„Dokázal byste vysadit zprávu přímo podle toho, jak bych vám ji diktoval?“
„Jasně.“
„Sacharózo, prosím, běž a najdi Ruma a jeho… přátele. Chtěl bych vydat jedny malé noviny tak rychle, jak to jen půjde. Ne zítra ráno. Hned teď, rozumíš? Prosím?“
Právě se chystala začít protestovat, když zahlédla jeho pohled. „A jseš si jistý, že by ti to dovolili?“ zeptala se.
„Ne! To si právě nejsem jistý! A nebudu si jistý, dokud to neudělám! Proto to udělat musím. Pak uvidím. A promiň, že křičím.“
Odstrčil židli a přešel k Dobrohorovi, který trpělivě stál u písmovky a čekal.
„Tak dobrá… nejdřív potřebujeme titulek…“ Mikuláš zavřel oči, a zatímco přemýšlel, ukazovákem a palcem si svíral můstek nosu. „Hmm… ‚Úžasné události v Ankh-Morporku‘, máte to? Nějakým hodně velkým typem. Pak menším, pod to… ‚Patricij zaútočil na úředníka s nožem‘… hm…” To zní divně, cítil to. Bylo to gramaticky nesprávné. Byl to Patricij, kdo měl nůž, ne ten úředník. „No, to srovnáme potom… takže… ještě menším písmem pod to… ‚Tajemné události ve stáji‘… ještě o něco menší písmo… ‚Hlídka stojí před záhadou‘ máte? Tak a teď začneme s článkem…“
„Začneme s článkem?“ pozvedl Dobrohor obočí, zatímco mu ruce poletovaly nad jednotlivými přihrádkami. „Copak jsme to už neřekli skoro všechno?“
Mikuláš zalistoval tam a zpět svými poznámkami. Jak začít, jak jen začít… Něco zajímavého… ne, něco úžasného… nějaké úžasné věci… ne… ne… To nejdůležitější na tom bylo tajemno celé té události…
„,Útok provázejí podezřelé okolnosti‘… ne dejte tam ‚údajný útok‘…“
„Měla jsem dojem, že to Patricij připustil,“ ozvala se Sacharóza a osušovala si oči kapesníkem.
„Já vím, já vím, jenže já si prostě myslím, že kdyby chtěl lord Vetinari někoho zabít, tak už bychom měli o mrtvolu víc… Najděte mi někdo lorda Vetinariho v Krkatilově knize šlechty, budeš tak hodná, jsem si skoro jistý, že vystudoval v koleji vrahů —“
„Tak údajný, nebo ne?“ zeptal se Dobrohor, jehož ruka se vznášela nad přihrádkou s dlouhým ‚Ú‘. „Řekni slovo.“
„Tak tam dejte zdánlivý útok,“ rozhodl se nakonec Mikuláš, „lorda Vetinariho na sekretáře Važuzla, který se odehrál dnes ráno v paláci. Hm… ehm… Služebnictvo v paláci slyšelo —“
„Mám hledat dál, nebo chceš, abych šla hledat ty žebráky?“ přerušila ho Sacharóza. „Oboje najednou dělat nemůžu.“
Mikuláš na ni vrhl nepřítomný pohled. Pak přikývl.
„Rocky?“
Troll klimbající na židli u dveří se s hlasitým zafuněním probudil. „Jo, šéfe?“
„Běž a najdi Starého Smrďu a ostatní a přiveď je sem tak rychle, jak to jenom půjde. Řekni jim, že dostanou prémii. Tak… kde jsem to skončil?“
„,Služebnictvo v paláci slyšelo‘,“ napovídal mu Dobrohor.
„— slyšelo, že jeho lordstvo, Havelock Vetinari —“
„,který v roce 1986 s vyznamenáním absolvoval kolej Cechu vrahů‘,“ volala od otevřené knihy Sacharóza.
„Dejte to tam,“ přikývl energicky Mikuláš, „a pak pokračujte ‚prohlásiclass="underline" zabil jsem ho, zabil, je mi to líto‘…Dobrý bože, ten Elánius má pravdu, všechno je to dokonale šílené, to se musel zbláznit, když mluvil tímhle způsobem…“
„Pan ze Slova, pokud se nemýlím?“ ozval se neznámý hlas.
„No, sakra, co to zase bude tentokrát?“
Mikuláš se otočil. Nejdříve uviděl trolly, protože i když trollové stojí někde v pozadí, hlouček čtyř obrovských trollů je metaforicky popředím každé skupiny. Ti dva lidé před nimi byli pouhou maličkostí a kromě toho jeden z nich byl člověk vlastně jen díky tradici. Měl šedivý odstín zombie a výraz někoho, kdo zatímco sám o sobě nechce být ošklivý, je příčinou ošklivosti, již pocítí mnoho jiných lidí.
„Pan ze Slova? Myslím, že mě znáte. Jmenuji se Kosopád a jsem z Cechu právníků,“ prohlásil pan Kosopád a škrobeně se uklonil. „Tohle,“ ukázal na drobného mladíka vedle sebe, „je pan Roland Balamuťa, nový předseda Cechu rytců a tiskařů. Ti čtyři gentlemani za námi nepatří, pokud já vím, do žádného cechu —“
„Rytců a tiskařů?“ ozval se Dobrohor.
„Přesně tak,“ přikývl Balamuťa. „Doplnili jsme zakládací listinu a stanovy. Členský cechovní poplatek je dvě stě tolarů ročně a —“
„Nejsem ochot—“ začal Mikuláš, ale Dobrohor mu konejšivě položil ruku na paži.
„Tohle je jen takové oťukávání, ale zdaleka to není tak zlé, jak to mohlo být,“ zašeptal. „Nemáme čas se s nimi dohadovat a při tom, jaké máme výdělky, tu částku dostaneme zpět za několik dnů. A je po ptákách!“
„Shodou okolností však,“ pokračoval pan Kosopád svým speciálním právnickým hlasem, který nasával peníze každým pórem, „v případě této organizace, vzhledem ke zvláštním okolnostem, cech požaduje ještě jednorázovou platbu ve výši řekněme… dva tisíce tolarů.“
Trpaslíci náhle utichli. Pak zaznělo zvláštní kovové zachrastění. Trpaslíci jako jeden muž odložili kovová písmena, která drželi v rukou, sáhli do svých regálů a vytáhli válečné sekery.
„Takže dohodnuto?“ dokončil pan Kosopád a ustoupil stranou. Trollové se začali narovnávat. K tomu, aby se začali prát, nepotřebují trollové a trpaslíci zvlášť velkou záminku, většinou jim stačí, že žijí v témže světě.
Tentokrát to byl Mikuláš, kdo uklidňoval Dobrohora. „Počkejte, neukvapujte se, určitě existuje nějaký zákon proti zabíjení právníků!“
„Jseš si jistý?“
„No, vždyť je pořád ještě ve městě potkáváte, ne? Kromě toho je to zombie, když ho přeseknete napůl, budou vás žalovat obě půlky.“ Mikuláš se obrátil ke Kosopádovi a zesílil hlas. „Nemůžeme zaplatit, pane Kosopáde.“
„V tom případě mi zákon a vžité zvyklosti umožňují —“
„Já chci vidět vaše stanovy!“ vyštěkla najednou Sacharóza. „Znám tě od doby, co jsme ještě byli malé děti, Rolande Balamuťo, a ty jsi jel vždycky v nějaké křivárně!“
„Dobré odpoledne, slečno Rezámková,“ podíval se na ni Kosopád. „Víte, abych řekl pravdu, napadlo mě, že by se mohl někdo ptát, a proto jsem přinesl nové stanovy s sebou. Doufám, že jsme tady všichni cti a zákona dbalí občané.“
Sacharóza mu impozantně vyhlížející svitek s velkou pečetí z ruky téměř vytrhla a zadívala se na něj, jako by se pokoušela vypálit slova z papíru pouhým třením čtení.
„No…“ řekla po chvíli, „zdá se, že je to v pořádku.“
„Přesně tak.“
„Až na to, že tam chybí Patricijův podpis,“ dodala Sacharóza a vrátila mu svitek zpět.
„To je pouhá formalita, má drahá.“
„Já nejsem vaše drahá a ten podpis tam chybí, formalita neformalita. Takže je to neplatné, že?“
Pan Kosopád se nervózně pohnul. „Je očividné, že nemůžeme požadovat podpis od muže, který je uvězněn pro obvinění z velmi vážného zločinu,“ odpověděl.
Aha, tak tady máme jedno z klasických tapetových slov, pomyslel si Mikuláš. Když člověk řekne očividně něco, znamená to, že má ve svých argumentech velkou trhlinu, kterou potřebuje zamaskovat, a že věci vůbec očividné nejsou.