Výsledek byl… růžový. Růžová barva, to byl jen jeden aspekt celé věci, ale byla… tak růžová, že zastiňovala všechno ostatní, dokonce i umělecky tvarovanou oháňku zdobenou bambulkou. Přední část psa vypadala, jako kdyby byla vystřelena do velké růžové koule a zčásti v ní uvízla. Pak tady byl ten mohutný, blýskavý obojek. Blýskal se až přespříliš — někdy se musí sklo třpytit víc než diamanty, protože toho chce mnohem víc dokazovat.
Vzato kol a kolem, celkovým výsledkem nebyl pudl, ale jakási neforemná pudlobludnost. Přesněji řečeno, každý kousek onoho tvora naznačovaclass="underline" „Pudl, pudl“, až na celé zvíře, které naznačovalo „pojďme.“
„Kňouk,“ podíval se pudlopes na Mikuláše, a ani to nebylo tak nějak v pořádku. Mikuláš si byl vědom toho, že podobní psi kničí, ale byl si skoro jistý, že tenhle ono „kňouk“ řekl.
„No… hodný…“ začal Mikuláš, „…pejsek?“
„Kňouk, kňoukňouk, -žíš, kňouk!“ řekl pes a vykročil.
Mikuláš se zamyslel nad tím ‚,-žíš“, ale pak si řekl, že pes musel kýchnout.
Pejsek mezitím odklusal padajícím mokrým sněhem a zmizel v uličce.
Vzápětí se jeho čenich vynořil zpoza rohu.
„Kňouk? Kník?“
„Ano, ano, omlouvám se,“ zvolal Mikuláš.
Koniklec ho vedl dolů po umaštěných schodech ke staré pěšině, vyšlapané po neplavce řeky. Ta byla poseta smetím a naplavenými, nebo snad nanesenými odpadky, a to, co se jed-nou odhodí do řeky Ankh, jsou skutečně odpadky. Sem dolů se slunce dostalo velmi zřídka dokonce i za hezkých dní. Vypadalo to skoro, jako by stíny vědomě tuhly nebo se hýbaly spolu s vodou.
Bez ohledu na cokoliv hořel v temnotě pod pilíři mostu malý oheň. V okamžiku, kdy se mu automaticky uzavřely nozdry, si Mikuláš uvědomil, že jde na návštěvu k Pokrytecké partě.
Stará pěšina už byla dlouho opuštěná, ale je třeba říci, že Starý Smrďa Rum a jeho společníci byli hlavním důvodem, proč opuštěná i zůstávala. Neměli nic, co by se jim dalo ukrást. Vlastnili toho ještě méně. Čas od času Cech žebráků uvažoval o tom, že Pokryteckou partu vyžene z města, ale neměl k tomu ani příliš chuti, ani nadšení. Dokonce i žebráci občas potřebují někoho, na koho by mohli shlížet shora a podmostní spolek byl tak hluboko, že se za jistého světla zdálo, jako by stál až úplně nahoře. Kromě toho, cechy přece jen poznaly umění ve svém oboru, když se s ním náhodou setkaly, a nikdo neuměl tak chrchlat a mokvat jako Jindra Rakvář, nikdo nedokázal být tak beznohý jako Podříznutý Arnold a nic na světě nebylo s to páchnout jako Starý Smrďa Rum. Ten mohl používat skalatinový olej jako deodorant.
A ve chvíli, kdy Mikulášovy myšlenky dospěly až sem, uvědomil si najednou, kde se ukrývá Hafal.
Koniklecova oháňka s bambulkou zmizela v hromadě starých beden, krabic a plechů, které společnost střídavě říkala „Co?“, „Vyprdnousenaně!“, „Fuj,“ a „Doma“.
Mikulášovy oči už začínaly slzet. Tady dole vzduch příliš neproudil. Pomalu si mezi harampádím hledal cestu k ohni.
„Hm… dobrý večer, gentlemani,“ vypravil ze sebe a kývl na postavy sedící kolem ohně, jehož plameny hrály do zelena.
„Tak nejdříve chcem vidět barvu toho vašeho papíru na peníze,“ nařizoval ze stínu hlas Záludného Femura.
„Je takový… é… zasedlý,“ řekl Mikuláš a rozevřel šek. Ten převzal Kachní muž, pečlivě ho prohlédl a nezanedbatelně přispěl k jeho zašedlosti.
„Zdá se, že je v pořádku. Padesát tolarů, signováno,“ řekl. „Vysvětlil jsem tuhle transakci svým kolegům, pane ze Slova. Ujišťuji vás, že to nebylo jednoduché.“
„Bodejť, a estli to neklapne, tak přijdeme k všemu domu!“ oznámil Mikulášovi Jindra Rakvář.
„Ehm… a uděláte co?“ zeptal se Mikuláš.
„Budem tam stát furt a furt a furt!“ zamračil se výhružně Podříznutý Arnold.
„Dívat se na lidi zvláštním způsobem,“ přidal se Kachní muž.
„A flusat jim na boty,“ doplnil temnou hrozbu Jindra Rakvář.
Mikuláš se pokoušel nemyslet na paní Arkánovou. Raději se zeptaclass="underline" „A teď, mohl bych vidět toho psa?“
„Ukaž mu ho, Rone,“ zazněl hlas Záludného Femura.
Starý Smrďa roztáhl přednice těžkého kabátu a pod ním se objevil mžourající Hafal.
„Takže ho máte vy?“ užasl Mikuláš. „A to je celé to tajemství?“
„Vyprdnoutsenato!“
„Koho by napadlo prohledávat Starého Smrďu Ruina?“ nadhodil Záludný Femur.
„Skvělý nápad,“ přikývl Mikuláš, „tady ho opravdu nemohl nikdo najít. Ani vyčmuchat.“
„A pamatujte si, že je hodně starý,“ upozorňoval Záludný Femur. „A ani v nejlepší formě a letech to nebyl žádný Mistr myslitel. A pozor, rád bych upozornil, že tady mluvím jako ten pes, tedy ne že bych byl pes, chtěl jsem říct, že mluvím za toho psa a ten pes taky nemluví, tedy on mluví, ale psím jazykem — tedy chci jednoduše říct, abyste nečekal žádný filozofický výlevy.“
Když Hafal viděl, že se na něj Mikuláš dívá, pracně se zvedl na zadní a stařecky zapanáčkoval.
„Jak se k vám dostal?“ zajímal se Mikuláš, když mu začal Hafal očichávat ruku.
„Přiběhl z paláce a rovnou se schoval pod Rumův kabát,“ odpověděl Záludný Femur.
„Což je, jak jste správně podotkl, to poslední místo, kde by ho kdo hledal,“ podotkl Mikuláš.
„Myslím, že byste tomu měl věřit.“
„Tady by ho nenašel ani vlkodlak.“ Mikuláš si vytáhl blok, obrátil na čistou stranu a napsal si: Hafal (16), původní bydliště Patricijův palác, Ankh-Morpork.
Tak já dělám interview se psem, pomyslel si. Muž rozpráví se psem. To je skoro novinka.
„Takže… ehm, Hafale, co se stalo, než jsi utekl z paláce?“
Záludný Femur ze svého místa několikrát zakňučel, zafuněl a krátce zaštěkal. Hafal zvedl jedno ucho a pak podobným způsobem odpověděl.
„Probudil se a zažil okamžik strašlivé filozofické nejistoty,“ odpověděl Záludný Femur.
„Já myslel, že jste říkal, že nemám —“
„Podívejte, já tlumočím, je to jasný? A to proto, že v místnosti byli dva bohové. To znamená dva lordi Vetinariové. Hafal je ještě poněkud staromódní pes. Ale on věděl, že jeden z nich je špatný, protože nesprávně páchl. A pak tam byli další dva muži. Ti —“
Mikuláš zuřivě psal.
O dvacet vteřin později ho Hafal kousl do nohy nad kotníkem.
Úředník v kanceláři pana Kosopáda zvedl hlavu od psacího stolu, nenápadně začichal a pokračoval v psaní svým ozdobným starodávným kurentem. Neměl čas věnovat se nezvaným stranám. Zákon se nedá uspěchat Vzápětí narazil obličejem na stolní desku, kam mu ji tiskla jakási strašlivá síla. V jeho ome-zeném zorném poli se objevila tvář pana Zichrhajce.
„Říkal jsem vám,“ řekl pan Zichrhajc, „že si nás pan Kosopád přeje vidět…“
„Ghnh,“ odpověděl úředník. Pan Zichrhajc kývl a tlak poněkud povolil.
„Promiňte, nerozuměl jsem vám. Co jste říkal?“ zeptal se znovu pan Zichrhajc a klidně pozoroval, jak se úředníkova ruka posouvá podél hrany stolu.