„Sýr!“ zasténal. „Prosím, sešeňte mi kus sýra! Nebo felké japlko! Něco, to čecho bych se mohl zakousnout! Prosím!“
„Nic takového tady dole není -!“
„Běžte od mě tál! A netýchejte takchle!“ sténal Otto.
„Jak?“
„Ta chruťa, co se takchle sfedá a patá a sfetá! Já jsem upír! Prosím, pochápejte, omtléfající mlatá táma, to týchání, to sfedání chruti… fyfoláfá to něco strašnécho s mécho nitra…“ S trhnutím se narovnal a sevřel rukou kus černé stuhy, kterou měl připevněnou na klopě. „Ale já putu silný!“ zvolal. „Nemochu fšechny sratit!“
Postavil se do škrobeného pozoru, i když se od hlavy k patě třásl tak, že se Sacharóze zdál mírně rozmazaný, a rozechvělým hlasem začal zpívat: „Oh, naplníš své poslání, poslání, to poslání, máš čaj a koláč k snídaní, k snídani, máš k snídani —“
Žebřík náhle ožil trpaslíky, kteří se jeden přes druhého spouštěli dolů.
„Jste v pořádku, slečno?“ ptal se Bodoni, který se k Ottovi rozeběhl s pozdviženou sekerou. „Zkoušel na vás něco?“
„Ne! Ne! On je—“
„— ten nápoj, co v žilách pění, ten nápoj už pro mě není —“ Po tváři se Ottovi řinul pot. Stál a zpíval s jednou rukou přitisknutou na srdce.
„To je ono, Otto!“ volala na něj Sacharóza. „Bojuj proti tomu. Bojuj!“ Obrátila se k trpaslíkům. „Nemá někdo z vás kousek syrového masa?“
„…život nový, zdrženlivý, čistá voda, klidu óda…“ na Ottově bledé hlavě pulzovaly žíly.
„Mám nahoře skoro čerstvý krysí plátky,“ zahuhlal neochotně jeden z trpaslíků. „Stály mě celý dvě pence…“
„Tak pro ně skoč, Goudy,“ zamračil se na něj Bodoni, „tohle přestává bejt sranda!“
„— smíme pít brady a gin, i výběr rudých vín, whisky si dát i rum nalévat, jediný nápoj však nesmíme pít, pomyslet na něj ani o něm snít…“
„Dyť nic neříkám, já jen, že dva peňáky jsou dva peňáky!“
„Podívejte, začíná se kroutit!“ zvolala Sacharóza.
„A taky už skoro nemůže zpívat,“ dodával se zájmem Goudy. „Tak jo, teda, už du, už du…“
Sacharóza popleskala Ottu po studené ruce.
„Dokážeš to překonat!“ naléhala. „My všichni jsme tady proto, abychom ti pomohli! Že je to pravda? Že? Pod jejím výhružným pohledem odpověděl sbor trpasličích hlasů nepříliš nadšeným „jóóó“, i když Bodoniho výraz dával jasně najevo, že on si není jistý, proč je tady Otto.
Goudy se vrátil s malým balíčkem. Sacharóza mu ho vytrhla z ruky a podávala ho Ottovi, který se prudce odtáhl.
„Ne, je to jen krysí maso!“ vysvětlovala mu Sacharóza. „Naprosto neškodné! Krysu můžeš, ne?“
Otto na okamžik ztuhl a pak jí balíček doslova vyrval z ruky.
Zakousl se do něj.
V náhlém tichu napadlo Sacharózu, jestli se jí to zdá, nebo zda skutečně slyší zvuk podobný tomu, jaký vydává slámka na dně skleničky s koktejlem.
Po několika vteřinách otevřel Otto oči a vrhl koutkem oka pohled na trpaslíky. Pak upustil balíček.
„Och, jaká ostuta! Kam schofám sfůj opličej? Ach, co jen si o mně musíte myslet…“
Sacharóza zatleskala v hraném nadšení. „Ne, ne! Udělalo to na nás všechny velký dojem! No řekněte, všichni!“ Za Ottovými zády dělala na trpaslíky vybízivá gesta rukama. Zazněl další, nepříliš nadšený sbor pochvalných hlasů.
„Chtěl jsem ržíct, še uš jsem kolik měsíců fytržel bez… nepotřepoval…“ mumlal Otto. „Je to takofá nechutná fěc, sel-chat srofna teť a —“
„Ale vždyť kousek syrového masa nic neznamená,“ utěšovala ho Sacharóza, „vždyť to je povoleno, ne?“
„Ano, ale f jedné fteřině jsem skoro…“
„Ano, ale neudělal jsi to,“ znovu zdůraznila Sacharóza. „A to jediné je důležité. Chtěl jsi, ale neudělal jsi to.“ Pak se obrátila k trpaslíkům. „Můžete se vrátit ke své práci,“ řekla. „Otto už je v naprostém pořádku.“
„Jste si jistá, že —“ začal Bodoni, ale pak přikývl. V tom okamžiku by se byl raději hádal s upírem než se Sacharózou. „Jak myslíte, slečno.“
Když trpaslíci vylezli nahoru, sedl si Otto na stoličku a otřel si zpocené čelo.
Sacharóza ho popleskala po ruce. „Chceš se napít —“
„Oh!“
„— vody, Otto?“ dokončila.
„Ne, ne, myslím, že už je fšechno naprosto v pořátku. No to byla chrůza. Můj bože. Je mi to tak líto. Myslíte si, že už to fšechno tokonale sfládáte, a pak se fám to najetnou fšechno frátí. To je ale den…“
„Otto?“
„Prosím, slečno?“
„Co se to vlastně stalo, když jsem chytila toho pozemního úhoře?“
Upír zamrkal. „Myslím, še teď neni fchotný čas na —“
„Otto, viděla jsem věci. Byly tam… plameny. A lidé. A hluk. Jen na okamžik. Bylo to, jako kdyby mi celý den proběhl před očima ve zlomku vteřiny. Co se to stalo?“
„No,“ začal Otto neochotně, „fy fíte, še salamantři pochlcují sfětlo?“
„Jistěže to vím.“
„Tobrá, a úchorži pochlcují temné sfětlo. Ne tmu, apy pylo jasno, ale to sfětlo, co se ukrýfá v temnotě. Temné sfětlo… chápete… temné sfětlo… satím ještě nepylo pořátně prostutofaný. Je těžší neš normální sfětlo, chápete, takže fětšina se cho trží na tně f morži nepo chlupoko v jeskyních pot chorama f Überwaldu. Jenže cho fždycky trocha spýfá v opyčejné temnotě. Je tooprafty felmi fascinující —“
„Prostě je to určitý druh kouzelného světla. Dobrá. Mohli bychom trochu pokročit k jádru věci?“
„Slyšel jsem ržíkat, že černé sfětlo je to original sfětlo, co z něj pocházejí fšechny ostatní druchy světla—“
„Otto!“
Pozvedl bledou ruku. „Já musím fám ržíct tychle fěci. Slyšela fy jste tu teorie, še není takofá fěc jako pržítomnost? Protože jestli je dělitelná, tak to nemůše pýt pržítomnost, a ktyš není, tak nemůže mít sačátek f minulost a konec f putoucnost. Filosof Heidehollen nás učí, še fesmír je jen stutená poléfka času, fšechen čas smíchaný tochromaty, a to, čemu pychom mochli ržíkat pěch času, je jen kfantofá fluktuace f materii časoprostoru.“
„V Überwaldu musíte mít opravdu velmi dlouhé zimní večery, že?“
„Fidíte, a to se pofašuje sa tůkaz tocho, co jsem fám ržíkal,“ pokračoval Otto, aniž si všímal její poznámky. „Je to sfětlo bes času. To, co ono osfětlí, nemusí pýt… fždycky teť.“
Odmlčel se, jako kdyby na něco čekal.
„To chceš říct, že to třeba dělá záběry z minulosti?“ zarazila se Sacharóza.
„Nepo putoucnosti. Nepo nějakýcho jinýcho času. Samosržejmě, f realitě tam nejni rostíl.“
„A to všechno ty klidně namíříš lidem na hlavu?“
Otto se zatvářil ustaraně. „No, já nachásím nějaký tifný fěci. Trpaslíci ržíkají, že temný sfětlo má sfláštní… efekt, jenže oni jsou taky moc pofěrčifá lidé, takže se to tak netá prát. Ale je tržeba ržíct, še…“
Chviličku se přehraboval v nepořádku na svém pracovním stole a vytáhl z něj ikonografii.