„To nás prostě takhle jednoduše zklamete?“ ozval se Dobrohor.
Jindřich na něj vrhl obláčkem doutníkového kouře pohled zúžených očí.
„Vy mně říkáte něco o zklamaní? Vy asi nevíte, co je to zlatoblát, co?“ řekl. Trpaslík pokrčil rameny.
„Ale ano, já to vím,“ přikývl Mikuláš. „To slovo má několik významů, ale myslím, že mluvíte o velké kouli bláta a mincí, jakou občas můžete najít v nějaké puklině starých kanalizačních trubek, kde voda tvořila vír. Některé z nich mívají velmi slušnou hodnotu.“
„Cože? Vždyť máte ručičky jako slečinka,“ vykulil Jindřich oči tak překvapen, že mu doutník v ústech hrozivě poklesl. „Jak je možný, že to víte?“
„Mám rád slova, pane Králi.“
„Začínal jsem jako blátoškrab, když mi byly tři,“ řekl Jindřich a odstrčil židli od stolu. „A jednoho krásnýho dne jsem našel zlatoblát. Jasný, že mi ho hned na místě sebral jeden z velkejch kluků. A vy mně budete říkat něco o zklamání? Ale už tenkrát jsem měl nos na kšeft. Pak jsem —“
Seděli a poslouchali. Mikuláš mnohem trpělivěji než Dobrohor. Byl to opravdu fascinující příběh, a on ho dovedl správně vnímat, i když část příběhu už znal. Jindřich Král jej vyprávěl při každé příležitosti.
Mladý Jindřich Král byl dítě odpadů, ale měl vlastní vizi. Prohledával břehy řeky, a často dokonce i samu hladinu husté-ho proudu Ankhu a hledal ztracené mince, kousky kovu, užitečné kusy uhlí, jedním slovem všechno, co mohlo mít někde nějakou cenu. Když mu bylo osm, zaměstnával už další chlapce. Patřily mu celé kusy řeky. Ostatní gangy se od něj držely dál, nebo byly zlikvidovány. Sám Jindřich byl dobrý rváč a mohl si dovolit zaměstnat další, kteří byli ještě lepší.
A tak to pokračovalo. Vzestup Krále díky hromadám koňského hnoje prodávaného na kbelíky (pevně udusané), díky kostem, peří, kůži, kovovému odpadu, prachu a proslulým domácím kbelíkům, v nichž ležela doslova zlatá budoucnost. Byla to svým způsobem historie civilizace nahlížená ode dna.
„Vy nejste členem žádného cechu, že ne, pane Králi?“ řekl Mikuláš během jedné krátké přestávky, kdy Král nabíral dech.
Doutník se přemístil z jednoho koutku do druhého výrazně rychleji. Byla to známka toho, že Mikuláš narazil na citlivé místo.
„Zatracený cechy,“ prohlásil majitel doutníku. „Říkají, že bych měl vstoupit k žebrákům! Já! V životě jsem nikoho o nic neprosil a o nic nežebral! Ti mají ale nervy! Ale já s nima vyběhl! Se všema. Nebudu jednat s žádným cechem. Já svý lidi skvěle platím a oni vždycky stojí při mně.“
„A nás se taky pokoušejí zlikvidovat cechy, pane Králi. Ale to vy víte. K vám se přece donese všechno. Jestli nám opravdu nemůžete prodat papír, tak jsme vyřízení.“
„Co bych to byl za chlapa, kdybych porušil dohodu?“
„Tohle je můj zlatoblát, pane Králi,“ pokračoval Mikuláš. „A ti hoši, co mi ho chtějí vzít, jsou opravdu hodně velcí.“
Jindřich chvíli mlčel, pak se pracně zvedl na nohy a přešel k velkému oknu.
„Pojďte se na něco podívat, hoši.“
Na jednom konci rozlehlého dvora byl obrovský šlapací mlýn, ve kterém dupali dva golemové. Kolo pohánělo nekonečný pás, procházející napříč prakticky celým dvorem. Na jeho druhém konci, nebo přesněji řečeno začátku, se pohybovala skupina trollů s velkými lopatami, jimiž nakládali na pás odpadky z obrovské hromady, a ta zase byla doplňována vozy, které na dvůr v krátkých intervalech přijížděly.
Podél pásu pak stáli golemové, trollové a občas dokonce nějaký člověk. V blikavém světle pochodní pozorně sledovali odpadky, které před nimi pás unášel. Tu a tam se některý z nich rychle natáhl a sebral z pásu něco, co pak vhodil do velké nádoby za svými zády.
„Rybí hlavy, kosti, hadry, papír… Mám zatím sedmadvacet různých nádob, přičemž je jedna dokonce i na stříbro a jedna na zlato… Víte, asi by vás překvapilo, kdybyste zjistili, kolik se takových věciček omylem vyhodí. ‚Cinky, linky, lžička malá zvoní a svatební prsten přijde brzo po ní…‘ To jsem zpíval svým malým holčičkám. Věci, jako jsou třeba vaše noviny, jdou do nádoby číslo šest — nekvalitní papírový odpad. Většinu z toho prodávám Robertu Dobrlohovi v Pátém a Sedmém dvoře.“
„A on s tím dělá co?“ zajímal se Mikuláš, který zaregistroval i slova „nekvalitní odpad“.
„Drtí všechny zbytky a recykluje je na toaletní papír,“ odpověděl Jindřich. „Žena se při něm zaklíná. Osobně jsem zlikvidoval překupníka.“ Povzdechl si, očividně nevšímavý k náhlému poklesu Mikulášova sebevědomí. „Víte, když tady tak někdy stojím, je podvečer, dole rachotí ten nekonečný pás a rudé slunce ozařuje plnící se nádoby…, nestydím se k tomu přiznat, hoši, že mi občas vytryskne nějaká ta slza dojetí.“
„Abych se vám přiznal, tak já cítím slzy v očích i teď, pane,“ sdělil mu Mikuláš.
„Jo, tak abych se vrátil na začátek, hoši, když mi tenkrát ten kluk sebral můj zlatoblát, nechodil jsem kolem a nestěžoval jsem si, chápete? Věděl jsem, že na to mám oko, a tak jsem makal dál a našel jsem řadu dalších. A když jsem měl osmé narozeniny, zaplatil jsem dvěma trollům, aby toho mládence našli a vytloukli z něj sopel na sedmero způsobů. Věděli jste to?“
„Ne, pane Králi.“
Jindřich Král upíral obláčky kouře pohled na Mikuláše. Mikuláš cítil, že je obracen na všechny strany a odhadován jako něco, co se najde v odpadcích.
„Moje mladší holka, Hermiona, se bude koncem příštího týdne vdávat,“ ozval se najednou Jindřich. „Velká událost. Offlerův chrám. Sbor a bůhvíco. Zvu všechny noblesy. Moje Efi na tom trvala. Samozřejmě z nich nikdo nepřijde. Ne na svatbu Jindřicha Močky.“
„Kometa by samozřejmě byla u toho,“ přikývl Mikuláš. „Přinesli bychom dokonce barevné obrázky. Jenže zítřkem končíme.“
„Barevný? Máte někoho, kdo vám je namaluje?“
„To ne. My na to máme… takový zvláštní způsob,“ odpověděl Mikuláš a doufal při tom, proti vší logice, že to Otto myslel vážně. Mikuláš cítil, že tady už nechodí po tenkém le-dě, ale pokouší se chodit po vodní hladině.
„Tak to by asi stálo za to vidět,“ zabručel Jindřich. Vytáhl z úst doutník, nepřítomně se zadíval na jeho konec a znovu si smotek zasunul do koutku. Pak se kouřem znovu zadíval na Mikuláše.
Mikuláš začal cítit onu podivnou nejistotu dobře vzdělaného člověka, který stojí tváří v tvář skutečnosti, že tomu negramotnému chlapíkovi, který ho právě pozoruje, to pravděpodobně myslí třikrát rychleji a lépe než jemu.
„Pane Králi, my ten papír opravdu potřebujeme,“ řekl, aby přerušil zamyšlené ticho.
„Víte, na vás něco je, pane ze Slova,“ řekl Král. „Podle potřeby kupuju a prodávám úředníky a vy mi nepřipadáte jako úředník. Vy budíte dojem člověka, kterej by byl ochotnej prohrabat se hromadou sraček, aby našel důležitej prd, a zajímalo by mě, proč to tak je.“