Pan Zichrhajc se pokusil polknout, ale dostal se jen na půl cesty. Mrtví lidé, to věděl, se tak snadno zastrašit nedají, ke dveřím to bylo přinejmenším deset kroků, a ta vzdálenost jako by se s každým úderem srdce zvětšovala.
„Počkejte,“ zvolal. „Tohle je snad zbytečné, co říkáte? Proč se všichni neuvolníme? A poslyšte, rozhodně by se mi s vámi líp jednalo, kdybyste se převtělil do své normální podoby…“
„Žátný proplém, bžíteli.“
Vlkodlak zamrkal a otřásl se, ale jeho drápy ani na okamžik neopustily krk pana Zichrhajce. Chlupatý obličej se tak pokroutil, rysy natolik slévaly, že dokonce i pan Zichrhajc, kterého za jiných okolností podobné věci velmi bavily, opatrně odvrátil hlavu.
To mu umožnilo sledovat stín na stěně. Ten se proti všemu očekávání zvětšoval. A jeho uši právě tak.
„Nejakv odazkv?“ zavrčel vlkodlak. Teď už mu zuby vážně překážely v řeči. Jeho dech páchl hůř než oblek pana Tulipána.
„Hm…“ ozval se přiškrceným hlasem pan Zichrhajc, který stál na špičkách. „Myslím, že jsme nepřišli na to správné místo.“
„Dak to jsmv tv.“
U baru ukousl pan Tulipán velmi slyšitelně vršek lahve od piva.
Místnost se znovu naplnila rušným tichem kalkulujících myslí a osobních výpočtů možných zisků a ztrát.
Pan Tulipán si další láhev rozbil o čelo. Nezdálo se, že by v tomhle okamžiku věnoval přítomným nějakou zvláštní pozornost. Prostě se stalo, že měl náhodou v ruce láhev, kterou už víc nepotřeboval. Odložit ji na bar by vyžadovalo zbytečnou a komplikovanou koordinaci ruka — oko.
Přítomní zkorigovali své výpočty.
„Je to fůbec tl‘ověk?“ zamračil se vlkodlak.
„No, abychom si to tak vysvětlili, ‚lidský‘ a ‚člověk‘, to jsou jen slova,“ odpověděl pan Zichrhajc.
Cítil, jak se jeho chodidla pomalu opírají o zem, protože byl pozvolna spouštěn na podlahu.
„Myslím, že zas půjdeme,“ sondoval opatrně situaci.
„Tpvávň,“ souhlasil vlkodlak. Pan Tulipán zatím rozbil o pult sklenici s nakládanou zeleninou… přesněji řečeno s něčím, co bylo podlouhlé, buclaté a zelené, a pokoušel se nacpat si jednu z těch věciček do nosu.“
„Kdybysme chtěli zůstat, tak bychom klidně zůstali,“ oznámil opatrně pan Zichrhajc přítomným.
„Jasň. Ale vy chset otejít. A váč… kchamaát taky,“ přikývl krátce vlkodlak.
Pan Zichrhajc pomalu vycouval ke dveřím. „Pane Tulipáne, máme teď práci jinde,“ řekl. „Fuj, a vyndal byste si laskavě tu zatracenou okurku z nosu? Čeká se od nás, že se budeme chovat jako profesionálové!“
„To nejni vokurka!“ ozval se hlas ze stínů.
Pan Zichrhajc byl až atypicky šťastný, když se za nimi zavřely venkovní dveře. Ke svému překvapení ale uslyšel, jak se zevnitř zasunuje závora.
„No, tak tohle jsme mohli zvládnout líp,“ prohlásil a oprášil si z oblečení chlupy a prach.
„A co teď?“ podíval se na něj pan Tulipán.
„Je čas na plán ‚B‘.“
„A proč -aně netlučem někoho tak dlouho, dokud nám neřekne, kde ten -anej pes je?“ chmuřil se pan Tulipán.
„To je lákavé,“ přikývl pan Zichrhajc. „Ale to necháme až na plán ‚C‘,“
„Vyprdnoutsenaně.“
Oba se otočili.
„Zahnutý vokraje z melasy, sem jim řikal,“ pokračoval Starý Smrďa Rum, který se šoural přes ulici se štůskem Komety v jedné a koncem provázku, na němž si vodil svého nepopsatelného voříška, v druhé ruce. Pak si všiml Nové firmy.
„Harglegarlyup?“ obrátil se k pánům. „Layarrr-Bnip! Dáme panům noviny?“
Panu Zichrhajcovi se zdálo, že poslední věta, přestože byla vyslovena téměř stejným hlasem, měla poněkud neodbytnou kvalitu. A kromě toho ostatního dávala smysl.
„Máte nějaký drobný?“ obrátil se na pana Tulipána a popleskal se po kapse.
„Vy si snad chcete jedny -aně koupit?“ užasl jeho partner.
„Musíme vždycky brát v potaz místo a čas, pane Tulipáne. Místo a čas. Tady je to, pane.“
„Tisíciletá ruka a krevety, vysratsenaně,“ odpověděl Rum a dodaclass="underline" „Mnohé díky, gentlemani.“
Pan Zichrhajc otevřel Kometu. „Tahle věc má —“ zarazil se a zvedl noviny blíž k očím.
„,Viděli jste tohoto psa?‘“ četl. „Psst…“ podíval se na Ruma.
„Prodáte těch věcí hodně?“ zeptal se.
„Skvedlejte stráňku, sem jim řikal. Jo, stovky.“
A bylo to tady znovu, ten nejistý pocit, že jsou to dva hlasy.
„Stovky,“ opakoval pan Zichrhajc. Sklopil oči k psu provázejícímu prodavače novin. Vypadal tak trochu jako ten v novinách, ale většina teriérů se podobá jeden druhému. Každopádně tenhle byl na provázku. „Stovky,“ opakoval znovu a znovu si přečetl krátký článek.
Potřásl hlavou. „Myslím, že máme plán ‚B‘,“ řekl.
Kamelotův pes je od země upřeně pozoroval, dokud nevykročili ulicí.
„To bylo příliš blízko, než aby se mi to líbilo,“ řekl, když zahnuli za roh.
Starý Smrďa Rum odložil štůsek novin do louže vedle chodníku a vytáhl z kapsy svého bezedného kabátu studenou uzenku.
Roztrhl ji na tři stejné díly.
Mikulášovi se tohle moc nelíbilo, ale nakonec hlídka dodala docela dobrou kresbu psa a Mikuláš cítil, že udělat v tomto směru malé přátelské gesto není špatný nápad. Kdyby se náhodou ocitl v nějakých potížích, a k tomu ještě hlavou dolů, jistě by mu přišel vhod někdo, kdo by ho z nich vytáhl.
Přepsal trochu Patricijův příběh a dodal všechno, čím si byl opravdu jist, ale tolik toho zase nebylo. Sám sobě přiznával, že je v koncích.
Sacharóza dodala článek o zahájení provozu Informátora. Nad tím Mikuláš poněkud váhal, ale konec konců, novina to byla. Nemohli to jen tak ignorovat a zaplnilo to slušný kousek místa.
Kromě toho se mu velmi líbily úvodní řádky, v nichž se pravilo: Rádobyrival dávno zavedeného ankh-morporského lis-tu, Komety, zahájil svou činnost na Třpytné ulici…“
„Začínáš v tom být vážně dobrá,“ prohlásil a podíval se k druhému stolu.
„Já vím,“ souhlasila. „Už vím, že když uvidím nahého muže, musím za každou cenu získat jeho jméno a adresu, protože —“
Mikuláš se k ní připojil jako druhý hlas a společně dokončili: „— jména prodávají noviny.“
Opřel se a napil se onoho hrozného čaje, který vařili trpaslíci. Jen na okamžik měl velmi neobvyklý pocit štěstí. Podivné slovo, pomyslel si. Je to jedno z těch slov, která popisují něco, co nevydává zvuky, ale kdyby to zvuk vydávalo, znělo by to přesně takhle. Šštěssstííí. Jako když se měkoučká pěnová pusinka pomalu rozpouští na horkém talíři.
Tady a teď byl volný. Noviny byly uloženy ke spánku, poskládány a jejich modlitby odříkány. Byly prostě hotovy. Mohl si chvilku odpočinout. Prodavači se začínali vracet pro další výtisky, nadávali, plivali na všechny strany a tlačili se dovnitř s celou škálou různých vozíků a kárek, na nichž dopravovali odebranou dávku novin na své prodejní místo. Je jasné, že za hodinu či dvě se bude nenasytný chřtán lisu dožadovat další potravy a on se bude muset znovu opřít do toho obrovského kamene a tlačit jej vzhůru do kopce jako ten hrdina z mytologie… Jak on se to vlastně jmenoval?