Z oddanosti k tradici si Otto vestu pořídil v černé barvě s červenou podšívkou a vzadu jí přidal dva šosy.
Opatrnými dotazy, kterými se obrátil na rodinu pozorující se zoufalými výrazy, jak se dým vystupující z ohně mění v pá-ru, Mikuláš zjistil, že oheň byl zcela tajemně zapříčiněn záhadným samovolným vznícením velké pánve na smažení hranolků, z níž nevysvětlitelným způsobem vystříkl rozpálený tuk.
Mikuláš je opustil, když se začali probírat začernalými zbytky svého domova.
„A je to jen takový příběh,“ zabručel, když odkládal poznámkový blok. „Skoro si sám připadám tak trochu jako upír — oh, promiň.“
„To je f poržadku. Já rosumim. A chtěl pych ti potěkovat, že jsi mi tal tuchle práci. Pro mě to mnocho snamená, sfláště ktyš fidím, jak jsi ty nerfósní. Což je samozržejmě pochopitelné.“
„Já nejsem nervózní! Já se všemi druhy velmi dobře vycházím!“ odpověděl zapáleně Mikuláš.
Ottův výraz byl velmi přátelský, ale jeho pohled byl tak pronikavý, jak to jen upíří pohled dokáže.
„Ale jistě, nemochl jsem si nefšimnout, jak pečlifě pržátelský jsi k trpaslíkům a jak laskafý jsi ke mně. Je to oprofské úsilí, které je skutečně úctyhotné —“
Mikuláš otevřel ústa k protestu, ale vzdal se. „Tak dobrá. Ale abys to pochopil — to všechno je výchovou. Můj otec byl zásadně proti… Tedy fandil lidské stránce věci. Moment, to jsem řekl špatně, on, abys rozuměl, nefandil lidské stránce života, ale spíš byl proti ostatním —“
„Ano, já ti rosumím!“
„A nic víc v tom není, je to jasné? Každý z nás se může rozhodnout, kým chce v životě být.“
„Jistě, samozržejmě. A jestli chceš nějakou ratu o ženských, tak stačí mi ržíct.“
„Proč bych měl chtít nějakou radu o ženských?“
„Nic, to já jen tak. Tocho si nefšímej,“ odpověděl Otto s naprosto nevinným výrazem.
„Kromě toho, ty jsi přece upír a jakou radu by mi asi mohl dát upír o ženách?“
„Oh, pržísahám, jen se trochu proper a natechni se! Cítíš tu fůni česneku? Oh a fšechny ty pržípěhy!
Co fšechno pych ti mochl vyprávět!“ Otto se odmlčel. „Ale neputu, protože už takofé fěci netělám, pržišla topa a já spatržil tenní sfětlo.“ Pak loktem strčil do Mikuláše, který byl rozpaky rudý, jako když ho krví polije. „No, ale…“ dodal a poněkud významně zamrkal, „…ržekněme, še ony fždycky nekržičí…“
„To je trochu nechutné, nemyslíš?“
„No to pylo v těch starých špatných tnech,“ odpovídal Otto spěšně. „Teť nemám nic ratěji než felký chrnek chustécho kakaa a pěknou písničku u charmonia. Fážně. Na mou čest.“
Ukázalo se, že dostat se do kanceláře a napsat článek je problém. Stejně jako dostat se do Třpytné ulice.
Otto dohonil Mikuláše, který stál a mlčky zíral.
„No, opávám se, že jsme si o to ržekli,“ vykřikl. „Pětatfacet tolarů je spousta peněz.“
„Cože?“ křikl na něj Mikuláš.
„JÁ RŽEK, ŠE PĚTATFACET TOLARŮ JE CHODNĚ PENĚS, MIKULÁŠ!“
„COŽE?“
Protlačilo se kolem nich několik lidí. Každý z nich nesl psa. Každý ve Třpytné ulici nesl psa, vedl psa, vlekl psa nebo byl psem vlečen. Mnoho lidí bylo právě v témže okamžiku, navzdory snahám majitelů, napadáno psy, kteří patřili někomu jinému. Štěkot už přesáhl intenzitu běžného štěkotu a změnil se v hmatatelnou sílu, která bušila do ušních bubínků jako hurikán stvořený z kovového odpadu. Mikuláš zatáhl upíra do výklenku domovních dveří, kde byl hluk jen nesnesitelný.
„Nemůžeš něco udělat?“ křičel. „Jinak se do dílny nikdy nedostaneme!“
„Jako tržepa co?“
„No něco jako… děti noci a takové ty věci?“
„Jo tochle,“ zasmušil se Otto. Vypadal znechuceně. „Ktyž ono je to tak chrozně stereotypiš! Proč nechceš, apych se proměnil f netopýra, ktyž už jsme u tocho? Ržíkal jsem ti, že už tychle fěci netělám!“
„A máš nějaký lepší nápad?“
O kousek dál se zavalitý rotvajler pokoušel sežrat španěla.
„No jo, tak tobrá!“ Otto ledabyle zamával rukama.
Štěkot okamžitě utichl. Pak si všichni psi sedli na zadky, zvedli čenichy k nebi a začali výt.
„Tak tím se to moc nevylepšilo, ale aspoň se nervou,“ komentoval Mikuláš a vyrazil kupředu.
„No tak promiň. Až puteš kolem, tak to mě fraš kolík,“ zabručel Otto. „Na příštím setkání mě čeká alespoň pět minut pernécho fysfětlování, rosumíš? Já fím, že to neni otáska sání…, ale jeten py měl tpát na to, jak fěci kolem něj fypatají…“
Přelezli jakousi zpuchřelou ohradu a do dílny vstoupili zadními dveřmi.
Předními dveřmi se dovnitř mačkali lidé a psi a v tom, aby celou dílnu smetli, jim bránila jen barikáda stolů a také Sacharóza, která se ovšem tváří v tvář všem těm obličejům a čenichům tvářila poněkud vyděšeně. Mikuláš jen tak tak v panujícím hluku zaslechl její hlas.
„— ne, to je pudl. Ten vůbec nevypadá jako pes, kterého hledáme —“
„— ne, to není on. Jak to vím? Protože je to kočka. Dobrá, proč se tedy tak pečlivě myje? Ne, je mi líto, ale tohle psi nedělají —“
„— ne, madam, to je buldok —“
„Ne, tenhle to není. Ne, pane, já vím, že ne. Protože je to papoušek, proto. Naučil jste ho říkat ‚haf‘ a napsal jste mu na bok barvou ‚PeS‘, ale stejně je to pořád papoušek —“
Sacharóza si odhrnula z čela kadeř zpocených vlasů a zahlédla Mikuláše.
„No, a teď by mě zajímalo, kdo tady byl ten chytrák!“
,,‘o ‚e ytrrrák?“ zaskřehotal PeS.
„Kolik je jich ještě venku?“
„Obávám se, že stovky.“
„Tedy řeknu vám, že jsem právě zažila nejstrašnější půlhodinu svého — To je slepice! Je to slepice, vy slep — pitomá ženská. Vždyť právě snesla vejce! — života a ráda bych vám za to co nejupřímněji poděkovala. Nechcete hádat, co se stalo? Ne, to je pražský krysařík! A víš ty co, Mikuláši?“
„Co?“ odpověděl mírně zmatený Mikuláš.
„Nějaký dokonalý vypatlanec nabídl cenu! V Ankh-Mor-porku! Věřil bys tomu? Už když jsem sem přišla, stála tady fronta trojstupem! Tak si říkám, kterého pitomce mohlo napadnout něco takového? Představte si, že jeden muž sem přišel s krávou. S krávou! Svedla jsem s ním strašlivou hádku o zvířecí fyziognomii a stejně ho pak musel Rocky vzít přes hlavu. Ten ubohý troll je teď někde tam venku a pokouší se udržet pořádek. Ti lidi tam mají dokonce fretky!“
„Podívej, je mi to vážně líto, ale koho —“
„Napadlo mě, jestli bychom vám nemohli být nějak užiteční?“
Otočili se.
Mluvčí byl kněz oblečený v černém, nezdobeném rouchu, což byl rádobyprostý, ale lidem velmi protivný zvyk Omnijců. Na hlavě měl plochý klobouk se širokou krempou, kolem krku symbol omnijské želvy a na tváři výraz téměř omezené dobrotivosti.
„Hm, jsem bratr Špička-zichrhajcky-na-níž-tančí-andělé,“ sdělil jim kněz a ustoupil stranou, aby uvolnil místo hoře v černém, „a tohle je sestra Jenovéfa, která se zavázala slibem mlčení.“