„Lepší možná ano, ale rychlejší už být nedokážem,“ stěžoval si Dobrohor. „Vždyť děláme nějakých dvě stě kousků za hodinu, možná dvě stě padesát, ale než dnešní den skončí, bude jim muset někdo ošetřit ruce! Lituji, ale děláme, co můžeme. Kdybychom měli den, abychom mohli pořádně upravit a přestavět lis, pak možná —“
„Tak vytiskněte pár stovek a zbytek udělejte černobíle,“ řekla Sacharóza a povzdechla si. „Myslím, že to přiláká pozornost i tak.“
„Jakmile to ufidí, pute Informátor pátrat po tom, jak se to tělá,“ upozorňoval Otto.
„Padneme, dobrá, ale nikdo nám alespoň nebude moci vyčítat, že jsme nepřiznali barvu!“ prohlásila Sacharóza a povzdechla si. Potřásla hlavou, když se ze stropu snesl slabý pramínek jemného prachu.
„Hrom aby do toho,“ ozval se Bodoni. „Cítíte, jak se třese zem? To jsou ty jejich obrovské lisy.“
„Tlačí se na nás ze všech stran, podkopávají nám půdu pod nohama,“ stěžovala si Sacharóza. „A my se tak dřeli. Je to nespravedlivé!“
„Poslyšte, ale to je mi divné, že se ta zem tak třese,“ prohlásil Dobrohor. „Vždyť tady nikde není skála, ale samé dutiny.“
„Že by nás podkopávali?“ ušklíbl se Bodoni.
Sotva to řekl, pozvedli dva nebo tři trpaslíci hlavy. Pak Bodoni dodal něco v trpasličtině. Dobrohor mu něco prudce odpověděl. Další trpaslíci se k němu přidali.
„Promiňte?“ přerušila je poněkud kysele Sacharóza.
„No, mládence napadlo, že by se tam možná měli zaskočit podívat,“ řekl Dobrohor.
„O to jsem se pokoušela včera,“ přikývla Sacharóza. „Jenže ten troll u vrat byl velmi nevychovaný.“
„Trpaslíci… dělají některé věci trochu jinak,“ uklidňoval ji Dobrohor.
Sacharóza zachytila jakýsi pohyb. Bodoni vytáhl odněkud z hloubi regálu sekeru. Byla to tradiční trpasličí sekera. Na jedné straně měla hrot jako krumpáč, kterým se daly ze země vypáčit vzácné minerály, a na druhé straně byla široká čepel válečné sekery, protože lidé, kteří vlastní zem se vzácnými minerály, se někdy chovají zcela nepochopitelně.
„Nemáte v úmyslu na někoho zaútočit, že ne?“ vydechla šokovaně.
„Poslyšte, kdysi kdosi řekl, že když chcete zajímavou historku, musíte hrabat a hrabat,“ sdělil jí Bodoni. „My jen půjdem na procházku.“
„Do sklepa?“ užasla Sacharóza, když vykročili ke schůdkům do podzemí.
„Jo, procházka v temnotách,“ přikývl Bodoni.
Dobrohor si povzdechl. „Zbytek bude pokračovat na novinách, ano?“ rozhodl.
Netrvalo to ani dvě minuty a ozvalo se jun pod nohama několik úderů sekerou a pak někdo v trpasličtině velmi nahlas zaklel.
„Jdu se podívat, co se tam děje,“ prohlásila Sacharóza, která už to nedokázala vydržet a odspěchala ke schůdkům.
Když slezla dolů, byly už cihly, které kdysi vyplňovaly staré dveře, skoro pryč. Protože kameny v ankh-morporském stavebnictví se používaly neustále kolem dokola, nikdo se neunavoval tím, aby dělal příliš pevnou maltu, a zvláště už ne, když šlo jen o takovou maličkost jako zazdít staré dveře. Písek, prach, voda a trocha vápenné vody stačily. Konec konců, vždycky mysleli na zítřek.
Trpaslíci nahlíželi do temnoty za dveřmi. Každý měl na helmici přilepenou svíčku.
„Já měl dojem, že ten tvůj říkal, že vedou na starou ulici,“ zabručel Bodoni směrem k Sacharóze.
„To není žádný můj,“ ohradila se Sacharóza. „A kam to vede?“
Jeden z trpaslíků si vzal lucernu a vstoupil do otvoru. „Je tady něco jako… tunel,“ oznámil.
„To je starý chodník,“ řekla Sacharóza. „Myslím, že takhle to tady kolem vypadá všude. Po velkých záplavách ohradili strany silnice dřevem a silnici zasypali hlínou, ale chodníky po stranách ponechali, protože některé domy ještě nepřistavěly patra a lidi proti zasypání a zvýšení chodníků protestovali.“
„Cože?“ podíval se na ni Bodoni. „To chcete říct, že byly silnice výš než chodníky?“
„No jistě,“ přikývla Sacharóza a protahovala se za ním do temného prostoru.
„A co se stalo, například když se kůň potřeboval vych- pot-řeboval vypustit vodu na ulici?“
„Tak to rozhodně nevím,“ odfrkla Sacharóza.
„A jak lidi přecházeli ulici?“
„Lítali!“
„Ale no tak, slečno!“
„Používali žebříky a pár tunelů. Stejně to nemělo být na dlouho. A pak už bylo jednodušší položit přes staré chodníky silné desky a ty zasypat než je vyplňovat obrovským množstvím zeminy. A tohle jsou ty chodníky… zapomenuté prostory.“
„Jsou tam krysy,“ hlásil Bold, který byl o kus vepředu.
„Ale sakra!“ rozzářil se Bodoni. „Máte s sebou nějaký nádobí? Ne, to byl jen takový žert, slečno. Okamžik, a co to máme tady?“
Odtrhl několik výztužných planěk, které se pod jeho rukama lámaly jako papír.
„Někdo byl líný používat žebřík,“ řekl, když nahlédl do dalšího temného otvoru.
„Prochází přímo pod ulicí?“ ptala se Sacharóza.
„Vypadá to tak. Ten člověk musel být alergický na koně.“
„A… odvážíte se… tam projít a… nezabloudit?“
„Já jsem trpaslík. Jsme pod zemí. Trpaslík. Pod zemí. Jakže to zněla ta vaše otázka?“
„Nemáte snad v úmyslu probourat se do sklepů Informátora, že ne?“ napadlo najednou Sacharózu.
„Kdo, my?“
„Chcete, co?“
„Něco takového bychom neudělali!“
„Jasně, ale uděláte to, že?“
„Ale to by bylo docela obyčejné vloupání, že?“
„Ano, a přesně to je to, co máte v plánu, že?“
Bodoni se lišácky ušklíbl. „No… trochu ano. Jen tak, aby-chom se rozhlédli kolem. Chápete?“
„Výborné.“
„Cože? Vám to nevadí?“
„Nemáte v úmyslu nikoho zabít, že?“
„Slečno, takové věci my neděláme!“
„Zdálo se, že je Sacharóza poněkud zklamaná. Poměrně dlouhý čas žila jako slušná, poctivá a zodpovědná mladá žena. U některých lidí taková definice znamená, že se v nich nashromáždila pěkná dávka špatnosti, která čeká na příležitost vybuchnout.
„A co takhle… trochu něčeho, čeho by litovali?“
„Možná bychom mohli udělat i něco takového.“
Trpaslíci už se plížili tunelem na druhou stranu zasypané ulice. Ve světle svých pochodní viděli stará průčelí, cihlami zazděné dveře, okna zasypaná troskami.
„Tohle by mělo být to správné místo,“ řekl Bodoni a ukázal na světlý obdélník vyplněný nekvalitními cihlami.
„Chcete to jen tak prorazit?“ zeptala se Sacharóza.
„V nejhorším řekneme, že jsme zabloudili,“ poučoval skupinu Bodoni.
„Zabloudili? Pod zemí? Trpaslíci?“
„No jo, tak budem tvrdit, že jsme opilí. Tomu by lidi uvěřit mohli. Dobrá, hoši, takže…“
Chatrné cihly se zhroutily. Z otvoru zazářilo světlo. Ve sklepě, který se před nimi otevřel, zvedl od svého stolu hlavu muž s otevřenými ústy.
Sacharóza mžourala prachem. „Vy?“ řekla.
„Ach, to jste vy, slečno,“ řekl Kolík Aťsepicnu. „Nazdar, mládenci. Rád vás vidím…“
Partička se právě chystala k odchodu, když přiklusal Gaspoda. Vrhl jediný pohled na ostatní psy, kteří se mačkali kolem ohně, pak se vrhl pod zplihlé záhyby pláště Starého Smrdi a začal kničet.