Sally přistoupila k oknu.
„Nic,“ řekla. „Nikdo tu nežije. Občas nás přijdou jenom trochu vyděsit. Ale my žádní strašpytlové nejsme, že ne?“
„Nám hned tak někdo strach nenažene.“
„Mohl bys tu zůstat žít?“
„S tebou ano,“ odpověděl jí Pavlyš.
„Já to myslím vážně.“
„Víš, kde všude žijí lidé? Tady je při vší skromnosti aspoň normální vzduch a normální déšť.“
Pavlyš přistoupil k Sally a dotkl se prsty jejího ramene.
„Tobě se tu ani trošičku nelíbí, otravuješ se tu, lituješ, že ses do téhle expedice dostal. A jsem pro tebe jediné lidské rozptýlení,“ řekla mu Sally.
Pavlyš odtáhl ruku.
„Kdybychom byli na Zemi…“
„Na Zemi by sis mě jednoduše ani nevšiml,“ odpověděla Sally. „Já totiž nedovedu koketovat. Nic zvláštního na mně není.“
Otočila se a pohlédla mu do oči.
„Třeba cítím totéž, co ty. Ani já bych si tě nevšimla… To je trapné, viď?“
„Není,“ řekl Pavlyš.
Sally se k němu přitiskla, vzala mu do dlaní hlavu, stiskla spánky a políbila ho na tvář blízko rtů.
„Díky,“ řekl Pavlyš.
„Je to hloupá odpověď, ale není nejhorší,“ usmála se Sally.
Ustoupila o krok, vymanila se z jeho objetí a Pavlyš si všiml, že nejsou sami — za Sallyinými zády hleděla do okna tupá bílá tlama.
„Běž pryč,“ řekl Pavlyš té návštěvě.
Sally se ohlédla a zasmála se.
„Klaudie by se zeptala, proč jsi nespustil kameru.“
„Nikdy jsem ti nedala příčinu, aby sis ze mne za mými zády dělala legraci!“ řekla dotčeně Klaudie. Stála v chodbičce u vchodu do laboratoře. Měla na sobě župan a mokré vlasy si zavinula do ručníku.
Pavlyš cítil, že se začíná červenat jako kluk, který byl přistižen pří kradení cukrátek ze zaslíbené babiččiny krabičky.
Nikdo nemohl mít ani potuchy, jak dlouho tu Klaudie stála.
„Za tvými zády si z tebe nikdy legraci nedělám,“ odporovala Sally. „To dobře víš.“
„Zítra musíme brzy vstát,“ pokračovala Klaudie.
Dětičky, teď rychle do postýlek, pomyslel si Pavlyš, ale nahlas to neřekl. Vůbec se teď snažil neříkat nahlas to, co by se Klaudie mohlo dotknout.
„Jasně, ráno se bude brzy vstávat,“ přikývl.
5
Osada se jim zmenšovala rovnou před očima, z chatrčí se stávaly hračky, které Vajtkus modeloval pro malé děti. Kromě toho modeloval krávy, kozy, psy a všelijaká další zvířata žijící na Zemi. Stařešina říkával, že podle takových modelů nikdo nemůže ty tvory poznat. Až děti uvidí opravdovou krávu, nikdy nepochopí, že tohle zvíře mohlo být modelem toho Vajtkusova výtvoru. „Má to čtyři nohy? Má!“ odporoval Vajtkus. „Má to dva rohy? Má! Má to dokonce i vemeno. Proč by to nemohla být kráva?“ „No jo,“ souhlasil Stařešina, „vemeno to má…“
Pak titěrná osada začala stále rychleji ubíhat dozadu, začala se halit do ranní mlhy i s lidmi, kteří postávali ve výběhu, s přitroublou kozou stále hledající Marianu, zmizel pahorek se hřbitovem a dole pod nimi ubíhal les, shora naprosto jednotvárný a nekonečný.
Balón letěl rovnoměrně, jako kdyby ho někdo táhl na provázku, pohyb bylo možno zjistit jenom podle toho, jak dole pod nimi ubíhaly stromy. V koši vládlo naprosté ticho, ani vzduch kolem posádky se nepohnul.
Všichni tři už předtím balónem letěli a věděli, jak se s ním má zacházet, tohle však byl první opravdový let, to nebylo pouhé vystoupání nad mraky, tohle byla cesta.
V každé lidské skupině se lidé na rozdělení práce buď dohodnou, anebo k tomu dojde zcela automaticky. Nikdo Kazikovi neříkal, aby se postavil k hořáku a zjišťoval, kterým směrem letí, přišlo to samo od sebe. I když tu jakoby tím nejdůležitějším byl Dick, při loučení všichni mluvili ke Kazikovi a jeho prostřednictvím předávali všechna doporučení, všechna přání. Kazik neletěl víckrát než ostatní, navíc to byl ještě kluk, malý byl dokonce i podle místních měřítek. Tady v koši se však rázem změnil, jak se to stávalo vždycky, když se ocitl v lese. Z Kazika, bytosti spíš bázlivé a mlčenlivé, se tu stal jakoby mávnutím kouzelného proutku člověk, který ví, co chce, prostě jako kdyby celý život nedělal nic jiného, než létal balónem. Vedl si tak jistě, že mu Mariana a Dick beze slova přenechali prvenství při ovládání balónu, který v nich pořád ještě vyvolával určité obavy.
Mariana hleděla do mlhy pod nimi, pořád si myslela, že uvidí Olega, který se snažil být až do poslední chvíle tak statečný a skrýval jak strach o Marianu, tak i závist vůči těm, kteří odlétali. Mariana se nebála o sebe, na to ani nebyl čas, navíc to byla prázdná slova — bát se sám o sebe. Chtěla teď dosáhnout jediného — co nejdřív doletět a nepovažovala dokonce za nejdůležitější, jestli najdou nebo nenajdou lidskou expedici. Navíc jí pořád odmítala uvěřit, vždyť konečně nevěřila ani v existenci korábu, dokud si na něj nesáhla. Jestliže však koráb existoval ve vyprávění a v paměti obyvatel osady, pak nějaká vědecká expedice na této planetě patřila do snu. Kdo ví, co to bylo za lidi, když nedokázali nalézt osadu a vysvobodit je. Proto se bála jediného — aby nezabloudili, aby nezaletěli příliš daleko, protože se musí vrátit do dne, kdy Oleg odejde k Pólu, aby mohla jít s ním.
Pro Dicka byla balónová výprava také něčím neskutečným. Prostě ji nedokázal ve svém pojetí světa nikam zařadit. Fakt je, že loňská cesta k Pólu jeho názory změnila, avšak nerozbořila je docela, Pól byl přece mrtvý, byl pouhým pokračováním osady a současně i jejím zdrojem. Nedovedl si představit život mimo tuto planetu, mimo les. K uspokojení ješitnosti mu stačil boj s lesem a možnost pokořovat ho. Nikdy si nedovedl představit život na jiné planetě, ani na Zemi ne, třeba jenom proto, že tam je jiný les a jiná zvířata, která není možno lovit. Životní náplň, kterou mu předkládala Země, byla cizí a nepochopitelná. Pro něho bylo nejlepší zůstat tady dokonce i v případě, že se podaří navázat spojení se Zemí, neodcházet z osady, která se rozroste a bude dokonalejší a které dokáže porozumět.
Z těch tří vlastně žil na Zemi jediný Kazik. Balón vznikal před očima osady a všichni se s ním mohli postupně seznamovat podle toho, jak získával svou podobu. Kazik však viděl hotový balón podstatně dřív, věděl předem všechno, co bylo možno o balónech vědět. Rozsah vědomostí uchovávaných v hlavách starších obyvatel neměl ten základní smysl ve všech svých podrobnostech, zato však ožíval v malé nadané Kazikově hlavě, který měl schopnost získávat informace od lidí tak, že je samotné ani nenapadlo, že tomu chlapci sdělují víc, než sami vědí. Tyto získané informace byly obohaceny velkou obrazotvorností a uměním postihnout podstatu věci i v případech, že šlo o něco doposud nepoznaného. Už při prvních letech s Olegem Kazik vystihl základy balónu lépe než samotný Oleg, samozřejmě nic takového Olegovi neřekl, jeho samotného nakonec ani nenapadlo, že ve skutečnosti umí balón ovládat lépe. V prvních chvílích letu Kazik využil toho, že Dick s Marianou byli ještě myšlenkami na zemi, pořádně upevnil pytlíky se zátěží, aby balón co nejvíce vážil, nebo spíš, jak říkal sám pro sebe, aby je balón mohl co nejpohodlněji nést. Balón považoval za živou bytost, které je někdy těžko, někdy lehko, veselo a někdy to má prostě složité, dělal všechno, aby mu tyto komplikace odstranil.