„Vyprdnoutsenato!“
„Havrak-pvit!“
„Kvák!“
Obrátil se ke skupince, která právě vcházela dovnitř. Ano, tak to je, pravda se někdy skrývá na velmi nepravděpodobných místech a mívá občas prapodivné služebníky.
Bylo o hodinu později. Pouliční prodavači se vraceli pro další noviny. Dunění presu bylo tak silné, že plechová střecha kůlny chřestila. Hromádky měďáků, které postupně rostly před Gunillou na stole, při každém dopadu ramene nadskočily.
Mikuláš si prohlédl svůj odraz ve vyleštěné mosazné desce. Nevěděl jak, ale podařilo se mu umazat se barvou od hlavy k patě. Vytáhl kapesník a snažil se ze všech sil něco udělat.
Poslal Ondru Dokopyho prodávat noviny k Pseudopolskému dvoru, protože ho považoval za nejpříčetnějšího z celého podmostního bratrstva. Rozhodně alespoň pět osob žijících v jeho mysli bylo schopno inteligentní konverzace.
Touhle dobou už měla hlídka čas přečíst si noviny, a to i za předpokladu, že by si musela poslat pro někoho, kdo by jí přeslabikoval a vysvětlil delší slova.
Najednou měl Mikuláš neodbytný pocit, že ho někdo pozoruje. Otočil se a viděl, že Sacharóza sklání hlavu nad prací.
Za ním se někdo uchichtl.
V celé dílně nebyl nikdo, kdo by mu věnoval nějakou pozornost. Je pravda, že tam probíhal třístranný spor o jednu šestipenci. Hádal se Gunilla Dobrohor se Starým Smrďou Rumem a Starým Smrďou Rumem, a je třeba říci, že Starý Smrďa dokázal skvělým způsobem udržovat spor v chodu tím, že se chvílemi zuřivě hádal sám se sebou. Trpaslíci byli zaměstnáni kolem lisu. Otto se vrátil do temné komory, přesněji řečeno vlhkého sklepa, kde se znovu pustil do tajemné a tvrdé práce.
Jediný, kdo Mikuláše pozoroval, byl Rumův pes. Mikuláše napadlo, že na psa má opravdu velmi urážlivý a vědoucí pohled.
Před několika týdny se někdo pokusil Mikulášovi vnutit starou známou historku o tom, že ve městě žije pes, který umí mluvit. To už bylo tenhle rok potřetí. Mikuláš mu vysvětlil, že je to takzvaný městský mýtus. Psa vždycky slyšel mluvit kamarád kamaráda. Pes, kterého měl teď Mikuláš před sebou, sice moc nevypadal na to, že by uměl mluvit, ale rozhodně vypadal na to, že by mohl umět nadávat.
Jak se zdálo, historky tohoto typu se nedaly zastavit. Lidé přísahali, že ve městě žije inkognito dávno ztracený právoplatný dědic ankh-morporského trůnu, který má, pochopitelně, charakteristické znamení, kouzelný meč a královskou krev. Mikuláš to vyprávění poslouchal a bylo mu jasné, že tady je v mnoha případech podvědomé přání otcem konkrétní myšlenky. Pak tady byla další podobná otřepaná historka o tom, že v hlídce slouží vlkodlak. Až donedávna odmítal i tuhle pověst, ale v poslední době ho různé věci přece jen trochu zviklaly. Konec konců, vždyť Kometa zaměstnávala upíra…
Zíral na stěnu a poklepával si tužkou na zuby.
„Půjdu se podívat na velitele Elánia,“ prohlásil nakonec. „Je to lepší než se před ním schovávat.“
„Pozvali nás na různé podniky a k různým událostem,“ sdělila mu Sacharóza, která zvedla hlavu od papírů. „Tedy, když říkám, že jsme byli pozváni…, tak abych se vyjádřila přesně…, lady Žralounová nám přikazuje, abychom navštívili ples, který se bude konat příští úterý, napsali o něm alespoň pět set slov a samozřejmě jí článek před uveřejněním dali přečíst.“
„Skvělý nápad,“ křikl přes rameno Dobrohor. „Na takovéhle bály chodí spousta lidí a —“
„— noviny předávají především jména,“ doplnil ho Mikuláš. „Jasně. To už vím. Chceš se tam jít podívat?“ obrátil se k Sacharóze.
„Já? Já nemám co na sebe!“ odmítla okamžitě Sacharóza. „Šaty, co se nosí tam, by stály alespoň čtyřicet tolarů. A takové peníze si nemůžeme dovolit.“
Mikuláš zaváhal. Pak řekclass="underline" „Postav se a otoč se mi, ano?“
Tentokrát zčervenala jako pivoňka. „A proč?“
„Rád bych se podíval, jakou máš asi velikost… chápeš, jako všude.“
Vstala a nervózně se otočila kolem dokola. Z hloučku trpaslíků se ozval pochvalný pískot a celá řada šťavnatých nepřeložitelných poznámek v trpasličtině.
„Ano, jsi skoro stejná,“ přikývl Mikuláš. „Kdybych ti seh-nal opravdu kvalitní šaty, našla by sis někoho, kdo by ti na nich udělal drobné úpravy? Asi by bylo nutné je trochu popustit na tom… no, vždyť víš… v horní části.“
„A co by to bylo za šaty?“ zeptala se podezřívavě.
„Moje sestra má stovky večerních šatů a stejně tráví celý rok v našem rodinném sídle na venkově,“ odpověděl Mikuláš. „Rodina už v posledních letech do města téměř vůbec nejezdí. Dám ti klíč od našeho domu tady ve městě a můžeš si tam zajít a vybrat si sama.“
„A nebude jí to vadit?“
„Ta si toho nejspíš vůbec nevšimne. Každopádně si myslím, že by byla šokovaná, kdyby zjistila, že se za pouhých čtyřicet tolarů dají koupit šaty, a ještě víc, kdyby jí řekli, že je v nich někdo ochoten chodit. Vůbec si s tím nelam hlavu.“
„Městský dům? Venkovské sídlo?“ opakovala Sacharóza a potvrdila tak své neobyčejné žurnalistické nadání vyhmátnout ta slova, o nichž hovořící doufal, že si jich nikdo nevšimne.
„Naše rodina je bohatá,“ vysvětlil lakonicky, Já nejsem.“
Když vyšel ven, zadíval se na obrys protější střechy, protože na její linii se něco změnilo. Proti obloze se tam črtala nestvůrná hlava, plná výrůstků a s velkýma kornoutovýma ušima.
Byl to chrlič. Mikuláš už si zvykl, že se chrliče pohybují po budovách po celém městě. Někdy zůstávaly celé měsíce na jednom místě. Jen výjimečně jste je mohli zahlédnout, jak se stěhují z jedné střechy na druhou. Ale právě tak jste je jen velmi zřídka zahlédli v takových částech města, jako byla tahle. Chrlice měly rády vysoké kamenné budovy se spoustou okapů a ozdobnou architekturou, které přitahovaly holuby. I chrliče musí něco jíst.
Navíc se něco dělo šikmo přes ulici. Před jedním ze starých skladišť stálo několik vozů a lidé z nich vykládali bedny a no-sili je dovnitř.
Cestou přes most do Pseudopolského dvora zahlédl ještě několik dalších chrličů. Jeden po druhém za ním otáčely hlavy.
Seržant Navážka měl službu v kanceláři, a tak seděl za svým stolem. Užasle se na Mikuláše podíval.
„A sakra, to je ale rychlost. To jste celou cestu běžel?“ zeptal se.
„O čem to mluvíte?“
„Pan Elánius pro vás poslal sotva před pár minutama,“ vysvětloval Navážka. „No, tak běžte nahoru. Nebude to tak zlý, už přestal křičet.“ Pak vrhl na Mikuláše pohled typu „raději ať to schytáš ty než já“. „Kromě toho nesnáší papírování, jak se říká.“
„On asi není zrovna kancelářský typ, co?“
„To tedy ne,“ odpověděl Navážka s ďábelským úšklebkem.
Mikuláš vyšel po schodech a zaklepal na dveře, které se otevřely.
Velitel Elánius zvedl hlavu od stolu. Oči se mu zúžily.
„Ale ale, to je sakra rychlost. To jste celou cestu běžel, ne?“
„Ne, pane. Vypravil jsem se sem sám a doufal jsem, že byste mi mohl ještě odpovědět na pár otázek.“
„Ale? Tak to je od vás opravdu hezké.“
Ve vzduchu bylo zřetelně cítit, že i když je vesnička v tomto okamžiku klidná a tichá — ženy věší vyprané prádlo a kočky se vyhřívají na slunci —, v nejbližší chvíli vybuchne sopka a stovky lidí budou pohřbeny v popelu.