Nakonec, podobný orákulu, které promluví jednou za rok, Elánius řekclass="underline" „Já vám, pane ze Slova, nevěřím. Řešit problémy je moje zaměstnání, jsem za to placený, a taky dostávám příplatky na zbroj. Ale komu se zodpovídáte vy? Já se z toho, co udělám, musím zodpovídat, i když přiznám, ať mě čert vezme, jestli zrovna teď vím, co bych měl dělat. Ale vy? Jak se zdá, vy si můžete dělat, co se vám zlíbí.“
„Myslím, pane, že já se musím zodpovídat pravdě.“
„Ale, opravdu? A mohl byste mi říci, jak přesně? Jakým způsobem?“
„Promiňte, ale nerozumím.“
„Když budete psát lži, přijde za vámi pravda a nafackuje vám? Tak to na mě udělalo velký dojem. Obyčejní lidé jako já jsou většinou zodpovědni nějakým jiným lidem. Dokonce i Vetinari vždycky — i když jen poočku — pozoroval cechy. Ale vy… vy jste zodpovědný pravdě. Úžasné. Jakou má adresu? A… čte to stvoření noviny?“
„Je to ona, pane,“ upozornila ho seržantka Angua. „Myslím, že existuje bohyně pravdy.“
„Tak potom asi nemá příliš mnoho přívrženců,“ ušklíbl se Elánius, „snad až tady na našeho přítele.“ Znovu se podíval na Mikuláše oním neurčitým pohledem a znovu bylo cítit, jak se kolečka v jeho hlavě roztáčejí.
„Předpokládejme… čistě teoreticky předpokládejme, že byste přišel k malému obrázku psa,“ řekl. „Mohl byste ho otisknout ve svých novinách?“
„Mluvíme o Hafalovi, že?“
„Mohl byste?“
„Jsem si jistý, že ano.“
„Moc by nás zajímalo, proč štěkal těsně před tím, než… před těmi událostmi.“
„A kdybyste ho našli, desátník Nóblhóch by s ním mohl promluvit ve psím jazyce, že je to tak?“
Elánius znovu nasadil svůj neproniknutelný výraz. „Ten obrázek bychom vám mohli dodat do hodiny,“ řekl.
„Díky. A kdo v tomto okamžiku vládne městu, veliteli?“
„Já jsem jen obyčejný policajt,“ odpověděl Elánius. „Takové věci mi neříkají. Předpokládám však, že bude zvolen nový Patricij. Je to všechno předepsáno v městských řádech.“
„A kdo by mi o nich mohl říci něco víc?“ zeptal se Mikuláš a v duchu dodaclass="underline" „Jen obyčejný policajt, no maucta!“
„Co se toho týče, myslím, že vaším mužem by byl pan Kosopád,“ sdělil mu Elánius a tentokrát se usmál. „Je velmi vstřícný, zvláště k lidem, které zná. Přeji vám hezké odpoledne, pane ze Slova. Seržantko, doprovodila byste pana ze Slova ven, prosím?“
„Chtěl bych vidět lorda Vetinariho.“
„Chtěl byste co?“
„To je logický požadavek, pane.“
„Ne. Tak za prvé je v bezvědomí a za druhé je mým vězněm.“
„To ani nedovolíte, aby ho navštívil právník?“
„Poslyšte, mládenče, já si myslím, že na obtíže nám stačí lord Vetinari.“
„A co takhle Važuzel? Toho snad nevězníte?“
Elánius vrhl rychlý pohled na Anguu, která pokrčila rameny.
„Dobrá. To žádný zákon nezakazuje a nemůžeme dovolit, aby si lidé začali povídat, že je mrtvý,“ přikývl nakonec. Sňal z háčku konec mluvicí trubice a zaváhal.
„Už ten problém vyřešili, seržantko?“ zeptal se, aniž si všímal Mikuláše.
„Ano, pane. Pneumatická pošta a mluvicí systém jsou už konečně a navždy odděleny, pane.“
„Jste si jistá? Víte, že to policistovi Ostrobokovi včera vyrazilo všechny zuby?“
„Říkají, že se už nic takového nemůže stát, pane.“
„To je jasné, že ne. Už žádné zuby nemá. No, dobrá…“ Elánius zvedl mluvítko, chvilku si ho držel od těla, ale pak ho přiložil k ústům a promluvil do něj.
„Přepojte mě k celám, ano?“
„Oolá? Ojeamadruémoi?“
„Co jste říkal? Opakujte!“
„Vzíbzí, guiliguili?“
„Tady je Elánius!“
„Škríhuhlyhuhlyhrc?“
Elánius zavěsil mluvítko zpět na háček a upřel pohled na Anguu.
„Pořád na tom pracují, pane,“ odpověděla na nevyslovenou otázku. „Říkají, že nám ty trubky ohlodávají krysy, pane.“
„Krysy?“
„Bohužel, přesně tak, pane.“
Elánius tiše zasténal a obrátil se k Mikulášovi. „Seržantka Angua vás odvede k celám,“ řekl.
Vzápětí stál Mikuláš na druhé straně dveří.
„Tak jak jsem si vedl?“ zeptal se seržantky.
„Už jsem viděla horší případy.“
„Omlouvám se, že jsem začal mluvit o desátníku Nóblhóchovi,ale—“
„Ale s tím si vůbec nedělejte starosti,“ konejšila ho seržantka Angua. „O vašem dokonalém pozorovacím talentu se jistě bude na stanici mluvit dlouho. Podívejte, byl na vás laskavý, protože ještě nezjistil, co jste doopravdy zač. Takže buďte opatrný, to je všechno.“
„A vy už jste si v tom jasno udělala, že?“ podíval se na ni Mikuláš.
„Řekněme, že já se nespoléhám jen na první dojem. Pozor na to, kam šlapete.“
Vedla ho dolů k celám. Mikuláš si všiml a byl natolik chytrý, aby si to nezapsal, že u vchodu k celám, na úpatí schodiště, stojí dva strážní.
„Ty stráže tady stojí vždycky? Cely se přec zamykají, že?“ zajímal se.
„Slyšela jsem, že pro vás pracuje nějaký upír?“ odpověděla mu seržantka Angua.
„Otto? No ano. My v těchhle věcech netrpíme žádnými předsudky…“
Seržantka neodpověděla. Místo toho otevřela dveře do hlavní chodby mezi celami a zvolala: „Návštěvník k nemocným, Igore!“
„Hned jsem u vás, sheržo!“
Místnost uvnitř byla jasně osvětlena neskutečným, blikajícím modrým světlem. Police na stěně byly lemovány různými lahvemi. V některých se pohybovaly divné věci — opravdu velmi podivné věci. V jiných ty věci jen tak plavaly. Z jakéhosi složitého stroje, který stál v rohu a skládal se převážně z měděných polokoulí a skleněných tyčí, vyletovaly modré jiskřičky. Co však skutečně přitáhlo Mikulášovu pozornost, bylo obrovské oko.
Než ale stačil vykřiknout, natáhla se z boku nějaká ruka a to, o čem si myslel, že je obrovský oční důlek s okem, se změnilo v největší lupu, jakou v životě viděl, která byla připevněna na kloubovém závěsu na hlavě jejího majitele. Jenže tvář, kterou odsunutá lupa odhalila, byla — když už mluvíme o hrůzách, při nichž vysychá v ústech — sotva vylepšením.
Oči byly v různé výšce. Jedno ucho větší než druhé. Obličej doslova změť jizev. Ale to všechno nebylo nic proti vlasům a účesu. Igorovy mastné černé vlasy byly sčesány kupředu do mohutné převislé patky, po vzoru některých hlučnějších muzikantů, kteří v poslední době přišli v městě do módy, ale ta Igorova se skládala z vlasů tak dlouhých, že stačilo, aby pohodil hlavou, a jistě by ohrozil oko každého kolemjdoucího. Podle toho, jak vypadalo jeho… pracoviště, byl by však pravděpodobně schopen vrátit to oko zpět, kam patří.
Na jedné polici stálo velké akvárium a z jeho dna stoupal řetízek bublinek. V akváriu plavalo líně sem a tam několik brambor.
„Tuhle mladý Igor je pracovníkem našeho oddělení soudního lékařství,“ vysvětlovala Mikulášovi Angua. „Tohle je pan ze Slova. Chce se podívat na pacienty.“
Mikuláši neunikl pohled, jejž Igor vrhl na seržantku, která dodala: „Pan Elánius s tím souhlasil.“
„No tak tudy,“ ukázal Igor a protlačil se kolem Mikuláše do chodby. „Člověka vždycky potěší, když přijde nějaká návštěva, pane ze Slova. Zjistíte, že tady dole máme celkem pohodlné cely. Skočím a donesu khlíče.“