„A co je na tom nového? Vždyť se ho různí lidé pokoušejí zbavit už celé roky.“
Další delší odmlka.
„Víte,“ ozval se pak Záludný Femur, „ušetřilo by nám to spoustu času, kdybyste mi dal jednoduše ty peníze a já vám vyklopil všechno, co vím.“
„Zatím jste mi celkem nic neřekl. Řekněte mi všechno a já vám pak zaplatím, pokud to ovšem bude pravda.“
„Za nohu si tahejte toho z lidí, co má na hlavě rolničky!“
„Pak to vypadá, že ten obchod udělat nemůžeme,“ zavrtěl hlavou Mikuláš a vsunul blok do kapsy.
„Počkejte, počkejte… Tohle bude stačit. Zeptejte se Elánia, co udělal Vetinari těsně před útokem.“
„Proč? A co udělal?“
„No zkuste, jestli se vám to podaří zjistit.“
„To do začátku není příliš mnoho.“
Odpověď nedostal, ale měl dojem, že zaslechl šouravý zvuk.
„Hej?“
Chvilku čekal a pak velmi opatrně vykročil kupředu.
V šeru se otočilo několik koní a pozorovalo ho zvědavýma očima. Po jeho neviditelném informátorovi nebylo ani vidu, ani slechu.
Když se vracel zpět na sluneční světlo, vířila mu hlavou celá plejáda myšlenek, ale kupodivu do jejich středu neustále prosakovala jedna naprosto nedůležitá. Co je to za výraz „za nohu si tahejte toho z lidí, co má na hlavě rolničky“? „Za nohu si tahejte toho, co má na hlavě rolničky“, to znal. Původně to znělo „Natahujte si toho, kdo má na hlavě rolničky“ a pocházelo z dob, kdy v Ankh-Morporku vládl ještě krutější vládce než obvykle a ten dával rituálně mučit všechny Morrisovy tanečníky. Ale „jednoho z lidí…“ Co to dává za smysl?
Pak mu to došlo!
Tajemný Femur musí být cizinec! Pak by to smysl dávalo. Bylo to stejné jako s některými cizinci, kteří mluvili dokonalou ankh-morporštinou, ale neovládli hovorové výrazy a fráze.
Udělal si v tom smyslu poznámku.
Kouř ucítil ve stejné chvíli, kdy zaslechl zvláštní dunivý skřípot keramických nohou několika přicházejících golemů. Proběhli kolem něj čtyři muži z jílu a nesli dlouhý žebřík. Aniž přemýšlel, zařadil se za ně, vyrovnal krok a nalistoval čistou stranu ve svém zápisníku.
V těchto částech města, kde jako stavební materiál převažovalo na troud vyschlé dřevo a ještě sušší, někdy dehtem napouštěný došek, byl oheň vždycky hrůznou událostí. To byl důvod, proč se většina lidí tak zuřivě bránila založení protipožární jednotky v jakékoliv podobě. Lidé s neochvějnou ankh-morporskou logikou tvrdili, že každá skupina mužů, která bude placena za to, aby hasila ohně, bude přirozeně dbát především na to, aby byla dostatečná zásoba ohňů, které bude moci hasit.
Golemové byli jiní. Byli trpěliví, tvrdě pracující, nesmírně logičtí, prakticky nezničitelní a byli to dobrovolníci. Každý věděl, že gólem nedokáže ublížit člověku.
Jak se zformovala protipožární brigáda golemů, bylo zahaleno rouškou tajemství. Někteří lidé tvrdili, že ten nápad vyšel z hlídky, ale všeobecně vládl názor, že golemové prostě a jednoduše nechtějí dovolit, aby lidé a jejich majetek doznali úhony. S až děsivou kázní a bez nějakého viditelného domlouvání se vždy seběhli k ohni ze všech stran, zachraňovali lidi uvězněné v budovách, vynášeli, shromažďovali a hlídali všechen dostupný majetek, vytvářeli řetězy, kde si podávali kbelíky s vodou takovou rychlostí, že na oheň dopadal téměř nepřerušený proud vody, a důsledně hasili i ty nejmenší doutnající zbytky… A pak se zas spěšně vraceli ke svým povinnostem, které předtím jako na povel opustili.
Tihle čtyři spěchali k požáru v ulici U melasového dolu. Jazyky plamenů se už zvedaly až k oknům obytných místností v prvním poschodí.
„Vy jste z novin?“ zeptal se jeden muž z přihlížejícího zástupu.
„Ano,“ přikývl Mikuláš.
„Tak v tom případě vám musím říct, že se tady podle mého mínění jedná o tajemné samovolné vznícení, jak jste o tom psali včera,“ sdělil mu muž a natáhl krk, aby viděl, jestli si to Mikuláš píše.
Mikuláš zasténal. Sacharóza psala o ohni v ulici Parlamentní prachovky, při němž jedna ubohá duše zahynula, ale to bylo všechno. Jenže Informátor to nazval Tajemným ohněm.
„Nejsem si jistý, že ten oheň byl nějak zvlášť tajemný,“ zabručel. „Starý pan Zatvrdlý si chtěl zapálil cigáro a zapomněl, že si máčí nohy v terpentýnu.“ Někdo mu totiž řekl, že tak si ošetřují nohy atleti, a svým způsobem to byla pravda.
„No jo, to říkají voni,“ ušklíbl se muž a poklepal si na nos. „Jenže je tady spousta věcí, který nám nikdo neřekne!“
„To je pravda,“ přikývl Mikuláš. „Zrovna tuhle jsem slyšel, že na venkově pravidelně padají z nebe obrovské kameny stovky kilometrů v průměru, ale Patricij prý to tutlá!“
„No tak to vidíte!“ přikývl muž. „Je urážející, když s námi zacházejí, jako kdybychom byli úplní pitomci!“
„Ano, ani já to nechápu,“ přitakal mu Mikuláš.
„Místo! Uličku, utělejte uličku, prosím!“
Přihlížejícími se protlačil Otto, který se potácel pod vahou přístroje o velikosti a přibližném tvaru tahací harmoniky. Probojoval se lokty až do přední řady diváků, vybalancoval přístroj na trojnožce a zamířil ho na golema, který právě vylézal s malým děckem v náručí z okna, odkud se valily husté cho-máče dýmu.
„Fýporně choši, tochle pute eso!“ zvolal a pozvedl svou bleskovou klícku. „Jetna, tvě, trži — ajšišušsasšesenatojafů-ououou…“
Upír se změnil v obláček prachu, který se pomalu snášel k zemi. Na jeho místě se něco na okamžik vznášelo ve vzduchu. Vypadalo to jako malá sklenička na náhrdelníku spleteném z provázků.
Pak věcička spadla a rozbila se na dláždění.
Prach se v houbovitém útvaru zvedl z dláždění rychle se formoval… a vzápětí stál na témže místě Otto a ohmatával se rukama, aby zjistil, zda je celý. Pak zahlédl Mikuláše a obdařil ho oním nesmírně širokým úsměvem, jaký svedou jen upíři.
„Pane Mikuláši! Funkofalo to! Fáš nápat!“
„Ehm… a který to?“ ujišťoval se Mikuláš. Odněkud z míst pod víkem velkého ikonografu se linul proužek žlutého dýmu.
„Fy jste ržíkal, apych u sepe nosil malou táfku k-slofo pro naléchavé pržípaty,“ napomáhal jeho paměti Otto. „Tak já jsem si pomyslel, ktyž to pute f malé slapé skleničce na mým krku, tak se to rozpije na prach a choplá… unt ich… a já taty jsem!“
Pozvedl víko ikonografii a rukou rozvál kouř. Zevnitř se ozval slabý zvuk namáhavého kašle. „A pokut se nemýlím, tak máme nádcherně fyleptaný oprázek! A to fšecko jenom tokasuje, co můšeme tokázat, ktyž naše chlafy nejsou sataženy mračny planých úfach a myšlenek na otefřená okna a naché krky, což f posledních tnech mě ani na mysl nepřišlo, protože já jsem absolutkrfoabstinent!“
Otto také změnil oblečení. Ten tam byl onen tradiční černý společenský oblek, kterému holdovali ostatní jeho druhu. Byl nahrazen volnými černými kalhotami na dolní polovině těla a na horní měl přes košili nataženu úžasnou vestu, jakou Mikuláš ještě nikdy neviděl. Byla to vesta, samozřejmě bez rukávů, na níž bylo víc kapes a kapsiček, než kdy Mikuláš viděl pohromadě na nějakém oblečení. Většina z nich byla nacpána balíčky skřetí stravy, zásobní barvou, tajemnými nástroji a dalšími nezbytnostmi ikonografické profese.