Pan Zichrhajc se přehraboval ve skříni.
„Nemůžu najít nic ve vaší velikosti,“ oznamoval přes rameno. „Vypadá to, jako kdyby… Ale ne, to je přece kadidlo na vykuřování, to se pálí!“
Tulipán kýchl a ohodil protější stěnu úlomky santalové pryskyřice.
„Taky jste mi to moh -aně říct dřív,“ zamumlal.
„To už jste zase na tom svinstvu? Na tom čističi na sporáky a trouby?“ řekl pan Zichrhajc hlasem plným výčitky. „Chci, abyste byl soustředěný, rozumíte? Takže: jediná věc, která tady je a mohla by vám trochu pasovat, je —“
Dveře se se zaskřípěním otevřely a do místnosti vešel postarší drobný kněz. Pan Zichrhajc instinktivně popadl velký svícen.
„Dobrý den? Přišli jste sem na půlnoční bohoslužbu?“ řekl kněz a zamrkal v silném světle.
Tentokrát to byl pan Tulipán, kdo chytil pana Zichrhajce za paži, v níž zvedal těžký svícen.
„Zbláznil jste se? Co vy jste to za člověka?“ zabručel nechápavě.
„Co? Ale my ho přeci nemůžeme…“
Pan Tulipán vytrhl stříbrný svícen z ruky svého partnera.
„Ale no tak… podívejte na tu -anou věcičku pořádně, jo?“ chrchlal bez ohledu na užaslého kněze.
„Vždyť je to pravej Gešeftto! Pět set let starej! Podívejte se na tu dokonalou rytinu tady na tom zhasínáčku, no? Pch, ale pro vás to není nic jinýho než -anejch pět liber stříbra, co!“
„To tedy ne,“ ozval se poněkud roztřeseným hlasem starý kněz, jehož mozek stále ještě nedokázal chytit krok s ostatními, „abyste věděl, je to Žebrospor.“
„Co, ten jeho žák?“ ozval se pan Tulipán a oči se mu údivem přestaly protáčet. Obrátil svícen vzhůru nohama a podíval se na jeho základnu. „No jo, má pravdu! Tady je Gešefttova značka, ale je přeražená malým ‚ž‘. Tak to je po-prvé, co vidím nějaký jeho -aný časný dílo. Ve zpracování stříbra byl lepší než ten jeho -anej učitel. Je hloupý, že měl tak pitomý jméno. Víte, jakou má ta věcička cenu, reverende?“
„No, mysleli jsme, že takových nějakých sedmdesát tolarů,“ odpověděl kněz s výrazem nejisté naděje. „Dostali jsme ji s dvoukolákem starého nábytku, který chrámu odkázala jedna stará paní. Nenechali jsme si ho kvůli ceně, ale spíš ze sentimentálních důvodů…“
„A tu krabici, do níž se ukládal, už náhodou nemáte?“ zajímal se pan Tulipán, který stále ještě obracel svícen v rukou. „On na ně dělal neuvěřitelná pouzdra, něco jako -aný dárkový balení. Z třešňovýho dřeva.“
„Hm… ne, myslím, že ten už u toho ani nebyl…“
„—aná škoda!“
„A… má pořád ještě nějakou cenu? Myslím, že někde máme ještě jeden.“
„Kdybyste našli opravdového sběratele, tak by za něj mohly být nějaké čtyři tisíce tolarů,“ odpověděl bez zaváhání pan Tulipán. „Ale jestli máte fakticky pár, tak by to mohlo udělat až dvanáct tisíc. V současný době je Žebrospor hodně v mó-dě.“
„Dvanáct tisíc!“ vyjekl starý kněz. V očích mu zahořel smrtelný hřích.
„Možná i víc,“ přikývl pan Tulipán. „Je to… překrásný kousek. Cítím se velmi poctěn, že jsem ho viděl.“ Pak se s kyselým obličejem obrátil k panu Zichrhajcovi. „A vy jste ho chtěl použít jako obyčejnej -anej tupěj předmět.“
Odložil svícen uctivě na stůl sakristie a ještě ho pečlivě přeleštil rukávem. Pak se otočil a udeřil kněze pěstí přes hlavu. Stařík se s tichým povzdechem složil jako domek z karet.
„A oni to tady mají uložené v nějaké -ané skříni,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán. „Z toho by se jeden -aně vzteknul!“
„Chcete si to vzít s sebou?“ zeptal se pan Zichrhajc a cpal oblečení do pytle.
„Houby, většina překupníků v širým okolí by ty svícny okamžitě roztavila na stříbro,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán. „Něco takového bych si nikdy nevzal na svědomí. Pojďme najít toho -anýho psa a vypadnem z tohohle -anýho smetiště, co říkáte? To město mé vyloženě skličuje.“
Mikuláš se obrátil na bok, probudil se a rozšířenýma očima se zadíval na strop.
O dvě minuty později sešla dolů do kuchyně paní Arkánová vyzbrojená lampou, pohrabáčem a svými kulmovacími kleštěmi. Tahle kombinace, jak byla přesvědčena, by jí zajistila převahu nad každým vetřelcem, s výjimkou člověka se železným žaludkem.
„Pane ze Slova! Co to děláte? Vždyť je půlnoc!“
Mikuláš zvedl hlavu, ale pak pokračoval v otevírání skříněk. „Omlouvám se, že jsem převrátil tu pánev, paní Arkánová. Zaplatím vám všechny škody. Ale teď mi řekněte, kde máte váhy?“
„Váhy?“
„Váhy! Kuchyňské váhy!“
„Pane ze Slova, já —“
„Tak kde jsou ty zatracené váhy, paní Arkánová!“ zvýšil Mikuláš v zoufalství hlas.
„Pane ze Slova! Styďte se!“
„Osud celého města visí na vážkách, paní Arkánová!“
Odmítavě pohoršený výraz ve tváři paní Arkánové nahradil nezastřený úžas. „Co, na těch mých?“
„Ano! Ano! To je docela dobře možné!“
„No tedy… ve spíži vedle pytle s moukou. A celého města, říkáte?“
„To je skutečně možné!“ Mikuláš cítil, jak mu kabát na jedné straně poklesl, když si do kapsy nacpal velké mosazné váhy.
„Použijte na ně ten starý pytel na brambory,“ nabádala ho paní Arkánová, teď zcela ovládána událostmi.
Mikuláš popadl pytel, nacpal do něj váhy a rozeběhl se ke dveřím.
„I univerzita a řeka a všechno?“ zeptala se domácí nervózně.
„Jistě! Samozřejmě!“
Paní Arkánová bojovně vysunula čelist. „Dobrá.
Ale pak je opravdu pečlivě vypláchněte, ano?“ zavolala za jeho vzdalujícími se zády.
Mikulášův krok se zpomalil už na konci první ulice. Velké kovové kuchyňské váhy a celá sada závaží se nenosí snadno.
Ale v tom byl ten vtip, nebo ne? Váha! Kousky cesty běžel a kousky šel a táhl svůj náklad mrazivou mlhavou nocí, až dorazil na Třpytnou ulici.
Na budově Informátora pořád ještě svítila světla. Jak dlouho potřebujete zůstat vzhůru, když si můžete novinky vymýšlet? pomyslel si Mikuláš. Ale tohle je skutečné. Dokonce těžké.
„Prosím, vzbuďte pana Dobrohora. Musíme připravit další vydání! A mohli byste mi někdo půjčit deset tolarů?“
Dobrohorovi, který ze sklepa vylezl sice v noční košili, ale s helmicí na hlavě, nějakou chvíli trvalo, než zjistil, co a jak.
„Ne, deset tolarů,“ zavrtěl hlavu Mikuláš a vysvětlil svůj plán nevěřícím trpaslíkům. „Deset tolarových mincí. Ne deset tolarů v penězích.“
„Proč?“
„Abych zjistil, kolik váží sedmdesát tisíc tolarů!“
„Ale my nemáme sedmdesát tisíc!“
„Podívejte, stačila by nám i jediná tolarová mince,“ vysvětloval Mikuláš trpělivě. „Deset tolarů nám jen umožní být přesnější, to je všechno. Dokážu to z toho vypočítat.“
Nakonec našli deset tolarových mincí v trpasličí pokladničce a zvážili je. Pak si Mikuláš nalistoval nepopsanou stránku ve svém zápisníku a sklonil hlavu nad horečnatými výpočty. Trpaslíci ho slavnostně pozorovali, jako by prováděl nějaký složitý alchymistický experiment. Nakonec zvedl hlavu od čísel a v očích mu zadoutnala objevná záře.