Pan Zichrhajc se obrátil k Mikulášovi. „Co myslíte tou ‚bílou barvou na mezery‘?“ zeptal se.
Sacharóza se tvářila rozzlobeně a odhodlaně, asi jako paní Arkánová po nežádoucí poznámce.
Upír pozvedl svou skříňku.
Mikuláš viděl, že skříňka nad ní obsahuje überwaldské pozemní úhoře.
Pan Zichrhajc odhrnul kabát.
Mikuláš skočil vstříc postupující dívce a měl pocit, že se vzduchem pohybuje asi tak rychle jako žába melasou.
Trpaslíci se sekerami v rukou začali přeskakovat nízkou přepážku oddělující dílnu od kanceláře. A…
„Húúú!“ zvolal Otto.
Čas se zastavil. Mikuláš cítil, jak se vesmír rozkládá, ten malý svět stěn a stropu se loupe jako pomerančová kůra a zanechává za sebou mrazivou proudící temnotu, naplněnou ledovými jehličkami. Zněly tam hlasy, rozsekané, náhodné slabiky a útržky zvuku, a on měl znovu onen pocit, který už za-žil předtím, že jeho tělo je tenké a nehmotné jako stín.
Pak už dopadl na Sacharózu, objal ji pažemi a zakutálel se s ní za vítanou hradbu stolů.
Psi vyli. Lidé nadávali. Trpaslíci ječeli. Nábytek praskal. Mikuláš ležel tiše, dokud hřmot neumlkl.
Byl nahrazen sténáním a záplavou nadávek.
Nadávky, to byl jev pozitivní. Byly to trpasličí nadávky a ty signalizovaly, že jejich autor je nejen živ, ale taky vzteklý.
Opatrně zvedl hlavu.
Vzdálenější dveře byly otevřené. Nebyla tam ani fronta lidí, ani žádní psi. Z ulice dovnitř doléhal dusot běžících nohou a zuřivý psí štěkot.
Zadní dveře se ještě kývaly v závěsech.
Mikuláš si uvědomoval, že má náruč plnou Sacharóziny pružné oblosti. Tohle byla jedna ze zkušeností, o nichž se ve svém životě člověka oddaného skládání slov v uspokojujícím pořadí ani neodvážil snít, správně, podotkl jeho vnitřní vydavatel, neodvážil snít je mnohem lepší, než nečekal, že zažije.
„Já se strašlivě omlouvám,“ řekl. Technicky vzato je to bohapustá lež, podotkl jeho vnitřní vydavatel. Jako když děkujete své tetě za sadu dámských krajkových kapesníčků. No dobrá.
Opatrně se odtáhl a nejistě se zvedl na nohy. I trpaslíci pomalu vstávali. Jeden nebo dva hlasitě zvraceli.
Tělo Otto Schrecklicha leželo zhroucené na zemi. Mizející bratr Zichrhajc stačil provést jeden zkušený řez ve výši hrdla dříve, než opustil dílnu.
„Oh, bohové!“ řekl Mikuláš. „To je příšerné…“
„Co, nechat si useknout hlavu?“ zeptal se Bodoni, který neměl upíra nikdy v lásce. „No jo, vlastně by se to tak dalo říct.“
„Nemyslíte… neměli bychom pro něj něco udělat?“
„Vážně?“
„Jasně! Byli by mě zabili, kdyby Otto nepoužil ty své úhoře.“
„Chaló! Promiňte, prosím!“
Zpěvavý hlas se ozýval odněkud zpod tiskařského regálu. Dobrohor si klekl.
„No tohle… to snad ne…“ řekl.
„Co je to?“ zeptal se Mikuláš.
„No… je to… tedy, je to Otto.“
„Promiňte prosím, mochl by mě otsut hěkto fytáchnout?“ Dobrohor, kterému se na tváři střídala celá škála výrazů, zašmátral rukou v temnotě pod regálem, zatímco hlas pokračovaclass="underline" „Ale jejta fuj! Taty, tole, je chcíplá krysa a někomu sem upatl obět, to je ale špína! Ne sa ucho, prosím, ne sa to ucho… sa flasy, jestli mochu prosit…“
Ruka se vynořila a přesně podle žádosti držela Ottovu hlavu za vlasy asi ve výši pasu. Oči se pohybovaly sem a tam.
„Fšichni f poržátku?“ zeptal se upír. „To pylo o flas, co?“
„Jsi v pořádku, Otto?“ řekl Mikuláš a okamžitě si uvědomil, že s takovou větou by mohl klidně vyhrát soutěž O nejpitomější otázku roku.
„Co? Och ja. Ano, myslím, še ano. Člofěk py si neměl poršád stěžofat. Flastně se mám skfěle. Akorát se mně stá, že mám useknutou chlafu, a to py mochl pýt, jak ty ržíkáš, tak trochu chantikap —“
„To není Otto,“ přerušila jeho řeč Sacharóza. Viditelně se třásla.
„Samozřejmě, že ano,“ odporoval jí Mikuláš. „Prosím tě, kdo jiný by to mohl —“
„Otto je mnohem vyšší,“ prohlásila Sacharóza a vybuchla smíchem. Rozesmáli se i trpaslíci, protože ti by se v tom okamžiku smáli skoro čemukoliv. Nezdálo se, že by to Ottu pobavilo stejně.
„No ano. Cho, cho, cho,“ řekl. „Ten proslulý ankh-morpor-ský smysl pro chumor. Jaká lekrace! K puknoutí! Jen se pafte! Mě si nefšímejte!“
Sacharóza lapala po dechu. Mikuláš ji objal tak jemně a opatrně, jak to jen šlo, protože její Smích byl toho druhu, z jakého se dá umřít. A současně se rozplakala silnými, křečovitými vzlyky, které prorážely smíchem.
„Přála bych si být mrtvá!“ vzlykala.
„No, měla pyste to někty zkusit,“ bručel Otto. „Pane Topro-hore, pyl pyste tak laskaf a otnesl mě k mojemu tělu, prosím. Musí taty někte pýt.“
„Máme… budete potřebovat… musí se vaše hlava přiš —“ začal Dobrohor.
„Ne. My se moc tobrže chojíme,“ odpověděl mu Otto. „Ach, tam je. Ktypyste mě mochl jen pološit fetle mě? A oprátit se? Tochle je tak trochu trapné, chápete?“ Trpaslíci, kteří stále ještě mrkali následkem účinků temného světla, poslechli.
Za chvilku uslyšeli: „Okej, můžete se otočit.“
Otto, teď už v jednom kuse, seděl na židli a tupoval si krk kapesníkem.
„Mochl to být i kolík to srtce,“ zabručel, když viděl, jak si ho prohlížejí. „Tak a teť… o co to taty vlastně pěší? Ten trpaslík mi ržekl, abych nějak otlákal jejich posornost —“
„Jenže nikdo nevěděl, že použijete temné světlo!“ vykřikl Dobrohor.
„No promiňte? Jediné, co jsem měl pržiprafené, byli úhorži a fy jste ržíkal, še je to urgent! Co jste čekal še utělám? Já jsem reformofanej!“
„Temné světlo je ale hodně ošklivá věc!“ ozval se jeden z trpaslíků, o němž Mikuláš věděl, že se jmenuje Bold.
„Jo? Myslíte? No, ale putu to já, kto si pute muset tát fyprat límeček!“ odsekl mu Otto.
Mikuláš se snažil, seč mohl, aby uklidnil Sacharózu, která se stále ještě třásla.
„Co to bylo za chlapy?“ zeptala se.
„Tím si nejsem jistý…, ale čím si jsem jistý, je to, že chtěli psa lorda Vetinariho…“
„Jsem si naprosto jistá, že to nebyla pravá nevěsta Omova, abys věděl!“
„Sestra Jenovéfa opravdu vypadala poněkud zvláštně,“ bylo všechno, co byl Mikuláš ochoten připustit.
Sacharóza si pohrdavě odfrkla. „Ale ne! To ve škole mě učily sestry, které vypadaly mnohem hůř. Například sestra Kredencia dokázala prokousnout dveře… Mluvím o tom, jak mluvila! Jsem si jistá, že -ané je sprosté slovo — tedy ona ho tak rozhodně užívala. Rozumíš, bylo jasné, že je to sprosté slovo. A ten kněz, on měl nůž!“
Zatím Otto, který stál za nimi, měl nějaké potíže.
„Vy to používáte ke zhotovování obrázků?“ zeptal se právě Dobrohor.
„No, ano.“
Několik trpaslíků se začalo plácat do stehen, napůl se odvraceli a vůbec předváděli většinu pantomimických prvků, které předvádějí lidé, aby dali najevo, jak nepochopitelné se jim zdá, že někdo může být tak strašlivě hloupý.
„Víte přece, že je to nebezpečné!“
„To jsou jen pofěry!“ odsekl Otto. „Fšechno, co se prafděpodobně stane je, že se charakteristické snaky sabíraného pržetmětu tostanou do resonance s pržíčinami, nepoli do fáso-prostoru otpofítajícího teorii časofé relefance, a fyfolají efekt folně směrofaných oken, která se protínají s otrazy pržítomnosti a fytfáržejí metaforické oprasy souchlasné s tiktátem kfasihistorické extrapolace. Fidíte? Na tom neni fůbec nic sáchatnécho!“