„On… nikoho… nepřijímá…“ slova skončila tlumeným vyjeknutím.
Pan Zichrhajc se naklonil k tváři přimáčklé na stole. „Za ty prsty se omlouvám, ale nemohli jsme přece dovolit, aby se ty ošklivé prstíky dostaly až tady k té malé páčce, že ne? Kdo ví, co všechno by se mohlo stát, kdybyste za ni zatáhl. Tak a teď… Které dveře vedou do kanceláře pana Kosopáda?“
„Druhé… dveře… doleva…“ zasténal muž.
„Vidíte? Oč je to jednodušší, když se k sobě chováme slušně? A během týdne, maximálně dvou, už zase udržíte pero.“ Pan Zichrhajc kývl na pana Tulipána a ten úředníka pustil. Muž se svezl k zemi.
„Chcete, abych ho -aně odkrouhnul?“
„Nechte ho,“ zavrtěl hlavou pan Zichrhajc. „Myslím, že dnes budu na lidi hodný.“
Jednu věc musel panu Kosopádovi přiznat. Když Nová firma vstoupila do jeho kanceláře, zvedl hlavu a výraz jeho tváře se téměř nezměnil.
„Pánové?“ řekl.
„Ne aby vás napadlo mačkat nějakou -anou věc!“ upozornil ho pan Tulipán.
„Je tady něco, co byste měl vědět,“ řekl pan Zichrhajc a vytáhl z kapsy kabátu krabičku.
„Co to má být?“ pozvedl pan Kosopád mírně obočí.
Pan Zichrhajc rozepnul západku na straně skříňky.
„Tak si poslechněme ten včerejšek,“ řekl.
Skřet zamrkal.
„…úúó… óóéé… pipéé… čas je drahý, pane Zichrhajci. Nechci to protahovat. Co jste udělali se psem?“ Prst pana Kosopáda se dotkl jiné páčky na boku skříňky, „…piťpiťpiťpiť pop… Mí… klienti mají dlouhou paměť a hluboké kapsy. Dají se najmout jiní zabijáci. Rozumíte mi, že?“
Když pak páčka „vypnout“ udeřila skřeta do hlavičky, ozvalo se ještě slabé, ale zřetelné „Au!“.
Pan Kosopád vstal a přešel ke starodávnému likérníku.
„Nemáte chuť se něčeho napít, pane Zichrhajci? Obávám se, že mám jen balzamovací směs…“
„Zatím ne, pane Kosopáde.“
„…myslím, že bych tady ještě našel nějaký banán pro vaši…“
Při zvuku plesknutí, které zaznělo ve chvíli, kdy pan Zichr-hajc zachytil ruku pana Tulipána, se pan Kosopád se šťastným výrazem obrátil.
„Já vám to říkal, já toho -anýho chlapa musím -aně zabít!“
„To jste si vzpomněl trochu pozdě, obávám se,“ upozornil ho právník a klidně si sedl. „Dobrá, pane Zichrhajci, myslím, že tady jde o peníze, že?“
„Všechno, co nám dlužíte, plus dalších padesát tisíc.“
„Ale toho psa jste nenašli.“
„Hlídka taky ne. A oni mají vlkodlaka. Toho psa hledá každý. Ten pes zmizel. Ale na tom nezáleží. Zato hodně záleží na téhle malé krabičce.“
„Něco takového má jako důkaz velmi malou platnost…“
„Skutečně? Záznam toho, jak se nás ptáte na psa? Jak mluvíte o zabijácích? Myslím si, že ten chlápek Elánius by se rozhodně v něčem takovém začal přehrabovat. Nevypadá jako někdo, kdo by si dal ujít podobnou příležitost.“ Pan Zichrhajc se nevesele usmál. „Vy máte něco na nás, dobrá, ale mezi námi,“ naklonil se blíže k panu Kosopádovi, „přestože některé z těch věcí, o nichž víte, by se daly posuzovat jako zločiny —“
„Všechny ty -aný vraždy, to pro začátek,“ přizvukoval spokojeně pan Tulipán.
„— protože jsme zločinci, je možno to považovat za naše typické chování. Zatímco vy jste,“ pokračoval pan Zichrhajc klidně, „úctyhodný občan. A to nevypadá moc dobře, když se úctyhodný občan zaplete do takových ošklivých věcí. Lidé o tom mluví.“
„Abychom si ušetřili… nedorozumění,“ řekl pan Kosopád, „učiním vám jistou nabídku —“
„V drahých kamenech,“ přerušil ho pan Zichrhajc.
„Milujeme drahý kamení,“ přikyvoval pan Tulipán.
„Udělali jste si kopii z téhle… věcičky?“ zeptal se pan Kosopád.
„Nic neříkám,“ odpověděl pan Zichrhajc, který si kopii neu-dělal a ani nevěděl jak. Jenže došel k názoru, že panu Kosopádovi nezbývá nic jiného než být maximálně opatrný, a zdálo se, že si pan Kosopád myslí totéž.
„Přemýšlím o tom, jestli vám mohu věřit,“ řekl pan Kosopád napůl pro sebe.
„Na vašem místě bych to bral takhle,“ začal pan Zichrhajc tak trpělivě, jak to jen dokázal. Hlava ho bolela čím dál tím víc. „Kdyby se rozneslo, že jsme podrazili klienta, to by bylo moc špatné. Lidé by začali říkat, že někomu takovému se nedá věřit. To je přece špatné chování. Ale kdyby se ti lidé, s nimiž jednáme, doslechli, že jsme odkrouhli klienta, který s námi nehrál fér, pak by si řekli ‚ano, tak se zachovají dobří obchodníci. Vědí, jak se dělá obchod…‘“
Umlkl a zadíval se do stínů v rohu místnosti.
„A?“ nadhodil pan Kosopád.
„A… a… k čertu s tím,“ odsekl pan Zichrhajc a potřásl hlavou. „Dejte nám to kamení, Kosopáde, nebo se vás začne vyptávat pan Tulipán, jasný? Chceme vypadnout z toho vašeho zatracenýho města, plnýho těch mizernejch trpaslíků, trollů a chodících mrtvol! Tohle místo mně nahání husí kůži! Takže navalte ty diamanty! Hned teď!“
„Dobrá,“ přikývl krátce pan Kosopád. „A ten skřítek?“
„Toho si beru s sebou. Když chytí nás, chytí i jeho. Jestli náhodou zemřeme za záhadných okolností…, pak se někdo dozví co a jak. Jakmile se dostaneme do bezpečí… Nejste v situaci, kdy byste se s námi mohl přít, Kosopáde.“ Pan Zichrhajc pokrčil rameny. „Mám dneska mizerný den.“
Pan Kosopád otevřel zásuvku stolu, vytáhl odtamtud tři malé sametové sáčky a položil je na kůží potaženou stolní desku. Pan Zichrhajc si otřel čelo kapesníkem.
„Podívejte se na ně, pane Tulipáne.“
Pak nastalo ticho, během nějž oba pozorovali pana Tulipána, který si nasypal kameny do obrovské dlaně. Několik jich namátkou zkontroloval hodinářským sklem, které si nasadil. Očichal je. Pak jeden nebo dva dokonce olízl.
Nakonec z hromádky vybral čtyři a hodil je právníkovi zpět.
„Co si myslíte? Že jsem nějakej -anej blbec?“
„Klenotník se pravděpodobně spletl,“ odpověděl pan Kosopád.
„Jo?“ ušklíbl se pan Zichrhajc. Ruka mu vjela pod kabát a tentokrát se vynořila se zbraní.
Pan Kosopád zíral do ústí pérové pistole. Byl to technicky samostříl, v němž byla pružina stlačovaná lidskou silou, který však byl dík dokonalé a trpělivé technologii zredukován na jakousi trubici s rukojetí a kohoutkem. Říkalo se, že každý, koho s touhle věcičkou chytí Cech vrahů, zakusí na vlastním těle, a to do extrémů, kde všude se dá táhle miniaturizovaná kuše ukrýt, a každý, kdo by ji použil proti některému z členů hlídky, vzápětí zjistí, že se jeho nohy přestaly dotýkat země a pohybují se jen pomalu sem tam, podle toho, jak se do jejich majitele právě opírá vítr.
I na tomhle stole muselo být tlačítko nebo páčka. Dveře se rozlétly a do místnosti vpadli dva muži. Jeden byl vyzbrojen dvěma dlouhými noži, druhý kuší.
To, co jim pan Tulipán udělal, bylo velmi ošklivé.
Byla to více méně otázka zkušeností a praxe. Když nějaký ozbrojený muž vběhne do místnosti s vědomím, že tam došlo k potížím, potřebuje alespoň zlomek vteřiny na to, aby se rozhlédl, zhodnotil situaci a rozhodl, jak bude jednat. Musí ale-spoň zlomek vteřiny myslet. Pan Tulipán nepotřeboval zlomek vteřiny. On nemyslel. Jeho ruce se pohybovaly samy od sebe.