„Tak si ho vezmu, co by se vešlo na špendlíkovou hlavičku.“
„Nikdy ho nedostanete z rukou, chápejte! Ten olej není na obyčejné —“
„V láhvi,“ opakoval Mikuláš trpělivě. „Zapečetěné voskem.“
„Ty ostatní oleje ani neucítíte! Na co je vlastně potřebujete?“
„Jako pojistku,“ řekl Mikuláš. „A až ty lahvičky zapečetíte, umyjte je éterem a éter pak umyjte vodou.“
„Máte v úmyslu použít je k nějakým nelegálním účelům?“ zamračil se lékárník. Pak si všiml Mikulášova výrazu. „No nic, já se jen tak ptám,“ dodal rychle.
Když se pak odebral připravit požadované oleje, vydal se Mikuláš do města, navštívil několik dalších obchodů a v jednom z nich koupil i pár silných rukavic.
Když se vrátil, nesl právě lékárník oleje na pult. Držel v ruce malou lahvičku a v té byla ještě menší fióla.
„To okolo je voda,“ oznamoval a vytahoval si při tom z nosu ucpávky. „Jestli můžu prosit, tak si to opatrně převezměte. Upusťte to a oba se můžeme rozloučit s čichem.“
„Po čem je to cítit?“ zajímal se Mikuláš.
„Víte, kdybych řekl ‚vařené zelí‘,“ odpověděl lékárník, „neříkal bych toho ani polovinu.“
Pak Mikuláš navštívil svůj byt. Paní Arkánová sice nechovala přílišné sympatie k nájemníkům, kteří se do domu vraceli během dne, ale jak se zdálo, v tomto okamžiku ji zajímalo něco mnohem důležitějšího, takže když spěchal nahoru po schodech, kývla mu jen lhostejně na pozdrav.
Klíče byly ve starém vaku na konci postele. Byl to tentýž vak, který měl v Mlýnských kamenech. Od té doby ho vozil všude s sebou; hlavně proto, aby si do něj mohl čas od času kopnout.
Byla tam i šeková knížka. Tu si vzal také.
Když se otřel o svůj meč, zbraň tiše zacinkala.
V době, kdy byl v Mlýnských kamenech, měl šerm, jako jednu z mála věcí, opravdu rád. Cvičilo se v suchu, člověk na sobě měl ochranný oděv, nikdo se mu nepokoušel zamáčknout obličej do bláta. Pravda je, že byl školním šampiónem. Nebylo to ale proto, že by byl tak dobrý. Bylo to spíš tím, že většina ostatních spolužáků byla tak špatná. Přistupovali i k tomuto sportu jako ke všem ostatním, vrhli se s divokým křikem přímo kupředu a meč používali jako hůl. To znamenalo, že jakmile se Mikulášovi podařilo vyhnout prvnímu divokému útoku, vyhrál.
Meč nechal ve vaku.
Po chvilce uvažování ale odtamtud vytáhl jednu starou ponožku a natáhl ji přes lahvičku z lékárny. Ublížit někomu střepy rozbitého skla nebylo v plánu.
Máta! To nebylo špatně vymyšleno, ale to jistě nevěděli, co všechno je ještě k mání, co?
Paní Arkánová byla velkým příznivcem hustých háčkovaných záclon, protože chtěla vidět, co se děje venku, ale nestála o to, aby jí do bytu nahlížel kdejaký venkovan. Mikuláš vyhlížel za jednou z oněch hustých záclon tak dlouho opatrně ven, až se ujistil, že ten neurčitý obrys na protější střeše je chrlič.
Tohle, stejně jako Třpytná ulička, zdaleka nebylo místo, kde by se chrliče pohybovaly.
Na chrličích je nejdůležitější, pomyslel si, když kráčel dolů po schodech, že se neumějí nudit. Byly šťastné, když se někde mohly usadit a pozorovat cokoliv, nejlépe celé dny. Je třeba ještě dodat, že přestože se pohybovaly mnohem rychleji, než si lidé mysleli, nepohybovaly se rozhodně tak rychle jako lidé.
Proběhl kuchyní tak rychle, že paní Arkánovou ani neviděl, jen zaslechl její zalapání po dechu a už byl venku za zadními dveřmi, pak na zdi a vzápětí už v zadní uličce za domem.
Uličku někdo zametal. Mikuláše na okamžik napadlo, zda to není člen hlídky v přestrojení, nebo dokonce sestra Jenovéfa v přestrojení, ale pak si uvědomil, že v celém městě pravděpodobně není nikdo, kdo by se bylo ochotný přestrojit za skřepaslíka. Tak pro začátek byste si museli na záda do popruhů naložit hromadu kompostu. Skřepaslíci pojídají téměř všechno. To, co nepojídají, velmi vášnivě sbírají a shromažďují. Nikdo je ještě nestudoval natolik, aby mohl říci proč. Možná je velká sbírka nahnilých zelných košťálů v skřepa-slické společnosti města známkou vysokého postavení.
„‘vim ás, ae z soa,“ zaskřehotalo stvoření a opřelo se o svou lopatu.
„Hm… nazdar… hm…“
„Sn’g’k.“
„Cože? Aha, Ano. Na shledanou.“
Odspěchal uličkou, přeběhl širší ulici a zmizel v uličce na druhé straně. Nebyl si jistý, kolik chrličů kolem hlídá…, ale každopádně jim bude nějakou chvilku trvat, než se dostanou přes širokou ulici…
Jak bylo možné, že ten skřepaslík znal jeho jméno? Nezdálo se, že by se předtím už setkali v nějaké společnosti A kromě toho, prakticky všichni skřepaslíci ve městě jsou zaměstnaní u… Krále… Zlaté řeky…
No, říká se přece, že Král Jindřich nikdy nezapomene na svého dlužníka.
Mikuláš klusal a kličkoval na délku několika bloků a co možná nejvíc využíval a vyhledával průchody, zadní uličky i tiché dvorky. Byl si jistý, že by ho obyčejný člověk nedokázal sledovat, jenže na druhé straně by ho překvapilo, kdyby ho sledovala normální osoba. Pan Elánius o sobě rád mluvil jako o prostém policajtovi, stejně jako se Jindřich Král považoval za nebroušený diamant. Mikuláš měl silné podezření, že je svět poset zbytky těch, kdo jim uvěřili.
Zpomalil a vystoupal po vnějších schodech na ochoz kolem jednoho z domů. Pak zůstal stát a čekal.
Jsi blázen, oznámil mu jeho vnitřní hlásek. Někdo se tě pokusil zabít. Zatajuješ informace hlídce. Zaplétáš se s cizími lidmi. Chystáš se udělat něco, co nadzvedne pana Elánia tak, že vypadne z bot. A proč?
Protože se mi při tom rozpaluje krev, rozeběhne se mi mnohem rychleji — a protože se nechci dát využívat. Nikým.
Na konci uličky se ozval slabý zvuk, který by nezaslechl nikdo, kdo by ho nečekal. Někdo tam čenichal.
Mikuláš se opatrně naklonil nad zábradlí a v temnu uličky spatřil jakýsi čtyřnohý stín, který poklusával kupředu s čeni-chem skloněným k zemi.
Mikuláš si očima opatrně přeměřil vzdálenost. Hovořit o své nezávislosti byla jedna věc. Napadnout člena hlídky, to bylo něco jiného.
Hodil křehkou lahvičku tak, aby dopadla na zem asi dvacet kroků před vlkodlakem. Pak seskočil z ochozu na hřeben zdi a z něj na střechu záchodku přesně ve chvíli, kdy sklenička v ponožce s tichým „křup“ praskla.
Ozval se krátký výkřik a zvuk škrabajících drápů.
Ze střechy záchodku se Mikuláš vytáhl na vrcholek další zdi, přešel po ní kus a spustil se z ní do další uličky. Pak se dal do běhu.
Když připočteme čas, který věnoval opatrnému ukrývání, a odečteme zkratky, o nichž věděl, trvalo mu zhruba pět minut, než se dostal do městských stájí. Ve všeobecném shonu si ho nikdo nevšímal. Byl prostě jen další muž, který si přišel vyzvednout svého koně.
Ve stání, kde se mohl, ale nemusel ukrývat Lstivý Femur, teď stál kůň. Ten se na něj zadíval nenaloženě.
„Neotáčejte se, pane Novino,“ ozval se za ním hlas.
Mikuláš si pokusil vybavit, co za ním bylo. No ano… výtah na seno. A velké balíky se senem. Spousta místa a skvělých úkrytů.
„Dobrá,“ přikývl.
„Baf, baf, baf, psi dělají haf,“ ozýval se mu za zády Záludný Femur. „Vy musíte být na hlavu!“