Zírali vzhůru na zjevení sestry Jenovéfy, zatímco bratr Zichrhajc pokračovaclass="underline" „To znamená, že vůbec hmmm… to. Nemluví. Vůbec. Za žádných okolností.“
„Ach bože,“ povzdechla si Sacharóza omámeně. Jedno oko sestry Jenovéfy se ve tváři, podobné cihlové zdi, pomalu protáčelo.
„Ano, hm, tedy… ano, shodou okolností jsme v Ankh-Morporku jako členové mise biskupa Horný Služba zvířatům a slyšeli jsme, že hledáte malého pejska, který se ocitl v nesnázích,“ pokračoval bratr Zichrhajc. „Jak vidím, jste tak trochu přetíženi, takže nemohli bychom vám nějak pomoci? Je to naše povinnost.“
„Ten pejsek, kterého hledáme, je malý teriér,“ vysvětlovala mu Sacharóza, „ale nevěřil byste, co všechno sem lidé přinesou, a snaží se nám namluvit, že je to—“
„No tohle,“ pohoršil se upřímně bratr Zichrhajc. „Víte, sestra Jenovéfa je v podobných situacích velmi zkušená…“
Sestra Jenovéfa přešla k přednímu stolu. Tam k němu jakýsi muž s nadějí natáhl ruce, v nichž svíral jezevce.
„Byl trochu nemocný, takže není ve své —“
Sestra Jenovéfa muže udeřila pěstí do hlavy.
Mikuláš zamrkal.
„Řád sestry Jenovéfy vyznává tvrdou lásku,“ komentoval bratr Zichrhajc. „Malá připomínka ve vhodný čas může zabránit zbloudilé duši, aby sešla na špatnou cestu.“
„A ke kterému še to patrží ržátu?“ zajímal se Otto, když se ztracená duše se svým jezevcem pod paží nejistě odpotácela pryč, zatímco se každá její noha pokoušela jít jinudy.
Bratr Zichrhajc ho obdařil vlhkým úsměvem. „Květinky opakovaného dotčení,“ odpověděl.
„Skutečně? Tak o tom jsem nikty neslyšel. Je jistě felmi… fýjimečný. No, já teď musím jít a potífat se, jestli skržeti utělali poržádně sfou práci…“
Pravdou bylo, že se dav pod dojmem přístupu, který k celé věci zaujala sestra Jenovéfa, začal zmenšovat. Odešla ta část lidí, jejichž psíci předli nebo zobali slunečnicová semena. Na druhé straně je pravda, že silně znervózněli i ti, kteří přinesli skutečné psy.
Mikuláše se zmocnil pocit silné nejistoty. Věděl, že některé řády omnijského náboženství stále ještě věří, že na to, aby bylo možné poslat duši do nebe, musí se tělu připravit peklo na zemi. Co se týče vzhledu, sestra Jenovéfa nemohla za svou podobu, natož za velikost svých rukou. A že měla hřbety rukou porostlé hustými chlupy? No ano, ale i to se někdy ve venkovských oblastech stává. Přesto měl Mikuláš dojem, že něco není v pořádku.
„A co vlastně sestra přesně dělá?“ zeptal se. Z fronty se ozýval jek, výkřiky i štěkot, jak byli psi postupně vytrháváni z náručí svých pánů, prohlíženi a pak, se silou rozhodně větší než minimální, vraceni.
„Jak už jsem říkal, pokoušíme se najít toho pejska,“ odpověděl bratr Zichrhajc. „Jsme přesvědčeni, že mu budeme moci nějak posloužit.“
„Ale… támhleten ostrosrstý teriér se velmi podobá psíku na obrázku a sestra si ho ani nevšimla,“ upozornila Sacharóza.
„Sestra Jenovéfa má pro podobné věci velmi vyvinutý cit,“ vysvětloval bratr Zichrhajc.
„No jo, jenže to nám další vydání nenaplní,“ zabručela Sacharóza a vrátila se ke svému stolu.
„Já bych řekl, že pomůže, kdybychom to mohli vytisknout v barvě,“ řekl Mikuláš, když s panem Zichrhajcem osaměli.
„Asi ano,“ přikývl ctihodný bratr. „Byl takový špinavě šedohnědý.“
V tom okamžiku Mikuláš pochopil, že je mrtev. Byla to jen otázka času.
„Vy víte, jakou měl ten psík barvu,“ řekl tiše.
„A ty si dál rovnej svý slovíčka, pisálku,“ ucedil pan Zichrhajc tak tiše, že to slyšeli jen oni dva. Pak pootevřel jednu stranu svého černého fraku jen natolik, aby Mikuláš zahlédl široký sortiment železářského zboží, který tam měl uložen hezky při ruce. Pak frak zase zavřel. „Tohle s tebou nemá nic společného, jasný? Stačí hlasitější slovo, a někdo tady pude pod kytky. Zkus si hrát na hrdinu, a někdo stáhne paraple. Udělej nějakej rychlej pohyb, a někdo de do pytle. Abych řek pravdu, možná stejně někoho zabijeme a ušetříme si tak dost času, hm? Znáš to rčení o tom, že je pero mocnější meče?“
„Jistě,“ přikývl Mikuláš ochraptěle.
„Chceš to zkusit?“
„Nechci,“
Mikuláš si všiml, že ho Dobrohor pozoruje.
„Co to ten trpaslík dělá?“ hodil bratr Zichrhajc okem.
„Sází texty… Skládá písmeno k písmenu a tvoří další článek. Připravuje další noviny, pane.“ Mikuláš vždycky považoval za moudré chovat se k ostrým nástrojům slušně.
„Tak ať nečumí a pokračuje,“ zavrčel pan Zichrhajc.
„Hm… tedy… buďte tak laskav, pane Dobrohore, a pokračujte,“ řekl Mikuláš a musel zvýšit hlas, aby ho bylo ve všeobecném hluku slyšet. „Všechno je v pořádku.“
Dobrohor přikývl a otočil se ke dvojici zády. Pak v divadelním gestu pozvedl pravou ruku a začal sázet.
Mikuláš ho pozoroval. Jak Dobrohorova ruka přeskakovala z přihrádky do přihrádky, bylo to lepší než semafor.
Je[mezera]kalešný?
Písmeno „k“ bylo hned vedle písmene „f“.
„Ano, jistě,“ řekl Mikuláš.
Zichrhajc se k němu obrátil. „Ano, jistě co?“ zamračil se.
„Já, víte, to jsou jen nervy,“ omlouval se Mikuláš. „Já jsem v přítomnosti zbraní vždycky nervózní.“
Zichrhajc se podíval směrem k trpaslíkům. Všichni k nim stáli zády.
Dobrohorova ruka se znovu pohnula a začala vybírat písmena jedno za druhým jako vejce z hnízda.
Ozbrojený?[mezera]kašel[mezera]4[mezera]x
„Máte něco s krkem?“ podivil se Zichrhajc, když si Mikuláš odkašlal.
„To zase ty moje nervy… pane.“
OK[mezera]volám[mezera]Ottu
„Ach ne,“ zamumlal si Mikuláš.
„Kam jde ten trpaslík?“ řekl Zichrhajc a sáhl si pod kabát.
„Jen do sklepa, pane. Pro… nějakou barvu.“
„Proč? Řek bych, že máte dost barvy tady nahoře.“
„Ale tohle je bílá barva, pane, na mezery. A na vyplňování ‚óček‘.“ Mikuláš se naklonil k panu Zichrhajcovi a naskočila mu husí kůže, když „bratrova“ ruka znovu zajela pod kabát. „Heleďte, ti trpaslíci jsou všichni ozbrojení. Sekerama. A jak je znám, dokážou se pěkně rychle namíchnout. Já jsem jediná osoba v celém okolí, která u sebe nemá zbraň. Prosím. Nechci ještě zemřít. Vyřiďte si to, proč jste sem přišli, a běžte, ano?“
Vytvořil tak docela přijatelnou podobu odporného zbabělce, jak si jej pamatoval z knižních předloh.
Zichrhajc pootočil hlavu. „Tak jak si vedeme, sestro Jenovéfo?“ zavolal.
Sestra Jenovéfa vlekla velký zmítající se vak. „Mám všechny ty -aný teriéry,“ řekla.
Bratr Zichrhajc zavrtěl hlavou.
„Mám všechny ty -aný teriéry!“ zatrylkovala sestra Jeno-véfa poněkud popraskanou fistulí. „A támhle na konci ulice se objevilanej policajt!“
Koutkem oka zahlédl Mikuláš, že se Sacharóza najednou napřímila. Jak se zdálo, každou chvilku už byla na programu smrt.
Po žebříku lhostejně vylézal Otto a na rameni se mu na popruhu houpal jeden z jeho ikonografů.
Kývl na Mikuláše. Sacharóza, která seděla kousek za otvorem do sklepa, začala pomalu odsouvat židli.
Zatím Dobrohor před písmovkou horečnatě skládaclass="underline" Zakryj[mezera]si[mezera]oči