„Proč mu občas ujede to ‚h‘?“ zeptal se Mikuláš, když Igor odkulhal k velké skříni.
„Pokouší se být moderní. Vy jste ještě nikdy nepotkal Igora?“
„Takového, jako je tenhle, ne! Vždyť má na pravé ruce dva palce!“
„Je z Überwaldu,“ odpověděla seržantka. „Igorové razí politiku sebevylepšování. Jsou to skvělí chirurgové. Jen si dávejte pozor, abyste žádnému z nich nepodal ruku za bouře.“
„Tady to máme,“ ozval se Igor, který se přikradl nazpět. „Tak koho dřív?“
„Lorda Vetinariho?“ nadhodil Mikuláš.
„Ten pořád ještě spí,“ odpověděl Igor.
„Cože, celou tu dobu?“
„Na tom není nic divného. Byla to moc ošklivá rána, co —“
Seržantka hlasitě zakašlala.
„Já myslel, že spadl z koně,“ podivil se Mikuláš.
„Ale samozřejmě, ovšem ošklivě se narazil, když padl na zem, o tom není pochyb,“ ozval se pohotově Igor s pohledem upřeným na Anguu.
Otočil klíčem.
Lord Vetinari ležel na úzké posteli. Tvář měl bledou, ale zdálo se, že spí klidným a pravidelným spánkem.
„A to se celou tu dobu neprobudil?“ divil se Mikuláš.
„Ne. Kontroluji ho zhruba každých patnáct minut nebo thak. Není to zase nijak zvláštní. Občas prostě tělo řekne: spi.“
„Slyšel jsem, že Patricij skoro vůbec nespí,“ vzpomněl si Mikuláš.
„Možná, že využívá příležitosti,“ zahučel Igor a tiše zavřel dveře.
Pak odemkl vedlejší celu.
Važuzel s ovázanou hlavou seděl na posteli. Upíjel nějakou polévku. Když je uviděl, zatvářil se překvapeně a málem misku rozlil.
„Tak jak se máme?“ zeptal se Igor tak vesele, jak mu to tvář plná stehů dovolila.
„Ehm, cítím se mnohem lépe…“ Mladík se nejistě rozhlížel z jednoho na druhého.
„Tady pan ze Slova by si s vámi rád popovídal,“ sdělila mu seržantka Angua. „No, já půjdu s Igorem a pomůžu mu počítat jeho bulvy nebo tak něco.“ Mikuláše zanechali v rozpačitém mlčení. Važuzel patřil k lidem, jejichž charakter se dal jen velmi těžko odhadnout.
„Vy jste syn lorda ze Slova, že?“ ozval se. „Vy píšete ty dopisy s novinkami, že?“
„Ano,“ přikývl Mikuláš. Jak se zdálo, pro všechny vždycky bude jen synem svého otce. „Hm. Říká se, že vás lord Vetinari bodl.“
„Ano, říkají to,“ přikývl úředník.
„Ale byl jste tam.“
„Zaklepal jsem na dveře, abych mu předal kopii jedné lis-tiny, jak mě žádal, lord Vetinari dveře otevřel, já vešel do místnosti… a pak už si vybavuju jen, jak jsem se probudil tady a prohlížel mě pan Igor.“
„To musel být pěkný šok,“ ušklíbl se Mikuláš s kratičkým zábleskem pýchy nad tím, že na těch událostech má Kometa svůj, byť by nevelký podíl.
„Říkají, že kdyby nebyl Igor tak šikovný s jehlou a nití, byl bych ochrnul na pravou ruku,“ přiznal Važuzel upřímně.
„Ale máte zavázanou i hlavu,“ neubránil se Mikuláš.
„Myslím, že když jsem… když se… no ať už se stalo coko-liv… Musel jsem se o něco uhodit,“ odpověděl Važuzel.
Bohové, pomyslel si Mikuláš, on je v rozpacích!
„Mám všechny důvody se domnívat, že tady došlo k nějakému omylu,“ pokračoval Važuzel.
„Bylo jeho lordstvo v poslední době hodně zaměstnáno?“
„Jeho lordstvo je vždy hodně zaměstnáno. Je to jeho práce,“ odpověděl úředník.
„Víte, že ho tři lidé slyšeli prohlásit, že vás zabil?“
„To nedokážu vysvětlit. Museli se splést.“
Najednou slova ostře odsekával. Teď už musím být velmi blízko, pomyslel si Mikuláš… „A proč myslíte, že —“ začal a jeho dojem se potvrdil.
„Myslím, že s vámi nemusím mluvit,“ zamračil se Važuzel. „Nebo ano?“
„Ne, ale—“
„Seržantko!“ vykřikl Važuzel.
Ozvaly se rychlé kroky a dveře cely se otevřely.
„Prosím?“ zeptala se Angua.
„Rozhovor mezi mnou a tímhle gentlemanem skončil,“ sdělil jí Važuzel. „A navíc jsem hrozně unavený.“
Mikuláš si povzdechl a zavřel zápisník. „Díky,“ zabručel, „opravdu jste mi… pomohl.“
Když pak procházel zpět chodbou, řekl Angue: „On očividně nechce uvěřit tomu, že by na něj zaútočilo jeho lordstvo.“
„A podívejte se na něj,“ poznamenala seržantka.
„Zdá se, že ta rána do hlavy musela být hodně silná, „pokračoval Mikuláš.
„Myslíte?“
„Podívejte, dokonce i já cítím, že tady něco smrdí!“
„Jste dobrý.“
„Aha,“ ušklíbl se Mikuláš. „Vy jste navštěvovala Komunikační školu pana Elánia, co?“
„Že by?“ odpověděla seržantka Angua.
„Loajalita je úžasná věc.“ „Skutečně? Ven se jde tudy.“
Jen co Angua vyprovodila Mikuláše na ulici, vrátila se nahoru do Elániovy kanceláře a tiše za sebou zavřela dveře.
„Takže si všiml jen chrličů?“ řekl Elánius, který z okna pozoroval Mikuláše odcházejícího ulicí.
„Očividně. Ale nepodceňovala bych ho, pane. On si umí všímat. Tu mátovou bombu trefil naprosto přesně. A kolik policistů by si všimlo, jak hluboko se ta střela zarazila do podlahy?“
„To je naneštěstí pravda.“
„Všiml si i Igorova druhého palce a nevěřím, že by si někdo jiný všiml plovoucích brambor.“
„Igor se jich ještě nezbavil?“
„Ne, pane. Pořád věří, že instantní filé s pomfrity a tatarkou už jsou na dosah ruky.“
Elánius si povzdechl. „Tak dobrá, seržantko. Zapomeňte na brambory. Jaká je pravděpodobnost?“
„Pane?“
„Vím, co se děje dole na strážnici. Nebyli by to ani policajti, kdyby někdo nevedl zápis.“
„Na pana ze Slova?“
„Jistě.“
„No… šest ku deseti, že bude příští pondělí po smrti, pane.“
„Můžete neoficiálně rozšířit, že se mi tyhle věci nelíbí.“
„Rozumím, pane.“
„Zjistěte, kdo vede zápis, a jestli je to Noby, tak mu ho seberte.“
„Dobrá, pane. A co pan ze Slova?“
Elánius na okamžik upřel oči ke stropu. „Kolik mužů ho hlídá?“
„Dva.“
„Noby má obvykle v těchto věcech velmi dobrý odhad. Myslíte, že to stačí?“
„Ne.“
„Ani já ne. Jenže jsme v tísni. Bude se muset poučit tím těžším způsobem. Potíž je v tom, že když se má člověk poučit tím těžším způsobem, dostane jen jedinou lekci.“
Pan Tulipán se vynořil z temné uličky, kde právě vyjednal zakoupení velmi malého balíčku něčeho, co se vkrátku ukáže být práškovým jedem na krysy, říznutým namletými krystaly prostředku na praní.
Pan Zichrhajc si mezitím četl nějaký velký kus papíru. „Co je to?“ zeptal se pan Tulipán.
„Řekl bych, že potíže,“ odpověděl pan Zichrhajc. Složil papír a zasunul ho do kapsy. „Určitě.“
„Tohle město už mi začíná lézt na mý -aný nervy,“ prohlásil pan Tulipán popuzeně, když vykročili dál po ulici. „Mám -aný bolení hlavy. A bolí mě ta noha.“
„Ano? Mě taky pokousal. S tím psem jste udělal velkou chybu.“
„To chcete říct, že jsem na něj neměl střílet?“