„Já nemám peníze! Vydělávám si na živobytí sám!“ „Ano, ale mohl sis vybrat. A kromě toho, aristokrati neradi vidí hejsky svého druhu, rodu a úrovně umírat hladem. Vždycky jim najdou nějakou tu lehkou práci za těžké peníze —“
Celá zadýchaná umlkla a odhrnula si z obličeje kadeře, které jí spadly do očí. Pak se na něj podívala jako někdo, kdo zapálil krátkou zápalnou šňůru a teď přemýšlí, zda sud s prachem na jejím druhém konci není větší, než si myslel.
Mikuláš otevřel ústa a chtěl zformovat slovo, ale zarazil se. Pak to zkusil znovu. Nakonec, poněkud ochraptěle, ze sebe vypraviclass="underline" „Máš více méně pravdu —“
„Další slovo teď bude ‚ale‘, je mi to jasné,“ přerušila ho Sacharóza. Mikuláš si uvědomoval, že je všichni trpaslíci pozorují. „Ano, to je pravda —“
„Aha!“
„Ale je to velké ‚ale‘. Nevadí ti to? Je to důležité. Někdo se musí starat o ty… velké pravdy. Co Vetinari ve skutečnosti nedělá, je, že nikomu a ničemu vlastně neškodí. Měli jsme vladaře, kteří byli skutečně šílení a velmi, opravdu velmi zlí. A není to ani tak dlouho. Vetinari možná není ‚zvlášť příjemný člověk‘, ale dnes ráno jsem snídal s někým, kdo by byl mnohem horším vládcem města než on, a takových je kolem víc než dost. To, co se teď děje, je špatné! A co se týká těch tvých zatracených milovníků okrasného ptactva, pokud se nezačnou starat o víc než jen o to, co jim skřehotá v klecích, pak tomuhle městu jednoho dne bude vládnout někdo, kdo jim nacpe jejich vlastní andulky do chřtánů. To by sis přála? Pokud se nebudeme snažit, tak jediné, co v novinách najdou, budou hloupé… historky o mluvících psech a o tom, Jak mi elfové snědli mýho drahouška Žmoulíka, tak se mi tady nesnaž kázat o tom, co je a co není důležité, rozumíš?!“
Chvíli zuřivě zírali jeden na druhého.
„Takhle se mnou nemluv!“
„Takhle nemluv ty se mnou!“
„Nemáme dost inzerátů. Informátor dostává spoustu reklam od velkých cechů,“ změnila Sacharóza téma hovoru. „To by bylo něco, co by nás udrželo v chodu, ne historky o tom, kolik váží zlato!“
„A co s tím mám dělat?“
„Vymysli způsob, jak sehnat víc inzerátů!“
„To není moje práce!“ vykřikl Mikuláš.
„Je to součást toho, jak tvou práci zachránit! Dostáváme samé šestákové inzeráty na chirurgické pomůcky a pilulky na bolení zad!“
„No a co? Každá penny dobrá!“
„Takže ty chceš, aby se nám říkalo Noviny, kde můžete inzerovat svůj kýlní pás?“
„Ehm… promiňte, ale budeme dělat ty noviny?“ ozval se Dobrohor. „Ne že bychom se nebavili, moc se nám to líbí, ale ta barva bude chtít nějaký čas navíc.“
Mikuláš a Sacharóza se ohlédli. Byli středem pozornosti.
„Podívej, já vím, že to pro tebe hodně znamená,“ pokračovala Sacharóza mnohem tišším hlasem, „ale chtěla jsem jenom říct, že všechny tyhle… politické záležitosti, to je záležitost hlídky, ne naše.“
„Nevědí kudy dal. To se mi snažil Elánius naznačit.“
Sacharóza překvapeně pozorovala jeho ztuhlý výraz. Pak se naklonila kupředu a popleskala ho po ruce.
„Ale možná jsi přece jen něco dokázal!“
„Pch!“
„Víš, jestli chtějí dát Vetinarimu milost, možná je to proto, že mají strach z tebe.“
„To určitě! A vůbec, kdo jsou to oni ?“
„No… vždyť víš… oni. Ti lidé, co řídí věci. Oni si věcí všímají. A oni pravděpodobně taky čtou noviny.“
Mikuláš na ni vrhl kratičký unavený úsměv. „Zítra najdeme někoho, kdo se bude starat o to, abychom měli víc inzerátů,“ řekl. „A určitě budeme potřebovat nějaké ty lidi navíc. Ehm… teď jdu na malou procházku,“ dodával, „a seženu ti ten klíč.“
„Klíč?“
„Chceš šaty na ten ples?“
„Aha. Ano. Díky.“
„Nemyslím, že by se ti muži vrátili,“ vzpomněl si Mikuláš. „Mám pocit, že v celém městě momentálně neexistuje kůlna tak dokonale střežená, jako je tahle.“
Protože Elánius chce vědět, kdo se nás pokouší dostat teď, uvědomil si Mikuláš. Rozhodl se však, že tohle už pro jistotu neřekne.
„Co teď chceš přesně udělat?“ zeptala se Sacharóza.
„Tak nejdřív zajdu do nejbližší lékárny,“ odpověděl, „pak se stavím u sebe v bytě pro ten klíč a pak… jdu za jedním… mužem kvůli psovi.“
Nová firma se rychle protlačila škvírou ve dveřích prázdného domu, zavřela je za sebou a zasunula závoru.
Pan Tulipán ze sebe serval roucho řádové sestry a vztekle je odhodil na zem.
„Říkal jsem vám to! Ty -aný složitý plány nikdy nefungujou!“
„Upír,“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Tohle je nemocné město, pane Tulipáne.“
„Co to bylo? Co nám to -aně udělal?“
„Udělal nějaký obrázek,“ odpověděl pan Zichrhajc. Na chvilku zavřel oči. Hlava ho bolela.
„No, já byl v převleku,“ zaliboval si pan Tulipán.
Pan Zichrhajc pokrčil rameny. I kdyby si byl pan Tulipán nasadil na hlavu plechový kbelík (který by pravděpodobně po několika minutách zkorodoval), stejně by byl pořád ještě k poznání.
„Nemyslím, že to nám nějak pomůže.“
„Já -aně nenávidím obrázky,“ vrčel pan Tulipán. „Vzpomínáte na ten čas v Moldavině? Všechny ty plakáty? Řekl bych, že to jednomu škodí na zdraví, když vidí svůj vlastní… ksicht na kdejaký zdi a pod tím nápis ‚Mrtvého nebo živého‘. Dycky mně to připadá, jako když se -aně nedokážou rozhodnout!“
Pan Tulipán z kapsy vytáhl balíček něčeho, o čem si myslel, že je to čistý práškový šmouhák, ale co taky mohl klidně být práškový cukr a drcené holubí guano.
„Každopádně — toho -anýho psa jsme dostali!“
„To není jisté,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. Znovu zamrkal. Bolest hlavy začínala být nesnesitelná.
„Hele, řek bych, že jsme udělali, co po nás chtěli. Byl to pěkně -anej kšeft. Nepamatuju si, že by nám někdo řek něco o vlkodlakách a upírech. Takže je to jejich -anej problém! Já říkám — seberme toho tatrmana, prachy a zmizme do Pseudopolisu nebo někam jinam!“
„Tím navrhujete, abychom vycouvali ze smlouvy?“
„Jasně, když je z ní kus vytištěnej tak malejma písmenama, že se -aně nedá přečíst…?“
„Někdo by Karla poznal. Jak se zdá, tak je tady, ve městě, pro mrtvé dost těžké mrtvými zůstat.“
„No, řek bych, že v tomhle -aným směru bych tomu mohl pomoct!“ nabízel se pan Tulipán.
Pan Zichrhajc se zakousl do rtu. Věděl líp než pan Tulipán, že lidé v jejich zaměstnání potřebují určitou… reputaci. Nikam se to samozřejmě nezapisuje. Ale nakonec se to stejně roznese. Nová firma občas hrála s dost tvrdými protihráči a bývali to lidé, kteří hodně dali na slova…