Ale na tom, co říkal Tulipán, bylo hodně pravdy. Tohle místo už začínalo panu Zichrhajcovi lézt na nervy. Otřáslo oním zvláštním smyslem, na který se spoléhal. Upíři a vlkodlaci… působili na tělo způsobem, který nebyl podle pravidel. To byla svévole, dovolenost! Ano…
…existovalo však víc způsobů, jak si udržet reputaci!
„Myslím, že bychom měli zajít za naším právnickým přítelíčkem a vysvětlit mu, jak se má situace,“ řekl pomalu.
„Správně!“ zajásal pan Tulipán. „A pak mu utrhneme hlavu!“
„Tím zombii nezabijete!“
„To je skvělý, protože se alespoň bude moct podívat, kam mu ji potom nacpu.“
„A potom… znovu navštívíme ty noviny. Až se setmí.“
A najdeme ten obrázek, pomyslel si. To je dobrý důvod. Důvod, který můžete říct celému světu. Jenže on tady je ještě jeden důvod. Ten… výbuch temného světla vyděsil pana Zichrhajce až do hloubi jeho seschlé duše. Najednou se mu v hlavě rozeběhl celý proud dávno zasutých vzpomínek.
Pan Zichrhajc si nadělal spoustu nepřátel, ale to mu až dosud starosti nedělalo, protože všichni jeho nepřátelé byli mrtví. Jenže temné světlo mu vypálilo ranky do mozku a teď měl dojem, že ti nepřátelé nezmizeli z vesmíru, ale odešli na dlouhou, nesmírně dlouhou cestu a odněkud z té hrozné dálky ho teď pozorují. A přestože to místo bylo z jeho strany hrozně vzdálené, tam od nich to bylo kousek, tak blízko, že jim stačilo se natáhnout a mohli by se ho dotknout.
Neřekl by ani panu Tulipánovi, co už dobře věděl, a sice že budou potřebovat každý tolar slíbený za tuhle práci, protože v tom záblesku temného světla zahlédl a pochopil jednu věc. Je čas odejít na odpočinek.
Teologie nebyl obor, v němž by se pan Zichrhajc příliš vyznal, navzdory tomu, že pana Tulipána už doprovázel do mnoha chrámů, kaplí a svatostánků — aby zakroutili krk Nejvyššímu knězi, který se pokusil podrazit Franka „Pomátlo“ Priccapliho —, ale i ta troška, kterou díky tomu vstřebal, ho teď nabádala, že nastal ten nejvhodnější čas začít se o tyhle věci zajímat podstatně hlouběji. Mohl by někomu poslat nějaké peníze a možná, že by mohl vrátit některé z těch věcí, které ukradl. U všech ďáblů, mohl by začít tím, že by držel každé úterý půst, nebo co se to dělá.
Třeba by tak odstranil ten pocit, že mu právě někdo odšrouboval zadní část lebky.
Jenže věděl, že to všechno musí počkat na později. V tomto okamžiku však si mohli vybrat jen ze dvou věcí. Buď mohli dál postupovat přesně podle pokynů a požadavků páně Kosopádových a vysloužit si tak pověst skutečně výkonného týmu, nebo mohli sejmout pana Kosopáda spolu s několika přihlížejícími a zmizet z města. Cestou by mohli ještě zapálit pár domů nebo tak něco. Tyhle věci se taky rychle roznesou. Lidé by alespoň pochopili, jak byla Nová firma rozrušená.
„Ale ze všeho nejdřív…“ pan Zichrhajc se zarazil a přiškrceným hlasem řekclass="underline" „Stojí za mnou někdo?“
„Nestojí,“ zavrtěl hlavou pan Tulipán.
„Měl jsem dojem…, že slyším kroky.“
„Kromě nás tady nikdo není.“
„Dobrá. Dobrá.“ Pan Zichrhajc se otřásl, srovnal si kabát a změřil si pana Tulipána od hlavy k patě.
„Oprašte se trochu, ano? Ale fuj, padá z vás prach!“
„Já to zvládnu!“ řekl pan Tulipán. „Drží mě ve formě! Udržují mé smysly v pozoru!“
Pan Zichrhajc si povzdechl. Pan Tulipán měl úžasnou důvěru v obsah následujícího sáčku, ať už v něm bylo cokoliv. A obvykle to bylo něco jako směs prášku proti blechám a lupů.
„Násilí nám u Kosopáda nepomůže,“ řekl.
Pan Tulipán si s praskotem srovnal klouby na rukou. „To zabere na každého.“
„To ne. Muž jako on bude mít jistě v záloze dost lidí, které by si mohl zavolat na pomoc,“ vrtěl hlavou pan Zichrhajc. Poklepal si na kapsu kabátu. „Je čas, aby se pan Kosopád seznámil s naším malým kamarádíčkem…“
Na hustý povrch řeky Ankh dopadlo s plesknutím prkno. Podříznutý Arnold, lano pevně sevřené mezi zuby, opatrně přenesl váhu a přehoupl se na ně. O něco se sice potopilo do hustého podkladu, ale pak přece jen zůstalo — pro nedostatek jiných možností použijme výraz — plout na hladině.
O kousek dál se pomalu — opět pro nedostatek vhodných výrazů řekněme — vodou zaplňovala prohlubeň vymáčknutá prvním pytlem.
Dosoukal se až na konec prkna, pořádně se usadil a podařilo se mu do smyčky zachytit druhý pytel. Pohyboval se.
„Má ho,“ zajásal Kachní muž, který akci Podříznutého Arnolda sledoval ze břehu. „Tak — všichni zaberte!“
Pytel se z husté nečistoty uvolnil s hlasitým mlasknutím a Arnold se ho zachytil. Byl i s pytlem vytažen na břeh.
„Skvělá práce, Arnolde,“ řekl Kachní muž a pomohl mu z mokrého pytle zpět na vozíček. „Vážně jsem pochyboval o tom, že tě povrch řeky při tomhle přílivu vůbec unese!“
„No, měl jsem štěstí, že mi ten vůz před lety ujel nohy!“ liboval si Podříznutý Arnold. „Jinak bych se teď byl určitě utopil.“
Jindra Rakvář rozřízl nožem pytel a vysypal na zem druhou dávku teriérů. Ubohá zvířata se třásla, kašlala a prskala.
„Jeden nebo dva z těch chudáků vypadají, jako když to mají za sebou,“ řekl, „Neměl bych jim dát dýchání z úst do úst, hm?“
„V žádném případě, Jindro,“ obracel oči k nebi Kachní muž. „Copak nemáš žádnou představu o hygieně?“
„Já myslel, že hyeny žijou jenom v Jakazačistánu?“
„Nemůžeš líbat psa!“ pokračoval Kachní muž v osvětě. „Mohl by od tebe chytit něco ošklivého!“
Skupinka se dívala na psy, kteří se tísnili kolem společného ohně. Jak se stalo, že psi v pytli spadli z mostu do vody, to bylo něco, o čem ani nepřemýšleli. Do řeky padaly ty nejpodivnější věci. A stávalo se to neustále. Skupinka našich přátel, žijících pod mostem, věci padající do řeky nebo plující na hladině velmi pozorně sledovala. Bylo však dost nezvyklé, aby těch věcí bylo tolik najednou.
„Možná, že pršeli psi?“ napadlo Ondru Dokopyho, který momentálně mluvil jako osoba zvaná Kudrnáč. Kudrnáče měla společnost ráda. Byl příjemný a vyšel s každým. „Tuhle jsem slyšel, že se to v poslední době stává.“
„Víte co,“ napadlo Podříznutého Arnolda. „Víte, co bysme měli udělat? Měli bysme si sehnat nějaký věci… jako dřevo a udělat si člun. Kdybysme měli člun, tak bysme sebrali mnohem víc věcí.“
„To je pravda,“ přikyvoval Kachní muž. „Když jsem byl chlapcem, tak jsem se kolem člunů rád potuloval.“
„No a my bysme se teď mohli ve člunu potulovat kolem,“ pobzukoval spokojeně Arnold. „To je totéž.“
„Ne tak docela,“ zavrtěl hlavou Kachní muž. Rozhlédl se po kruhu zvracejících psů, kterým stoupala z chlupů pára.
„Přál bych si, aby tady byl Gaspoda,“ povzdechl si. „Ten ví, co si o takových věcech myslet.“
„Takže sklenici,“ řekl lékárník opatrně.
„S hrdlem zalitým voskem,“ opakoval Mikuláš.
„A chcete unci od všech těch…“
„Ano. Unci anýzového oleje, unci řepkového a unci skalatinového oleje,“ opakoval Mikuláš.
„Ty první dva vám můžu prodat,“ vrtěl hlavou lékárník a díval se při tom na lístek, který měl v ruce. „Ale v celém městě dohromady není unce skalatinového oleje, uvědomujete si to? Za kapku, která by se vešla na špendlíkovou hlavičku, byste dal patnáct tolarů. Dostali jsme ho sotva čajovou lžičku a tu jsme museli uložit v olověné truhlici pod vodou.“