho povzdechy, proklínání a monology.
„Vracím se,“ oznámil. „Za pár minut budu doma.“
„Jaký byl let?“ zněl další dotaz.
„Bylo to nesmírně zajímavé,“ upřímně odpověděl Pavlyš. „Je tu nepředstavitelně krásná obloha.“
Pavlyš od sebe líně odsunul nedojedený pudink, už nebyl schopen pozřít ani sousto, dopil číši burgundského vína a řekclass="underline"
„Teď přijde mé překvapení, milé dámy. Pohádková obluda, se kterou jste se dosud nesetkaly ani v jediném koutě Galaxie.“
Zapojil projektor.
Na obrazovce se pomalu vznášel hmyz nadnášený bublinami. Teď míří k vodě a plave, barvy na něm mihotají jako na mýdlových bublinách vypuštěných na vodní hladinu nějakým vynalézavým kouzelníkem.
Sally seděla na podlaze s nohama přitaženýma k bradě.
„Škoda, že jsem nebyla s tebou,“ pronesla potichu.
Pavlyš si všiml, že mu poprvé tykala.
Klaudie stále ještě pracovala. Na stole před ní ležela skříňka s přihrádkami a v nich vzorky hornin. Probírala se spektrogramy, potichu si pohvizdovala, neposlušné vlasy jí vyklouzly z příliš strohého účesu. Lampa namalovala na stole výrazný kruh. Pavlyš měl dojem, že svou prací mu chce vyčítat, že on se baví amatérskými filmy a navíc rozptyluje Sally. Neměl však pravdu. Klaudie sledovala obrazovku, protože najednou řekla:
„To je zajímavé, ten drak dobře ví, jak s těmi bublinami zacházet. Prokousává je. Pro ty tvé koně je plavání v jezeře běžné. A pro něj zase lovit je.“
„Teď přijdu o tykadlo,“ pokračoval Pavlyš. Na obrazovce se objevila půda rozrytá v kruzích. Sally povzdechla.
„To je velice chytrý způsob čekání na kořist,“ konstatovala Klaudie. „Ve vesmíru to dělá spousta různých dravců.“
Mlčky sledovali, jak keře Pavlyše zasypaly jehlami, pak přišla řada na obrovité stromy. Na obrazovce však nevypadaly tak okázale jako ve skutečnosti. Pavlyše dokonce napadlo že by měl divačky požádat, aby nevěřily tomu, co vidí. Šedivé neurčité větve mizící v mlze, pazoury větví, jezírko…
„Kamera nemůže otáčet oči jako já,“ řekl Pavlyš. „Má omezené zorné pole, naše představivost se nechává živit tím nelogickým pohybem očí.“
„Ale ne,“ nesouhlasila Klaudie. „Tohle je působivé.“
„Je tam hodně takových stromů?“ zeptala se Sally.
„Myslím tak tři čtyři, aspoň kam jsem dohlédl. Třeba jich tam je celý les.“
„To určitě nejsou stromy,“ uvažovala Klaudie. „Mám dojem, že jde o symbiózu, les, který na sebe vzal takovou podobu. Vidíte, že každá větev je spletena ze stovek větví jako lano z vláken.“
„A každý takový strom je samostatný svět,“ pronesla Sally. „Vždyť tam jistě žijí nějaké bytosti, které nemají potuchy, že za hranicemi jejich stromu existuje ještě něco jiného.“
„Bude třeba uspořádat na ten strom zvláštní výpravu. Na několik dní,“ řekl Pavlyš.
„Nenecháme aspoň něco pro velkou expedici?“ řekla Klaudie.
„Chcete mě připravit o objev, který mě proslaví,“ protestoval Pavlyš.
„Slavo, člověk se nikdy nemá honit za senzacemi,“ prohlásila Klaudie, která najednou opět ztratila smysl pro humor. „Podívejte se,“ ukázala na kousek tmavé horniny, na jedné straně zbroušené. Přes celý vzorek se táhla zlatá žíla. „To je zlato,“ pokračovala. „Mé sondy tu objevili horu, která je doslova prošpikovaná takovými zlatými žílami. Vzácný jev. Romantik vašeho typu by okamžitě napsal jaksepatří článek a novináři by s vámi dělali rozhovor za rozhovorem. Aby taky ne, vždyť jste objevil zlatou horu! Pro mne to je pouze další a poměrně nedůležitý kus horniny z celkové geologické mapy této planety.“
Sally položila Pavlyšovi na ruku dlaň, jako kdyby se obávala, že Pavlyš pronese nějakou jedovatou větu a Klaudie bude mít po náladě. Měla teplou a měkkou dlaň. Klaudie svůj monolog přerušila a Pavlyšovi bylo jasné, že se jí nelíbil pohyb Sallyiny ruky, který zahlédla. Sally věděla totéž, přesto ruku neodtáhla. Nastalo trapné ticho, které porušila Sally:
„Mám chuť na čaj. Pomůže mi někdo?“
„Já dokonce strašně rád,“ řekl Pavlyš.
Zastavil kameru. Klaudie se sklonila nad stolem. Zamyšleně otáčela v ruce vzorkem se zlatými žilami.
Když vypili čaj, Klaudie se rozhodla, že budou uklízet. Oznámila, že v posledních dnech pro Pavlyšovu nedůslednost byla ve stanici porušena hygiena. Pavlyš se úklidu nezúčastnil, ovšem když člověk nic nedělá, zatímco druzí pracují, je lepší odejít do laboratoře. Tady usedl ke knize, neměl chuť nic dělat.
Za okny laboratoře padlo šero, vzduch zmodral. Mohl si k tomu představit, že sedí v domku někde na Zemi a kdykoliv si může vyjít na procházku. Čtení mu moc nešlo, nedokázal se soustředit. Vstal a zapojil vnější zvukové zařízení. Les mlčel, ale nebylo to naprosté ticho. Skládalo se ze spousty takových opatrných zvuků. Rovnou nad hlavou se mu najednou ozvalo vysoké, divoké zapištění. Dokonce vyskočil a teprve po chvíli mu došlo, že to byl zvuk lesa, toho světa, který si žil dál, jako kdyby tu celá ta jejich technika vůbec nebyla.
Vrhl se k oknu. Ve tmě, proříznuté paprsky pomalu se otáčejících světel, se zmítalo klubko těl, několik dravců, v takovém zmatku se nedalo rozeznat, co to je za zvířata, která rvala tlusté, zelené, neohrabané zvíře. V této rvačce byla taková primitivní krutost a takový strach ze smrti, že Pavlyš při pohledu na klubko zmítajících se těl blížících se k lesu vypojil zvuk a od okna odstoupil. Tak trochu smutně ho napadlo, že lidé odtud nejspíš odletí a nic se o planetě nedozvědí, vůbec ji nepochopí, i když formálně odtud povezou solidní náklad biologických údajů a vzorků flóry a fauny. Číst se mu už vůbec nechtělo, přesto nespěchal do své kabiny. Ženy se teď určitě chystají ke spánku, koupelna je stejně obsazená, sprchu si na půl hodiny přivlastnila přehnaně čistotná Klaudie a Sally, což se k odvážnému rozvědčíkovi vůbec nehodí, si už aspoň popáté vykládá pasiáns. Přál si, aby Sally odložila karty a přišla za ním, protože jí je smutno, protože už má plné zuby toho Klaudiina pískání ve sprše…
„Neruším?“ zeptala se Sally.
„To je dobře, žes přišla,“ odpověděl Pavlyš.
„Co to tu bylo slyšet? Zdálo se mi, že někdo křičel.“
„Měl jsem zapojený venkovní odposlech a nějaká zvířata si tam vyřizovala účty.“