„To zní zajímavě,“ připustil pan Zichrhajc. „Tak a teď pojďme najít toho zatraceného psa.“
„A jak to provedem?“
„Inteligentně,“ odpověděl pan Zichrhajc.
„Tak tenhle -anej způsob děsně nenávidím.“
„Říkalo se mu Král Zlaté řeky. To bylo ohodnocení jeho bohatství, úspěchů a zdroje jeho blahobytu, nikoliv skutečný popis klasické Zlaté řeky. Je třeba říci, že co se týká přezdívky, udělal od své minulé, která zněla Jindra Močka, skutečný po-krok.
Jindřich Král vytvořil své bohatství důslednou a postupnou aplikací starého rčení, které někde četl a upravil pro vlastní potřebu: Dobrý hospodář i pro prd přes plot skočí. Na věcech, které se vyhazují, se dají vydělat peníze. Zvláště na těch opravdu lidských věcech, které lidé vyhazovat musí.
Skutečný počátek jeho bohatství byl v oněch dnech, kdy začal nechávat vlastní prázdné kbelíky u různých hostinců, jídelen a ubytoven, a to zvláště u takových, které nebyly připojeny na kanalizaci, a bral jen minimální poplatek za to, že je odvážel, když byly plné. Stal se součástí života každého hospodského a majitele realit. Ti slyšeli uprostřed noci známé kling a obrátili se ve spánku se spokojenou jistotou, že jeden z mužů Jindřicha Močky právě přispěl svým malým podílem k tomu, aby byl svět voňavějším místem.
Nikdo z nich už nepřemýšlel o tom, kam se podějí plné kbelíky a soudky, ale Jindřich Král přišel na něco, co mohlo být klíčem k obrovskému bohatství. Prakticky každý odpadní produkt či látka, jakkoliv nechutná, se v nějakém průmyslu nějakým způsobem využívá. Existují lidé, kteří chtějí velké množství amoniaku a ledku. Pokud to neprodáte alchymistům, budou to nejspíš potřebovat zahradníci nebo farmáři. A když to nebudou chtít ani farmáři, není nic, doslova nic, co byste neprodali koželuhům.
Jindřich se cítil jako jediný člověk v táboře prospektorů, jenž ví, jak vypadá drahý kov, který všichni hledají.
Začal vyvážet celé ulice najednou a stále svou činnost rozšiřoval. V bohatých čtvrtích ho platili, a platili dost slušně, aby si odvezl lidské noční produkty, odpady, koňský trus, zbytky od stolu a z kuchyní, a dokonce i psí výkaly. Psí výkaly? Měli ti lidé vůbec představu, kolik dávají koželuhové za nejjemnější bílý psí trus? Bylo to, jako kdyby vás někdo platil za to, že budete vyvážet tekuté diamanty.
Jindra si nedokázal pomoci. Svět spěchal, až zakopával, aby mu mohl nacpat peníze. Někdo mu někde slušně zaplatí za zdechlého koně nebo dvě tuny krevet, jejichž záruční lhůta už prošla tak dávno, že by ji člověk nenašel ani v loňském kalendáři, a nejúžasnější na tom všem bylo, že už mu někdo předtím zaplatil za to, aby si je odvezl. A když už nějakou věc opravdu nechtěl nikdo, ani výrobci psího a kočičího žrádla, ani koželuhové, dokonce ani sám Kolík Aťsepicnu, pak tady byly Jindřichovy obrovské kompostové haldy po proudu řeky pod městem, kde pekelná výheň rozkladu vytvářela úrodnou zem (10 p. za pytel, přineste si vlastní pytel) ze všeho, co zbylo, a to včetně, jak pravila šeptanda, různých polo- a nelegálních podnikatelů, kteří skončili v konkurenčním boji jako druzí (myslete na své pokojové květiny přineste jim dárek).
Průmysl zpracování starého papíru a hadrů si vybudoval o něco blíže k domovu, spolu s obrovskými nádržemi, které obsahovaly zlatý základ jeho bohatství, protože to byla jediná část rodinných obchodů, o nichž byla jeho žena Efekta ochotná mluvit. Šeptanda pravila, že to byla ona, kdo dal odstranit původní, nesmírně obdivovanou pamětní desku nad vjezdem do Králova dvora, na níž stálo: „J. Král — Odvoz chcanek od r. 1961.“ Teď tam byla cedule s nápisem: „J. Král — Recyklace přírodních darů.“
Malou branku v obrovské bráně jim otevřel troll. Jindřich byl velmi pokrokový a prozíravý, pokud šlo o zaměstnávání ostatních ras, a patřil k prvním městským podnikatelům, kteří zaměstnali trolly. Co se týče organických substancí, trollové neměli ani chuť ani čich.
„Co chcéte?“
„Rád bych mluvil s panem Králem, prosím.“
„Vo čhom?“
„Chtěl bych od něj koupit větší množství papíru. Řekněte mu, že je tady pan ze Slova.“
„Nomrá.“
Dveře se zavřely. Čekali. Po několika minutách se dveře znovu otevřely.
„Masa Král, von vás vidět teďkom.“
A tak byli Mikuláš s Dobrohorem uvedeni na dvůr muže, který, jak říkala šeptanda, sbíral a ve velkém skladoval použité papírové kapesníky, protože věřil, že přijde den, kdy někdo odhalí způsob, jak vytěžit stříbro ze suchého z nosu.
Po obou stranách dveří se proti mřížím svých denních klecí vzpírali dva obrovští rotvajleři. Každý věděl, že je Jindřich na noc vypouští na dvůr. A on se ze všech sil snažil, aby to každý věděl. A případný noční vetřelec by musel být velmi dobrý se psy, pokud nechtěl skončit jako několik kilogramů Královy speciality Koželuhův sen, exportní kvalita (bílé).
Král Zlaté řeky měl kancelář v dvoupatrové kůlně s výhledem na dvůr, odkud mohl přehlížet a kontrolovat kouřící haldy a nádrže svého království.
Dokonce i když z něj byla větší část ukryta za stolem, byl Jindřich Král obrovský muž s růžovou, mastně lesklou tváří a několika prameny řídkých vlasů, sčesaných napříč přes hlavu. Bylo těžké představit si ho jinak než v košili s krátkým rukávem a kalhotách na šlích, nebo bez obrovského doutníku, bez kterého prakticky nevycházel z domu. Možná to byl jakýsi způsob obrany proti pachům, které byly jistým způsobem součástí jeho zboží, a tedy znakem jeho obchodu.
,,‘brej večír, hoši,“ pozdravil je přátelsky. „Co pro vás můžu udělat? Jako kdybych to nevěděl.“
„Vzpomínáte si na mě, pane Králi?“ začal Mikuláš.
Jindřich přikývl. „Vy jste syn lorda ze Slova, žejo? Vy jste vloni napsal do jednoho z těch vašich dopisů o svatbě naší Dafné, žejo? Na moji Efi to udělalo velký dojem, že všechna ta noblesa bude číst o naší Dafné.“
„Teď už je to mnohem větší dopis, pane Králi.“
„Jo, něco jsem o tom slyšel,“ přikývl tlusťoch. „Některé výtisky už se nám objevily v odpadu. Je to užitečná věcička, takže jsem mládencům nařídil, ať je tříděj zvlášť.“
Přehodil si doutník z jednoho koutku úst do druhého. Jindřich neuměl ani číst, ani psát, což mu ovšem nikdy nebránilo být lepší než mnoho z těch, kdo to uměli. Jestliže mohl zaměstnávat stovky dělníků, kteří třídili odpad, pak zaměstnat několik těch, kteří by mu třídili slova, bylo to nejmenší.
„Pane Králi —“ začal Mikuláš.
„Helejte, já nejsem žádnej pitomec, mládenci,“ přerušil ho Jindřich. „Vím, proč jste tady. Jenže kšeft je kšeft. Víte, jak to chodí.“
„Jenže my nemůžeme dělat obchod bez papíru!“ vybuchl Dobrohor.
Doutník znovu přeskočil z koutku do koutku. „A vy jste -?“
„To je pan Dobrohor,“ odpověděl mu Mikuláš. „Můj tiskař.“
„Trpaslík, hm?“ zabručel Jindřich a prohlížel si Dobrohora od hlavy k patě. „Já teda proti trpaslíkům nemám to nejmenší, ale tříděj mizerně. Skřepaslíci jsou laciní, ale ti umaštění prevíti sežerou půlku odpadků. Trollové, to je něco jinýho. Ti se u mě drží, protože je dobře platím. Nejlepší jsou golemové, ti dokážou třídit celý dni a noci. Ti mají cenu svý váhy ve zlatě a je to taky, k sakru, skoro tolik, kolik chtějí v dnešních dnech na vejplatě.“ Doutník začal další pouť na protější stranu úst. „Promiňte, hoši, dohoda je dohoda. Rád bych vám pomohl, ale prodal jsem veškerej papír. Takže nemůžu.“