„Chápu,“ přikývl Mikuláš. „Z tenkejch holt tlustý neuděláte, co?“ Tuhle poznámku by si nedokázal odpustit ani za sto tolarů a lodní náklad fíků.
„Naprosté období propadu v oblasti potravinářské výroby a trhů,“ oznamoval Kolík, který byl natolik ponořen do vlastních chmur, že si toho nevšiml. „V posledních dnech jsem neobjevil jediného člověka, který by byl ochoten koupit si uzenku v rohlíku.“
Mikuláš se podíval na podnos. Pokud Kolík Aťsepicnu prodával teplé uzenky, bylo to jisté znamení, že některý z jeho mnohem ambicióznějších podniků odplul nenávratně po vodě. Prodej horkých uzenek z podnosu byl základní Kolíkův podnik, jakási životní jistota, z níž se ovšem neustále snažil vyšvihnout výše a do níž se zase vždy vracel, když mu nevyšel další nejnovější podnik. Byla to škoda, protože Kolík byl výjimečně schopný prodejce horkých párků. Když vezmeme v úvahu kvalitu a původ jeho uzenek, nic jiného mu ani nez-bývalo.
„Přál bych si, abych měl tak dobré vzdělání jako vy,“ rozvíjel sklíčeně Kolík Aťsepicnu dál své úvahy. „Hezká klidná práce doma, člověk nemusí zvedat nic těžkého. Našel bych si svou nicku, jen kdybych měl slušný vzdělání.“
„Jakou nicku?“
„Vyprávěl o nich jeden z mágů,“ podíval se na něj Kolík. „Všechno má svou nicku. Chápete? Místo, kde by věc nebo člověk měl bejt. Místo, který pro něj bylo připravený jako díra ve zdi.“
Mikuláš přikývl. Se slovy mu to opravdu šlo. „Niku?“ nadhodil.
„Jo, to je vona,“ povzdechl si Kolík. „Zaspal jsem na semaforu. Nevšiml jsem si, že se to blíží. Pak už víte jen, že každej svolává schůze. Obrovský prachy. Až příliš velký na mou krevní skupinu. Mohlo se mi s Fu’Shooyem dařit docela dobře. Akorát že jsem měl zatracenou smůlu.“
„Musím říci, že jsem se doopravdy cítil mnohem bezpečněji, když jsem si tu židli postavil jinam.“
Ta rada ho stála dva tolary a k tomu ještě dostal příkaz nezvedat deklík na záchodě, aby do něj spodem nevlétl Drak neštěstí.
„Vy jste byl můj první zákazník a já vám za to děkuji,“ pokračoval Kolík. „Byl jsem na to kompletně připravený. Měl jsem Kolíkový zvonečky, Kolíková zrcátka, všechno vypadalo eňo ňůňo — tedy, chtěl jsem říct, bylo učiněno všechno k maximálnímu souladu věcí a pak najednou… prásk ho! Zase ta moje nešťastná špatná karma, jako vždycky.“
„No, každopádně to trvalo skoro týden, než byl pan Podejvic zase schopen chůze,“ upozorňoval ho Mikuláš. Případ Kolíkova druhého zákazníka se mu velmi hodil do posledního zpravodajského dopisu, takže se mu ty dva tolary vlastně vyplatily.
„Jak jsem měl vědět, že Drak neštěstí skutečně existuje?“ zachmuřil se Kolík.
„Já si myslím, že žádný neexistoval, dokud jste ho nepřesvědčil, že nějaký skutečně existuje,“ ušklíbl se Mikuláš.
Kolík Aťsepicnu se poněkud obveselil. „Hm, říkejte si co chcete, ale já byl vždycky dobrej v prodávání nápadů. Nedokázal bych vás přesvědčit, že právě v tomhle okamžiku je to jediné, po čem toužíte, párek v rohlíku?“
„Víte, já spěchám, protože musím donést tenhle balíček k—“ začal Mikuláš. Pak dodaclass="underline" „Neslyšel jste někoho vykřiknout?“
„Taky tady někde mám nějaký studený pirohy s vepřovou náplní,“ bručel Kolík a horlivě se přehraboval ve věcech na tá-cu. „Mohu vám je nabídnout za nepřekonatelnou cenu, tři za —“
„Jsem si naprosto jistý, že jsem něco zaslechl,“ neposlouchal ho Mikuláš.
Kolík naklonil hlavu ke straně. „Něco jako dunění?“
„Jo.“
Mlčky upírali pohledy do kotoučů pomalu se převalující mlhy, které zaplňovaly celou Broad Way neboli Širokou cestu.
Kotouče mlhy se pak v jednom kratičkém okamžiku změnily v dvoukolovou káru, pokrytou plachtou, která se nezadržitelně a velmi rychle pohybovala kupředu…
Poslední, co si Mikuláš pamatoval předtím, než z noční temnoty něco vyletělo a udeřilo ho přímo mezi oči, byl výkřik: „Zastavte lis!“
Ta šeptanda, kterou Mikuláš svým perem přišpendlil na list papíru jako motýla na korkovou podložku, se nedostala k uším několika lidí, kteří měli na mysli jiné, daleko temnější věci.
Malá veslice klouzala po syčících vodách řeky Ankh, které se za ní pomalu zavíraly.
Nad vesly se skláněli dva muži. Třetí seděl na špičaté zádi. Občas promluvil.
Říkal věci jako například: „Lechtá mě v nose.“
„No, budete muset počkat, dokud tam nedorazíme,“ odpověděl mu jeden z veslujících.
„Mohli byste mě pustit protáhnout. Fakticky to strašně lech-tá. Jsem celej ulechtanej.“
„Pustili jsme vás na břeh, když jsme se stavovali na obědě.“
„Jenže to mě to ještě nelechtalo.“
Teď se ozval druhý veslující: „Nemám ho praštit do tý jeho -aný hlavy a -anýho nosu tady tím -aným veslem, pane Zichr-hajc?“
„Skvělý nápad, pane Tulipáne.“
Ze tmy se ozval tupý úder.
„Au.“
„Tak a teď už ticho, příteli, nebo pustím pana Tulipána ze řetězu!“
„A to je -aně pravda.“ Pak se ozval zvuk, jako když se rozeběhla velká pumpa, nebo snad čerpadlo.
„Moment! Jen pomalu s tím pitím, ano?“
„No, zatím mě to ještě — nezabilo, pane Zichrhajc.“
Člun pomalu doklouzal po hladině k malému, málo používanému přístavišti. Vysoká postava, která byla v posledních chvíli středem zájmu pozornosti páně Zichrhajcovy, byla vytažena jako balík na pobřeží a vlečena dál uličkou.
O chvilku později zazněl zvuk vozu, který rychle slábl ve tmě.
Zdálo se zcela nemožné, aby právě v tuhle hodinu a v tom-hle počasí celou operaci zahlédla byť jediná lidská duše.
A přesto tomu tak bylo. Vesmír žádá, aby bylo pozorováno všechno.
Ze stínů nedaleké uličky se vyšourala přihrbená postava. Po jejím boku dost nejistě klopýtalo mnohem menší „cosi“ na čtyřech nohách.
Obě postavy pozorovaly odjíždějící kočár, který se rychle ztrácel v houstnoucím sněhu.
Menší stín pak řekclass="underline" „Ale, ale, ale! To je ale věc! Člověk, svázaný a s kápí na hlavě. Zajímavý, co?“
Postava jen přikyvovala. Měla na sobě obrovský, těžký zimník, o několik čísel větší, než jaký by jí padl, a plstěný klobouk, který čas a počasí přemodelovaly do měkkého kužele, jenž dokonale přilnul k hlavě.
„Zapaprč,“ řekla menší postava. „Došky a gatě, vyrazit toho velkýho chlapa. Řikal jsem jim to. Řikal. Tisíciletá ruka a krevety. Vyprdnoutsenato.“
Po krátké odmlce sáhla postava do kapsy a vytáhla uzenku, kterou přelomila na dva kusy. Jeden kousek zmizel pod převisem klobouku a druhý postava hodila malé postavičce, která obstarávala větší část hovoru, nebo přesněji řečeno většinu rozumného hovoru.
„Připadá mi to jako nějaká pěkně špinavá záležitost,“ prohlásila menší postava, která měla čtyři nohy.
Oba společníci mlčky konzumovali uzenku. Pak se vydali do noci.
Zdálo se, že stejně jako nedokáže holub kráčet, aniž by kýval hlavou, nedokázala větší postava jít, aniž by si k tomu tiše a nepřítomně nepobrukovala.
„Já jim to řikal. Řikal jsem jim to. Tisíciletá ruka a kreveta, řek jsem: Řek jsem. Řek. Oh, ne. Jenže voni akorát utekli. Řikal jsem jim to. Vysrat se na ně. Dveřní schod. Řikal jsem to, řikal, řikal. Zuby. Jakse menuje ten čas, řek jsem, řikal jsem jim, já za to nemůžu, abychřekpravdu, řeksempravdu, to dá rozum…“