„Myslíte? I to o tom hadovi?“
„Vsadím tisíc tolarů, že ano,“ Mikuláš si vzpomněl na menší tisk, v němž se pravilo, že se ta věc odehrála v Lancre. Poněkud přibrzdil. „No, sto tolarů rozhodně.“
„Ale to není to nejhorší,“ pokračoval trpaslík. „Pojďte raději dovnitř.“
Uvnitř sice duněl lis, ale většina trpaslíků jen tak posedávala kolem.
„Chceš slyšet hlavní titulky?“ přivítala ho Sacharóza, když vstoupil.
„No, sem s tím,“ povzdechl si Mikuláš a usedl za svůj přeplněný stůl.
„Cech rytců nabízí trpaslíkům tisíc tolarů za jejich tiskařský lis.“
„No to snad…!“
„Upír-ikonograf a těžce pracující redaktorka přetahováni nabídkou platu ve výši 500 tolarů měsíčně!“
„No ale…“
„Trpaslíci jsou… fpíči s papírem.“
„Cože?!“
„To je citát pana Dobrohora,“ vysvětlovala Sacharóza. „Nechci předstírat, že vím přesně, co to znamená, ale chápu to tak, že už mají papír jen na jediné vydání.“
„A když budeme chtít další, budou nám ho účtovat pětkrát dráž než předtím,“ doplnil přicházející Dobrohor. „Rytci ho kupují. Chtějí všechny zásoby a ještě si přiobjednávají, říká Král.“
„Král?“ Mikuláš nakrčil čelo. „Myslíte pana Krále?“
„Jo, Krále Zlatý řeky,“ přikývl trpaslík, „na druhé straně bychom tu cenu ještě mohli zaplatit, ale kdybychom to měli prodávat za dvě pence jako ti naproti, pracovali bychom prakticky zadarmo.“
„Otto řekl tomu chlapíkovi z cechu, že jestli sem ještě jednou vleze, on, Otto, poruší svou přísahu,“ vyprávěla Sacharóza. „Děsně se rozzuřil, protože ten chlap se z něj snažil vymáčknout, jak dělá ty obrázky, co se dají rovnou tisknout.“
„A co ty?“
„Zůstávám. Nevěřím jim, jsou zákeřní jak hadi.
Připadají mi jako lidé z… velmi nízkých vrstev. Ale co budeme dělat?“
Mikuláš se zakousl do nehtu na palci a nepřítomně zíral na desku stolu. Když pak pohnul nohou, narazil špičkou boty do bedýnky s penězi, která vydala uklidňující, plný zvuk.
„Mohli bychom o něco zmenšit rozsah,“ navrhl Dobrohor.
„Ano, jenže pak by lidé naše noviny asi nekupovali,“ odporovala Sacharóza, „a. oni by je kupovat měli, protože v nich jsou skutečné novinky.“
„Jenže ty v Informátorovi vypadají zajímavěji, to musím připustit,“ zabručel Dobrohor.
„To proto, že v nich ve skutečnosti nemají žádná opravdová fakta!“ vyštěkla Sacharóza. „Koukněte, mně nevadí, když budu zase brát jen jeden tolar, a Otto říká, že bude pracovat za půl tolaru, když bude moct bydlet dole ve sklepě.“
Mikuláš pořád ještě upíral pohled do prázdna. „Máme kromě pravdy něco,“ pronesl najednou podivně nepřítomným hlasem, „co by neměl i cech? Dokážeme tisknout rychleji?“
„Jeden lis proti třem? To ne,“ zavrtěl hlavou Dobrohor. „Vsadil bych se ale, že dokážeme rychleji sázet.“
„A to znamená…?“
„Pravděpodobně dokážeme dostat noviny na ulici jako první.“
„Dobrá. To by nám mohlo pomoct. Sacharózo, znáš někoho, kdo hledá zaměstnání?“
„Jestli někoho znám? To sis nečetl dopisy?“
„No, abych se přiznal…“
„Spousta lidí shání zaměstnání! Tohle je Ankh-Morpork!“
„Dobrá, najdi tři dopisy, v nichž je nejméně gramatických chyb, a pošli Rockyho, aby najal jejich autory.“
„Jeden z nich byl pan Ohybný,“ varovala Sacharóza. „Chtěl by ještě další práci. V poslední době moc zajímavých lidí neu-mírá. Věděl jsi, že navštěvuje všechny možné schůze a společnosti a zapisuje si pro vlastní potěšení všechno, co se tam řekne?“
„A myslíš, že to zapisuje přesně?“
„To bych se skoro vsadila. Je to jasně ten typ. Ale nevím, jestli máme tolik místa, abychom —“
„Od zítřka půjdeme na čtyři strany. No, co se na mě tak díváte? Mám další údaje o aféře Vetinari a máme… hm… dvanáct hodin na to, abychom sehnali nějaký papír.“
„Už jsem ti řekl, že nám Král další papír za slušnou cenu neprodá,“ ozval se Dobrohor.
„Takže to máme další článek do našich novin,“ prohlásil Mikuláš.
„Já jen řekl, že—“
„Ano, já vím. Musím napsat nějaké věci a pak za nun zajdeme. Spolu. Jo, a pošlete někoho na semaforovou věž, ano? Chtěl bych poslat zprávu králi Lancre. Myslím, že jsem se s ním jednou potkal.“
„Semafory stojí peníze. Spoustu peněz.“
„Stejně to udělejte. Nějaké peníze ještě dohromady dáme.“ Mikuláš se naklonil nad žebřík do sklepa. „Otto?“
Z otvoru se vynořil upír a zastavil se, když byl horní polovinou těla nad zemí. V ruce svíral ikonograf.
„Co pro tepe mužu utělat?“
„Nenapadá tě něco, co by nám pomohlo prodat víc novin?“
„A co pys chtěl ote mě teť? Oprázky, co fyskočí se stránky? Oprázky, co foní? Nepo chrají? Oprázky, co fás sledují očima sem a tam?“
„No, nemusíš si to hned brát osobně,“ uklidňoval ho Mikuláš. „Kdybych po tobě chtěl barevné obrázky nebo něco takového, ale já se jen ptám, jestli…“
„Parefné oprásky?“ pozvedl upír obočí. „A to je fšecko? Parefný fobrásky, to je prnkačka. A kdy pys si to přál?“
„To se udělat nedá,“ odfrkl si pohrdavě Dobrohor s nezlomným přesvědčením.
„Ale? To ržíkáte fý? A máte taty někte místo, co tělají bárefný sklo?“
„Jistě, znám trpaslíka, který má dílnu na barevné sklo v Zapudrované ulici,“ přikývl Dobrohor. „Dokáží ho zatónovat do sta odstínů, ale —“
„Já pych potržepoval fsorky, chned. A taky páref. Můšete sechnat i fsorky páref, še?“
„To je jednoduché,“ přikývl trpaslík. „Jenže budete potřebovat stovky různých barev… že?“
„Ne ne, tak to neni. Já fám utělám sesnam, co já putu potržebovat. Já fám nemůšu slípit kfalitu Burleigh a Silnoruka chnet napoprfé, co kočka fyskočí s pytle, samoržejmě. Tety, nemůžete po mě chtít tu jemnou chru sfětel na potzimním listí nepo tak něco. Ale tam, kte putou fýrazné parfy, to pute fajn! Myslíte, že py to stačilo?“
„To by bylo úžasné!“
„Těkuji fám.“
Mikuláš vstal. „A teď,“ řekl, „navštívíme Krále Zlaté řeky.“
„Vždycky jsem přemýšlela, proč mu tak lidé říkají,“ ozvala se Sacharóza. „Vždyť městem žádná zlatonosná řeka neteče, že ne?“
„Gentlemani.“
Pan Kosopád čekal ve vstupní hale prázdného domu. Když vešla Nová firma, vstal a sevřel svůj kufřík. Vypadal, jako kdyby byl ve výjimečně špatné náladě.
„Kde jste byli?“
„Byli jsme něco zakousnout, pane Kosopáde. Dnes ráno jste se neukázal a pan Tulipán dostal hlad.“
„Říkal jsem vám, že se máte držet hodně při zemi, nikde se neukazovat!“
„Pan Tulipán se umí skvěle držet při zemi. Ale všechno se dokonale podařilo. To už jste musel slyšet. A poslyšte, téměř jsme přišli o život, protože jste nám neřekl spoustu věcí. To vás ovšem bude hodně stát, ale jinak? Kdo by se o nás zajímal? Takže v čem je problém?“
Pan Kosopád na ně upřel ošklivý pohled. „Můj Čas je drahý, pane Zichrhajci. Nechci to protahovat. Co jste udělali se psem?“