„O tom psu nám nikdo nic neřek,“ odpověděl pan Tulipán a pan Zichrhajc cítil, že použitý tón byl špatný.
„Aha, takže jste se se psem setkali,“ zkonstatoval pan Kosopád. „Kde je?“
„Pryč. Utekl Pokousal nás oba na nohou… a utekl.“
Pan Kosopád si povzdechl. Znělo a páchlo to jako vánek z prastaré hrobky.
„Řekl jsem vám, že členem hlídky je i vlkodlak,“ pokračoval.
„No? A co?“ zabručel nechápavě pan Zichrhajc.
„Pro vlkodlaka nebude těžké se se psem domluvit.“
„Cože? To nám chcete říct, že my, lidi, budeme poslouchat nějakého psa?“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc.
„Naneštěstí ano,“ přikývl pan Kosopád. „Pes musí mít osobnost. Osobnost se hodně počítá. A úřední precedenty jsou naprosto jasné. V dějinách města, gentlemani, proběhly v různých dobách soudní procesy se sedmi prasaty, skupinou krys, čtyřmi koňmi, jednou blechou a rojem včel. V loňském roce byl připuštěn jako svědek obžaloby v případu úkladné vraždy papoušek a já pak organizoval jeho zařazení do programu na ochranu svědků. Myslím, že dnes žije hodně daleko odsud jako přerostlá andulka.“ Pan Kosopád potřásl smutně hlavou. „Zvířata tedy, bohužel, mají u našich soudů své místo. Existuje sice celá řada námitek, které by se daly vznést, ale podstatné je, pane Zichrhajci, že velitel Elánius na tom svědectví postaví celý případ. Začne se vyptávat… lidí. Už teď ví, že něco není v pořádku, ale musí pracovat v prostoru daném důkazy a stopami a nemá ani jedno, ani druhé. Jsem přesvědčen o tom, že jakmile najde toho psa, snadno celý případ rozuzlí.“
„Tak mu šoupněte pár tisíc a je to,“ navrhl pan Zichrhajc. „To zabere na každého policajta!“
„Pokud se nepletu, tak poslední člověk, který se pokusil podplatit velitele Elánia, není ještě dnes schopen používat je-den z prstů,“ odpověděl pan Kosopád.
„Udělali jsme všechno, co jste nám, -aně, řek!“ vykřikl pan Tulipán a ukázal na pana Kosopáda prstem podobným tučné klobáse.
Pan Kosopád si je prohlížel, jako kdyby je viděl poprvé.
„Zabte kuchaře!“ prohlásil. „Jak zábavné. Jenže já měl na začátku dojem, že najímám profesionály!“
Pak Zichrhajc přesně věděl, co bude následovat, a podařilo se mu zachytit pěst pana Tulipána, ještě než dopadla, i když ho síla úderu zvedla ze země.
„Ty obálky,“ pane Tulipáne,“ zatrylkoval. „Ten muž zná věci…“
„Těžko si bude něco pamatovat, když bude -aně mrtvej,“ zavrčel pan Tulipán.
„A víte, že naopak právě potom máte myšlenky najednou křišťálově čisté?“ řekl pan Kosopád a vstal. Pan Zichrhajc si všiml, jak se zombie zvedá — zapojuje nikoliv všechny svaly najednou, ale postupně jednotlivé skupiny, takže ani tak nevstává, jako se rozkládá směrem vzhůru.
„Váš další pomocník je v pořádku?“ zajímal se Kosopád.
„Máme ho zpátky ve sklepě. Dali jsme mu nějaké pití a už si ji zas umotal jak povříslo,“ odpověděl pan Zichrhajc. „Jenom nechápu, proč se ho nemůžeme zbavit rovnou. Vždyť se dal málem na útěk, když Patricije uviděl. Kdo by si v takovémhle městě všiml jedné mrtvoly navíc?“
„Hlídka, pane Zichrhajci. Kolikrát vám to mám vysvětlovat? Jsou výjimečně dobří v tom, čeho všeho si dokážou všimnout!“
„Tuhle pan Tulipán jim toho moc ke všímání nenechá —“ pan Zichrhajc se zarazil. „Takže vy máte z hlídky skutečně strach co?“
„Tohle je Ankh-Morpork,“ odsekl mu právník, „jsme velmi kosmopolitní město. Být mrtvým je v Ankh-Morporku někdy jen drobná nepříjemnost, chápete? Máme mágy, tvory různých velikostí. A těla mají zvyk se najednou objevit. Nechceme, aby cokoliv poskytlo hlídce nějaký klíč či stopu, rozumíte?“
„Oni by byli ochotni poslouchat nějakou -anou mrtvolu?“ zatvářil se znechuceně pan Tulipán.
„Nevidím důvod, proč by neměli. Vy to například právě děláte,“ odpověděla mu zombie. Pak se pan Kosopád přece jen trochu uvolnil. „No, každopádně je tady jistá možnost, že budeme mít ještě nějaké využití pro vašeho… pomocníka. Ještě jedno malé představení, abychom přesvědčili ty nepřesvědčené. Je příliš důležitý, než abychom se ho… zbavili už teď.“
„Jo, tak dobrá. Budeme ho držet na flašce. Ale za toho čokla chceme příplatek,“ odpověděl pan Zichrhajc.
„Je to jen pes, pane Zichrhajci,“ řekl pan Kosopád a pozvedl obočí. „Předpokládám, že dokonce i pan Tulipán by dokázal uvažovat bystřeji než pes.“
„Jo, ale to budeme muset toho psa nejdříve najít!“ odpověděl nenaloženě pan Zichrhajc a takticky se postavil před svého kolegu. „V tomhle městě je spousta psů.“
Zombie si znovu povzdechla. „Mohl bych k vašemu honoráři přidat dalších pět tisíc tolarů v kamenech,“ dodal Kosopád. Pozvedl ruku. „A prosím, neurážejte mě ani sebe tím, že oba jednohlasně řeknete ‚deset‘. Ten úkol není těžký. Psi ztracení ve městě skončí buď tak, že jsou na neustálém útěku před smečkami toulavých psů, nebo začnou nový život stejně snadno, jako si někdo natáhne nové rukavice.“
„Chci vědět, kdo mi dává tyhle příkazy,“ ozval se najednou pan Zichrhajc. Cítil ve své kapse váhu dezorganizéru.
Pan Kosopád se zatvářil udiveně. „Já, pane Zichrhajci.“
„Tedy jméno vašich klientů.“
„Ale, no tak!“
„Tohle je velmi politická záležitost,“ trval na svém pan Zichrhajc. „S politiky se bojovat nedá. Potřebuju vědět, jak daleko budeme muset utíkat, až se lidé dozvědí, co se stalo. A taky kdo nás bude chránit, když nás chytí.“
„V tomto městě, pánové,“ řekl pan Kosopád, „fakta nikdy nejsou tun, čím se zdají být. Postarejte se o toho psa a… ostatní se postarají o vás. Plány jsou připraveny. Kdo může říci, co se doopravdy stane? Lidé se dají snadno zmást, a tady mluvím jako osoba, která strávila u soudních dvorů několik staletí. Všeobecně se říká, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí natáhnout boty. Jaká odsouzeníhodná nemorální fráze, co? Takže… jen žádnou paniku a všechno bude v pořádku. A nebuďte také hloupí! Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy. Dají se najmout jiní zabijáci. Rozumíte mi, že?“ Pak s klapnutím zámků uzavřel svůj kufřík. „Přeji vám hezký den.“
A dveře se za ním zavřely.
Za panem Zichrhajcem se ozvalo zachřestění. To pan Tulipán vytáhl z obalu svou sadu grilovacího nářadí.
„Co to děláte?“
„Ta -aná zombie už brzo skončí na konci několika těch -anejch dokonalejch grilovacích jehel,“ syčel pan Tulipán. „Pak si nabrousím několik těch -anejch anatomicky tvarovanejch obraceček. A pak… pak si na jeho -aný prdeli udělám novej středověk!“
Bylo tady několik naléhavějších problémů, ale slova páně Tulipánova pana Zichrhajce zaujala.
„A to jak, přesně?“
„No, myslím, že začnu májkou,“ odpověděl pan Tulipán se soustředěným výrazem, „pak rozličné lidové tance a tanečky, kultivace prostoru pro potřeby trojpolního systému, několik morových ran, a jestli ještě potom ta moje -aná ruka nebude příliš unavená, bude následovat vynález koňského chomoutu.“