Dobrohor se naklonil kupředu. Plnovous se mu naježil. Momentálně sice nedržel zbraň, ale byl tak přirozený, že Kolík zřetelně viděl tu válečnou sekeru, která tam nebyla.
„Nepřeberně!“ zavrčel Dobrohor.
„Aha,“ přikývl Kolík. „A… že se tak ptám, co to budu, ale přesně, prodávat?“
„Místo,“ sdělila mu Sacharóza.
Kolík se znovu rozzářil. „Jenom místo? Nic? No, tak to můžu! Nikdo nedokáže prodávat nic jako něco tak skvěle jako já!“ Pak smutně potřásl hlavou. „To jen když se pokouším prodat něco, tak z toho nic není. Akorát tak malér.“
„A jak jste se sem vlastně dostal, pane Kolíku?“ zajímal se Mikuláš.
Odpověď ho příliš nepotěšila.
„Takové cesty vedou oběma směry,“ řekl. „Nemůžete se jen tak prokopat na cizí majetek.“ Pak se rozhlédl po trpaslících. „Pane Bodoni, byl bych rád, kdybyste tu díru pořádně zabednili, ano?“
„My jenom —“
„Ano, chápu, udělali jste to v nejlepším úmyslu. Ale teď bych byl rád, kdybyste to pořádně zazdili. Chci, aby to vypadalo, jako kdyby tam ta díra nikdy nebyla. Nestojím o to, aby nám ze sklepa lezli lidi, kteří tam neslezli po našem žebříku. Udělejte to hned, prosím, hned!“
„Myslím, že mám na dosah skvělou historii,“ řekl Mikuláš, když se brumlající trpaslíci rozešli po práci. „Věřím, že se setkám s Hafalem. Dostal jsem —“
Když vytahoval notes, vypadlo mu z kapsy něco, co s cin-knutím dopadlo na podlahu.
„Aha… a taky jsem donesl klíč k našemu domu ve městě,“ řekl. „Chtěla jsi ty šaty…“
„Je trochu pozdě,“ řekla Sacharóza. „Abych ti řekla pravdu, já na to tak trochu zapomněla.“
„A proč tam neskočíš a neporozhlídneš se, dokud jsou všichni zaměstnaní? Můžeš si s sebou vzít Rockyho. Víš… pro jistotu. Ale to místo je prázdné. Otec, když už přijede do města, bydlí ve svém klubu. Posluž si dle libosti. Život, to je mnohem víc než korigování článků.“
Sacharóza se nejistě dívala na klíč, který svírala v ruce.
„Moje sestra má spoustu šatů,“ řekl Mikuláš. „Chceš jít na ten ples, nebo ne?“
„No snad by mi je paní Hupodeková dokázala upravit, když jí je ráno donesu,“ přikývla Sacharóza, čímž naznačila mírně nenaloženou váhavost, zatímco tělesnou mimikou dávala očividně najevo, že chce být přemlouvána.
„No výborně,“ usmál se Mikuláš, „a věřím, že snadno najdeš i někoho, kdo by ti správně učesal vlasy.“
Sacharóze se zúžily oči. „Tedy je pravda, že se slovíčky to umíš úžasně,“ pozvedla obočí. „A co budeš dělat ty?“
Seržantka Angua na Elánia zamžourala párou stoupající z misky, kterou měla před sebou.
„Já se vám omlouvám, pane,“ zachraptěla.
„No, já už mu to spočítám,“ řekl Elánius.
„Zatknout ho ale nemůžete, pane,“ upozornil ho kapitán Karotka a ovinul Angui hlavu čerstvě namočeným ručníkem.
„Ne? Za napadení důstojníka hlídky?“
„No, právě v tomhle okamžiku se to začíná komplikovat,“ zabručela Angua.
„Vy jste jednou důstojník, seržantko, bez ohledu na to, v jaké jste právě podobě.“
„Ano, jenže… vždycky bylo v našem zájmu, ponechat všechny ty dohady o vlkodlakovi v oblasti nepotvrzené šeptandy, pane,“ ozval se Karotka. „Co říkáte, pane? Pan ze Slova píše ty své noviny. O to s Anguou nestojíme. Ti, kdo to vědět mají, to vědí.“
„Tak mu to zakážu!“
„Jak, pane?“
Elánius vypadal poněkud bezradně. „Nechcete mně přece tvrdit, že jako velitel policie nedokážu zastavit nějakého malého sr— idiota a zabránit mu, aby psal, co se mu zlíbí?“
„Ne, to ne, pane. To byste samozřejmě dokázal. Ale už si nejsem jistý, zda byste dokázal zabránit tomu, aby napsal, že jste mu zabránil v tom, aby to napsal,“ vysvětloval Karotka.
„To žasnu! Já opravdu žasnu! Ona je vaše… vaše…“
„Přítelkyně,“ napověděla mu Angua a znovu se zhluboka nadechla horké páry. „Ale Karotka má pravdu, pane Elánie. Nepřála bych si, aby se tahle záležitost nějak dál pitvala. Byla moje chyba, že jsem ho podcenila. Vlezla jsem přímo do toho. Během dvou tří hodin budu v pořádku.“
„Viděl jsem, jak jste vypadala, když jste sem přišli,“ vrtěl hlavou Elánius. „Byla jste úplná troska.“
„Taky to byl šok. Jako kdyby mi někdo usekl nos. Jako kdybyste zahnul za roh a narazil na Starého Smrďu Ruma.“
„Bohové! Tak strašné?“
„Možná, že tak hrozné ne, ale stejně, nechme to být, pane. Prosím!“
„Ten náš pan ze Slova se učí rychle,“ zabručel Elánius a sedl si za stůl. „Má pero a tiskařský lis a každý se chová, jako kdyby to byl nějaký hlavní hráč. Dobrá, tak se bude muset naučit ještě něco. Nechce, abychom ho měli pod dohledem? Dobrá, tak už na něj dohlížet nebudeme. Ať chvíli sklízí, co zasel. Nebesa vědí, že máme na práci spoustu jiných věcí.“
„Ale on je technicky —“
„Vidíte tu cedulku na mém psacím stole, kapitáne? Vidíte ji, seržantko? Je na ní napsáno ‚velitel Elánius‘. To znamená, že největší hvězdy září tady. To, co jste právě dostali, byl rozkaz. Tak jaké máme další novinky?“
Karotka přikývl. „Nic příjemného, pane. Toho psa nikdo ani nezahlédl. Cechy se začínají houfovat. Pan Skřuska je v poslední době samá návštěva. Aha, a nejvyšší kněz Výsměšek každému vypráví, že on něco takového tušil, protože se lord Vetinari zbláznil. Prý mu den předtím vyprávěl o svém plánu, jak zařídit, aby humři létali.“
„Aby humři létali,“ opakoval Elánius nevýrazně.
„A taky něco o posílání lodí prostřednictvím semaforu.“
„No nazdar. A co říká pan Skřuska?“
„Zcela jasně říká, že hledí s nadějí vstříc nové éře naší historie a že přivede Ankh-Morpork zpět na cestu zodpovědného občanství, pane.“
„Je to totéž co létající humři?“
„To je spíš politická věc, pane. Jak se zdá, mluví o tom, že by se chtěl vrátit k hodnotám a tradicím, které pozvedly město k jeho velikosti.“
„A ví, jaké hodnoty a tradice to byly?“ podíval se na něj užasle Elánius.
„Předpokládám, že ano, pane,“ přikývl Karotka a na tváři se mu nepohnul ani sval.
„Och bohové. To bych raději dal přednost tomu létajícímu humrovi.“
A znovu z temného nebe padal ošklivý mrznoucí déšť. Nedomyšlený most byl více méně prázdný. Mikuláš, s kloboukem staženým do očí, postával ve stínech.
Pak se ozval hlas odnikud. „Tak… máte ten svůj kousek papíru?“
„Záludný Femur?“ řekl Mikuláš vytržený z úvah.
„Posílám vám… průvodce, kterého budete sledovat,“ sdělil mu tajemný informátor. „Říkejte mu… jmenuje se… Koniklec. Prostě půjdete za ním a všechno bude v pořádku. Připravený?“
„Ano.“
Záludný Femur mě pozoruje, pomyslel si Mikuláš. Musí být někde opravdu blízko.
Ze stínů vyběhl Koniklec.
Byl to pudl. Více méně.
Osazenstvo salonu Le Poil du Chien, salonu psí krásy, udělalo, co mohlo, a věřte, že i ten nejpyšnější umělec by ze sebe vydal to nejlepší proto, aby Starý Smrďa Rum opustil jeho ateliér co nejdříve. Stříhali, sestřihovali, umývali, sušili, kulmovali, ondulovali, dávali studené vlny, kadeřili, čechrali, pročesávali, splétali a dodávali lesk a manikérka se zamkla na záchod a odmítla vylézt.