„Je to skoro jedna třetina tuny,“ prohlásil. „Tolik by vážilo sedmdesát tisíc tolarových mincí. Předpokládám, že skutečně dobrý kůň by to unesl a k tomu ještě jezdce, jenže… Vetinari chodí s hůlkou, viděli jste ho sami. Jemu by to trvalo věčně, než by toho koně naložil, a i kdyby se mu podařilo utéct, cestoval by hrozně pomalu. Na to už Elánius musel taky přijít. Řekl přece, že všechna ta fakta jsou hloupá fakta!“
Dobrohor se postavil před řadu písmovek. „Až budeš připravenej, šéfe, tak můžem!“
„Tak dobrá…“ začal Mikuláš. Znal fakta, ale co z těch faktů vyplývalo.
„Takže… vysaďte titulek: ‚Kdo zasklil lorda Vetinariho?‘ a pak začneme článek… é…“ Mikuláš pozoroval Dobrohorovy ruce, které poletovaly mezi přihrádkami písmovky. „Tedy… ehm… ‚Ankh-morporská hlídka teď předpokládá, že na celém… na palácovém‘… tom… no…“
„Zmatku?“ nadhodil Dobrohor. „Ne.“
„Incidentu?“
„,…útoku, ke kterému došlo v úterý ráno, se podílela přinejmenším ještě jedna osoba‘.“ Mikuláš čekal, dokud ho trpaslík v kovu nedostihl. Mikuláš zjišťoval, že dokáže čím dál tím snáze číst slova, která Dobrohorovi vznikala pod rukama, jak prsty přeskakovaly z oddílu do oddílu: p-ř-i-n-e-j-t-e-n…
„Máte tam ‚t‘ místo ‚m‘,“ upozornil.
„Aha ano. Omlouvám se. Tak dál.“
„Ano… ‚všechno ukazuje na to, že nejenže lord Vetinari nespáchal útok na svého úředníka, ale pravděpodobně odhalil nějaký podivný zločin‘.“
Ruka poletovala nad přihrádkami… p-o-d-i-v-n-ý mezera z-l-o…
Ruka se zastavila.
„A jsi si tím jistý?“ podíval se na Mikuláše Dobrohor.
„Nejsem, ale je to stejně dobrá teorie jako každá jiná,“ pokrčil Mikuláš rameny. „Toho koně nenaložil člověk, který by na něm chtěl utéct, ale ten, kdo chtěl, aby ho našli. Někdo měl nějaký plán, a ten se zvrtnul. To je jedna z těch věcí, jimiž si jsem jistý. Dobrá… tak nový odstavec. ‚Kůň ve stáji byl naložen třetinou tuny v mincích, ale Patricij ve svém současném zdravotním stavu —“
Jeden z trpaslíků zapálil pod kotlíkem s písmovinou. Další rozmítal sazbu včerejšího vydání. Místnost znovu ožívala.
„To je půl stránky a hlavní titul,“ zabručel Dobrohor, když Mikuláš skončil. „To by mělo s lidmi otřást. Chceš k tomu přidat ještě nějaké další články? Slečna Sacharóza napsala nějaký článek o plese lady Žralounové a máme několik krátkých zajímavostí.“
Mikuláš zažíval. Jak se zdá, v posledních dnech mu není souzeno pořádně se vyspat.
„Dejte to tam,“ přikývl.
„A pak je tady ta semaforová zpráva z Lancre, která přišla potom, co jsi odešel domů,“ pokračoval trpaslík. „To nás stálo dalších padesát pencí za rychlého posla. Pamatuješ si, že jste dnes odpoledne odeslal semaforovou zprávu? O hadech?“ dodal, když spatřil nechápavý výraz na Mikulášově tváři.
Lancreský král už také pochopil, že semaforové správy se účtují od slova, a ovládl potřebnou řeč.
ZENY Z LNCR NERODI HADY STOP DETI ROZENE TENTO MESIC VILEM TKADLEC KONSTANTA DOSKAR KATASTROFA POVOZNIK STOP KOMPLET RUCE NOHY VSECKO STOP ZADNE SUPINY TESAKY
„Ahá! A máme je!“ vykřikl Mikuláš. „Dejte mi pět minut a dám o tom dohromady článek. Brzo uvidíme, zda dokáže meč pravdy porazit draka lži!“
Bodoni na něj vrhl laskavý pohled. „Neříkal jste, že lež oběhne svět dřív, než si pravda stačí obout boty?“
„Ale tohle je pravda!“
„Vážně? A kde má ty boty?“
Dobrohor kývl na ostatní trpaslíky, kteří posedávali v dílně a zívali. „Vraťte se do postelí, mládenci. Já to tady nějak zvládnu.“
Díval se, jak mizí po žebříku ve sklepě. Pak si sedl na stoličku, vytáhl z kapsy malou stříbrnou krabičku a otevřel ji.
„Šňupeček?“ řekl a nabídl krabičku Mikulášovi. „Nejlepší věcička, jakou jste vy, lidi, kdy vymysleli. Watsonův Červený Přismahlý. Pěkně vyčistí hlavu. Ne?“
Mikuláš zavrtěl hlavou.
„Proč to všechno děláš, pane ze Slova?“ zeptal se Dobrohor, když každou nosní dírkou nasál obrovské množství tabáku.
„Co jako myslíte?“
„Abys pochopil, tím neříkám, že to neobdivujeme, rozumíš,“ pokračoval Dobrohor. „Zaručuje nám to pořád ještě slušné peníze. Příjmy z ostatních prací rychle vysychají. Vypadá to, že kdejaká rytecká dílna dostala povolení k tisku. Jediné, čeho jsme dosáhli, bylo, že jsme dali těm mladým budižkni-čemům šanci, odrazový můstek. A oni nás nakonec dostanou. Mají totiž za sebou peníze. Víš, proč bych ti to nakonec neřekl, ale někteří mládenci už mluví o tom, že prodají své podíly a vrátí se do olověných dolů.“
„To nesmíte udělat!“
„Já tě chápu,“ přikývl Dobrohor, „ty tím chceš říct, že by tě velmi mrzelo, kdybychom to udělali. Jenže my jsme si odkládali peníze, a tak by se nám mělo dařit docela dobře. Kromě toho by se nám jistě snadno podařilo střelit lis a vybavení dílny. Takže bychom si ještě pořád mohli domů odvézt slušnou částku peněz. A o to tady přece šlo. O peníze. Proč to ale děláš ty?“
„Já? Protože —“ Mikuláš se zarazil. Pravda byla, že on nikdy nic dělat nechtěl. Za celý život neudělal tak vážné rozhodnutí. Jedna věc prostě a jednoduše vedla k druhé a pak už musel krmit tiskový lis. I teď stroj čekal. Člověk tvrdě pracoval, aby naplnil tu nenasytnou obludu, a stačila hodinka dvě, a ta nejen že byla znovu hladová, ale v okolním světě mířila všechna vaše slova do sudu číslo dva na dvoře Jindry Močky. A to byl jen začátek všech obtíží. Najednou měl pevné zaměstnání s pravidelnou pracovní dobou, a přece cokoliv udělal, bylo asi tak skutečné a trvanlivé jako pískový hrad na pláži v místech, které denně zaplavuje příliv.
„Já nevím,“ připustil. „Hlavní důvod je asi v tom, že nejsem dobrý v ničem jiném. A teď už si ani nedokážu představit, že bych dělal něco jiného.“
„Slyšel jsem, že vaše rodina sedí na hrnci peněz.“
„Pane Dobrohor, já jsem zbytečný. Byl jsem vychován a vzdělán k tomu, abych byl neužitečný. Od nás se vždycky čekalo, že se budeme poflakovat kolem, dokud se někde v oko-lí nerozpoutá válka, v níž bychom se mohli dát hrdinsky zabít. Jediné, v čem jsme byli vždycky dobří, byla naše tvrdohlavost. Když už jsme se něčeho chytili, tak jsme se toho drželi. Hlavně nápadů.“
„Jenže ty ses s tím moc daleko nedostal.“
„Podívejte, já nepotřebuju, abyste se mnou vedl srdečný rozhovor, chápete? Můj otec není příjemný člověk. Mám vám načrtnout obrázek? On nemá nijak v lásce mě a já nemám zvlášť v lásce jeho. Když už ale o tom mluvíme, on nemá rád nikoho. Zvláště ne trpaslíky a trolly.“
„Neexistuje zákon, který by říkal, že musíš mít rád trpaslíky nebo trolly,“ zavrtěl hlavou pan Dobrohor.
„To je pravda, ale na to, jak je nemá rád on, by zákon být měl.“
„Aha. Tak teď jsi mi konečně ten obrázek načrtl.“