„No všechny ty lidi to ale každopádně vyděsilo,“ upozornil ho Mikuláš.
„Ne, ty vyděsily naše sekery,“ zarazil ho Dobrohor rezolutně.
„Ne, byl to ten pocit, že vám někdo odklopil vrcholek hlavy a někdo jiný vám do mozku nasypal kbelík ledových kostek,“ zavrtěl hlavou Mikuláš.
Dobrohor zamrkal. „No dobrá, ten taky,“ souhlasil a otřel si zpocené čelo. „Je fakt, že ve slovech se vyznáš, chlapče…“
Ve dveřích se objevil stín. Dobrohor se chopil sekery.
Mikuláš v duchu zasténal. Byl to Elánius. A co bylo horší, usmíval se oním neveselým úsměvem dravce.
„Á, to je pan ze Slova,“ prohlásil a vstoupil dovnitř. „V tomto okamžiku pádí městem stovky splašených psů! To je zajímavá informace, nezdá se vám?“
Opřel se o zeď a odněkud vytáhl cigaretu. „Tedy, řekl jsem psů,“ opakoval a rozškrtl si zápalku o Dobrohorovu helmici. „Měl bych patrně doplnit, že hlavně psů. Taky nějaké kočky. Teď už spíš více koček, protože, víte, co se týká plašení koček, není nad přílivovou vlnu psů, kteří se rvou, koušou a vyjí. A tihle psi taky…, jak bych to tak řekl, způsobili městu jisté potíže, a město si musí dávat pozor. Zvláště kam šlape, protože mnoho psů — nezmiňoval jsem se o tom? — bylo nervózních… Ach ano, a mluvil jsem o dobytku?“ pokračoval konverzačním tónem. „Znáte to, normální den, tržiště, lidé ženou své krávy a najednou… můj bože, celá záplava vyjících psů… A zapomněl jsem na ovce. A na kuřata, i když je mi jasné, že z těch už toho touhle dobou moc nezbylo…“
Upíral pohled na Mikuláše. „Je tady snad něco, o čem si myslíte, že byste mi měl říci?“ řekl po chvíli.
„Víte… Měli jsme tady nějaké potíže…“
„Ale to snad ne? Vážně? Povídejte!“
„Ti psi se vyděsili, když pan Schrecklich udělal jejich ikonografii,“ začal poněkud zmateně Mikuláš. To byla naprostá pravda. Temné světlo dokázalo opravdu vyděsit, i když člověk věděl, co se děje.
Elánius vrhl kosý pohled na Ottu, který v rozpacích klopil oči k zemi.
„Takže poslyšte,“ ozval se znovu Elánius, „mohl bych vás na něco upozornit? Dnes se bude volit nový Patricij —“
„Kdo to bude?“ zeptal se Mikuláš.
„To já nevím,“ zavrtěl Elánius hlavou.
Sacharóza se vysmrkala a řekla: „Bude to pan Skřuska z Cechu obuvníků a kožešníků.“
Elánius přesunul svůj podezřívavý pohled od Mikuláše k Sacharóze. „Jak to víte?“ řekl.
„To ví každý,“ usmála se Sacharóza. „Alespoň to říkal dnes ráno ten mládenec v pekárně.“
„Hm, kde bychom byli bez šeptandy?“ ušklíbl se Elánius. „Takže tohle není den, pane ze Slova… vhodný k tomu, aby se něco vážného zvrtlo. Moji lidé hovoří s některými z těch, kdo sem přinesli ty psy.
Není jich moc, to musím připustit. Většina z nich s hlídkou mluvit nechce. Nechápu proč, my umíme opravdu skvěle naslouchat. Věřte mi. Takže, je tady snad něco, co byste mi chtěl říci?“ Elánius se rozhlédl po místnosti a pak se pohledem vrátil k Mikulášovi. „Pokud dobře vidím, tak se všichni dívají na vás.“
„Kometa nepotřebuje pomoc hlídky,“ zavrtěl hlavou Mikuláš.
„Pomoc nebylo přesně to, co jsem měl na mysli.“
„Nic špatného jsme neudělali.“
„To rozhodnu já.“
„Skutečně? Zajímavý pohled na věc.“
Elánius sklopil oči. Mikuláš vytáhl z kapsy poznámkový blok. „Aha, chápu,“ zabručel Elánius. Sáhl ke svému opasku a vytáhl dlouhý, kulatý, na koncích zaoblený kus dřeva.
„Víte, co je tohle?“
„To je obušek,“ přikývl Mikuláš. „Velký klacek.“
„Vždycky poslední argument, co?“ přikývl Elánius klidně. „Růžové dřevo a stříbro z Chalamadosu, nádherná práce. A tady, na tom malém štítku tady, je vyryto, že jsem povinen udržovat klid a pořádek, a vy, pane ze Slova, momentálně nevypadáte jako součást ani jednoho, ani druhého.“
Jejich pohledy se srazily.
„Co byla ta podivná věc, kterou lord Vetinari udělal těsně před tou… nehodou?“ zeptal se Mikuláš tak tiše, že to slyšel pravděpodobně jen Elánius.
Elánius ani nemrkl. Po chvilce však položil obušek na stůl a ten klepnul tak, že se to v nastalém tichu zdálo až neuvěřitelně hlasité.
„Podívej, mladíku, ty teď hezky odlož ten svůj zápisník,“ navrhl klidným tónem. „Pak to bude jen mezi námi a nepůjde o spor symbolů.“
Tentokrát nemusel Mikuláš dlouho přemýšlet o tom, kudy vede cesta moudrosti. Odložil zápisník.
„Výborně,“ přikývl Elánius. „A teď si my dva odskočíme na kousek řeči támhle do koutka a vaši přátelé to tady zatím mohou poklidit. Úžasné, kolik nábytku může přijít k úhoně, zatímco se udělá jediný obrázek, co?“
Popošel do rohu a sedl si na dno obrácené rozeschlé díže. Mikuláš se spokojil s houpacím koněm.
„Dobrá, pane ze Slova, tak to zkusíme po vašem.“
„Já ani nevím, že je nějaké po mém.“
„Vy mi nechcete říci, co víte, že ne?“
„Já si nejsem jistý, co všechno vlastně vím,“ uvažoval nahlas Mikuláš. „Ale… myslím si…, že lord Vetinari musel udělat něco velmi důležitého jen chvíli před zločinem.“
Elánius vytáhl z kapsy zápisník a prolistoval ho.
„Vstoupil do paláce stájemi někdy před sedmou hodinou ráno a propustil strážného,“ řekl.
„To byl venku celou noc?“
Elánius pokrčil rameny. „Jeho lordstvo přichází a odchází. Strážní se ho neptají, kam jde a proč. Mluvili s vámi?“
Tuhle otázku Mikuláš čekal. Bohužel na ni neměl odpověď. Jenže členové palácové gardy, alespoň pokud se s nimi setkal on, na něj nepůsobili jako muži nadaní představivostí a logickým myšlením, ale spíše jako muži obdaření tvrdohlavou věrností. Ani jeden z nich Mikulášovi nepřipadal jako potenciální Záludný Femur.
„Myslím, že ne,“ odpověděl.
„Jo tak vy si myslíte, že ne?“
„Moment, okamžik…“ Záludný Femur tvrdil, že zná psa Hafala, a pes by měl poznat, když se jejich pán začne chovat divně, protože psi mají rádi rutinu a pravidelnost…
„Já si myslím, že je absolutně neobvyklé, aby se jeho lordstvo v této době pohybovalo mimo palác,“ odpověděl Mikuláš velmi opatrně. „Není to součástí jeho zvyklostí.“
„K těm ovšem nepatří ani bodnout vlastního úředníka a uprchnout s velmi těžkým pytlem peněz,“ zavrčel Elánius. „Ale ano, my jsme si toho taky všimli. Nejsme tak hloupí. My hloupí jen vypadáme. Okamžik… a strážný tvrdil, že z dechu jeho lordstva byl cítit alkohol.“
„A lord Vetinari pil?“
„Ne tak, aby to stálo za řeč.“
„V pracovně měl bar.“
Elánius se usmál. „Všiml jste si toho? Rád nabídne ostatním skleničku.“
„Jenže to všechno by pořád ještě mohlo znamenat, že sbíral odvahu k —“ začal Mikuláš a umlkl. „Ne, to na Vetinariho nevypadá. Takový on není.“