Mikuláš odešel do svého pokojíku brzo. Už si na kuchyni paní Arkánové zvykl, ale nic, snad s výjimkou chirurgického zákroku, by ho nedokázalo přinutit, aby přišel na chuť její ká-vě.
Ležel ve tmě na úzkém lůžku (paní Arkánová dávala nájemníkům jednu svíčku týdně a on si pro spoustu ostatních starostí zapomněl další koupit) a pokoušel se přemýšlet.
Pan Kosopád přešel po podlaze prázdné plesové síně a jeho kroky suše klapaly na prastaré parketové podlaze.
S mírně napjatými nervy zaujal své postavení v kruhu svíček. Jako zombie byl vždycky v přítomnosti ohně poněkud nedůtklivý.
Odkašlal si.
„Nuže?“ ozvalo se jedno křeslo.
„Toho psa nenašli,“ odpověděl pan Kosopád. „Ve všech ostatních směrech, a to musím zdůraznit, odvedli výtečnou práci.“
„Jak zlé by to mohlo být, kdyby ho našla hlídka?“
„Pokud tomu rozumím, ten pes už je opravdu velmi starý,“ odpověděl pan Kosopád křeslu poněkud oklikou. „Dal jsem panu Zichrhajcovi příkaz, aby ho hledal, ale obávám se, že se jim nepodaří tak snadno proniknout do městského psího podsvětí.“
„Vždyť tam žijí další vlkodlaci, nebo ne?“
„To jistě,“ přikývl pan Kosopád. „Jenže ti jim nepomohou. Je jich jen pár a seržantka Angua z hlídky je velmi důležitou osobností vlkodlačí komunity. Nepomohou cizincům, protože ona by na to přišla.“
„A poštvala by na ně hlídku?“
„Myslím, že ta by se hlídkou vůbec nezdržovala,“ odpověděl Kosopád.
„Ten pes už je asi v nějakém trpasličím hrnci s gulášem, „ ozvalo se další křeslo. Zazněl všeobecný smích.
„Kdyby se náhodou něco zvrtlo…“ pokračovalo prostřední křeslo, „koho ti dva znají?“
„Znají jen mě,“ odpověděl pan Kosopád. „Ale na vašem místě bych si nedělal žádné starosti. Elánius pracuje přesně podle předpisů.“
„Já jsem měl vždycky dojem, že je to násilnický a vzteklý chlap,“ podivilo se jiné křeslo.
„To je pravda. A protože to o sobě moc dobře ví, vždycky se přísně drží předpisů. Každopádně setkání cechů proběhne zítra.“
„Kdo bude nový Patricij?“ zajímalo se několik křesel najednou.
„To by pravděpodobně mělo vyplynout z opatrné diskuse a uvážlivého posouzení všech jednotlivých názorů,“ odpověděl pan Kosopád. Jeho hlas se pohyboval po namazaných kolejničkách.
„Pane Kosopáde?“ ozvalo se náhle střední křeslo.
„Prosím?“
„Tohle na nás nezkoušejte. Bude to Skřuska, že?“
„Pan Skřuska je v očích mnoha vedoucích osobností města velmi přijatelnou možností,“ odpověděl právník.
„Výborně.“
Zatuchlý vzduch se naplnil nevyřčenými slovy a větami.
Absolutně nikdo nemusel říkat: Většina mocných tohoto města vděčí za své postavení Patricijovi.
A nikdo neodpověděclass="underline" Jistě, jenže ti muži, kteří touží po moci, považují vděčnost za vadu na vlastní kráse. Muži, kteří touží po moci, mají sklony brát věci především tak, jak jsou. Nikdy by se Vetinariho nepokusili sesadit, ale když už je jednou pryč, budou praktičtí.
Nikdo neřekclass="underline" Je tady někdo, kdo by za Vetinariho ztratil slovo?
Ticho odpovědělo: Ale jistě, každý přece. Říkali by věci jako: „Chudák, ale to to neustálé napětí v jeho funkci, že… znáte to.“ Nebo by říkali: „Jo, tichá voda břehy mele…“ A další: „To je ono… měli bychom ho zavřít někam, kde by nemohl ublížit ani sobě, ani jiným, nemyslíte?“ A tamten vzadu: „Možná, že by to spravila nějaká malá socha někde na okraji města…?“ A ten první zase: „To poslední, co pro něj můžeme udělat, je, že odvoláme hlídku, aby mu dali pokoj, to mu asi dlužíme.“ A: „Musíme myslet na budoucnost.“ A tak se věci tiše a klidně změní. Žádný rozruch a velmi málo zmatků.
Nikdo neřekclass="underline" Vražda osobnosti. Jaký skvělý nápad! Obyčejná vražda se jednou provede a je vyřízená, ale tahle se opakuje den za dnem.
Pak se ozvalo jedno z křeseclass="underline" „Napadlo mě, jestli lord Odkraglli nebo snad pan Tichošlap —“
Jiné křeslo mu skočilo do řeči: „Ale to snad ne! Proč by měli? Takhle je to mnohem lepší.“
„To je pravda. Pan Skřuska je muž vzácných vlastností.“
„A potrpí si na rodinu.“
„A naslouchá prostým lidem.“
„No, snad ne jen prostým lidem, doufám.“
„Ne, to jistě ne. Je velmi otevřen i jiným názorům. Samozřejmě, pokud pocházejí od dobře informovaných… skupin.“
„No, ten bude potřebovat rad spoustu.“
A nikdo neřekclass="underline" Je to prostě užitečný idiot.
„Každopádně… Hlídka se musí pořádně usměrnit.“‘
„Elánius bude dělat, co se mu řekne. Musí to udělat. Skřuska bude stejně legální volba, jako byl Vetinari. Elánius je ten typ člověka, který potřebuje nadřízeného, protože to mu poskytuje legitimitu.“
Kosopád si odkašlal. „Je to všechno, gentlemani?“
„A co tahle Ankh-morporská Kometa?“ ozvalo se třetí křeslo. „Nenarůstá nám tady tak trochu problém?“
„Lidi to považují za zábavné,“ odpověděl pan Kosopád. „A nikdo to nebere vážně. Informátor už prodá dvakrát víc výtisků než Kometa, a to je na trhu první den. Navíc Kometa je téměř bez prostředků. Ach ano, a mají potíže s papírem.“
„V Informátorovi byl skvělý článek o té ženě a hadovi,“ ozvalo se krajní křeslo.
„Opravdu?“ pozvedl obočí pan Kosopád.
Křeslo, které se poprvé zmínilo o Kometě, však mělo evidentně něco na mysli.
„Byl bych šťastnější, kdyby se tam zastavilo pár šikovných mládenců a ten jejich lis rozbili.“
„To by přilákalo pozornost,“ odporovalo křeslo. „A Kometa chce přitahovat pozornost. Ten…, co to píše, touží po tom, aby si ho všimli.“
„No dobrá, když na tom trváte.“
„Trvat na něčem…, to by mě ani nenapadlo, ale Kometa zanikne,“ řeklo křeslo a bylo to to křeslo, kterému ostatní křesla naslouchala. „Ten mladík je navíc idealista. Musí jednou poznat, že to, co bývá ve veřejném zájmu, většinou nebývá totéž, o co se veřejnost zajímá.“
„Řekněte to ještě jednou?“
„Tím jsem měl na mysli, pánové, že lidé si o tom mladíkovi pravděpodobně myslí, že dělá skvělou práci, ale stejně si kupují Informátora. Tam mají mnohem zajímavější novinky. Řekl jsem vám už někdy, pane Kosopáde, že lež oběhne svět dříve, než si pravda stačí natáhnout boty?“
„Mnohokrát, pane,“ přikývl Kosopád a klasická diplomatická tónina se pro tentokrát z jeho hlasu jaksi vytratila. Uvědomil si to a dodaclass="underline" „Velmi cenný vhled do tak složité záležitosti.“
„Dobrá.“ Nejdůležitější křeslo si mírně popotáhlo. „Nespouštějte oči z našich… zaměstnanců, pane Kosopáde.“
Půlnoc. Omův chrám na ulici Malých bohů. V sakristii hoří jediná svíce. Byla to velká svíce v těžkém, ozdobném svícnu a svým způsobem vysílala modlitbu k nebesům. Ta modlitba z Evangelia podle Lotra zněla: Nechť nás nikdo nepřistihne při krádeži těchto předmětů.