I pro zkušené a vypočítavé oči pana Kosopáda to bylo tak rychlé, že si musel scénu v duchu znovu přehrát. A dokonce i v onom pomalém hororovém pohybu bylo těžké zaregistrovat, jak pan Tulipán uchopil nejbližší židli a švihl jí vzduchem. Na konci rozmazané čmouhy pak zůstali ležet oba muži v bezvědomí, jeden s paží zkroucenou v nepřirozeném úhlu a ve stropě tiše bzučel zaražený nůž.
Pan Zichrhajc se otočil. Ručnicí pořád mířil na zombii. Z kapsy vytáhl malý kapesní zapalovač v podobě draka a pak spatřil pan Kosopád — ten pan Kosopád, který při chůzi tiše praskal a páchl prachem —, že kolem toho kousku ošklivé šipky vyčnívající z hlavně pistole je omotán kus měkkého hadříku.
Aniž spustil oči z právníka, přiložil pan Zichrhajc plamen zapalovače k jemné pletenině. Látka vzplanula. A pan Kosopád byl opravdu velmi… proschlý.
„Ta věc, k níž se chystám, je velmi ošklivá,“ řekl pan Zichrhajc jako hypnotizován. „Ale já v životě udělal tolik zlých věcí, že se něco takového už ani nepočítá. Totiž… zabít někoho, to je obrovská věc, ale když zabíjíte podruhé, tak už je to jenom poloviční. Chápete? Takže většinou, když zabijete dvacet lidí, tak si toho v průměru ani nevšimnete. Ale… dnes je krásný den, ptáčci zpívají, jsou tady takové ty věci jako kuřátka, koťátka a tak a slunce září, třpytně se odráží od sněhu a s sebou přináší příslib nadcházejícího jara, květin, svěže zelené trávy a dalších kuřátek a horkých letních dnů, něžných polibků deště a dalších úžasně voňavých a čistých věcí, které vy nikdy neuvidíte, jestli okamžitě nevytáhnete to, co máte v tom šuplíku, protože shoříte jako slaměnej vích, vy zatracenej, slizkej, křivej, hnusnej a prošvindlovanej zkurvysynu!“
Pan Kosopád spěšně sáhl do zásuvky a vytáhl další sametový váček. Náhle nervózní pan Tulipán, který svého kolegu neslyšel použít slovo „koťátko“ v jiné souvislosti než s výrazem „sud s vodou“, prozkoumal jeho obsah.
„Rubíny,“ přikývl, „—aně dobrý rubíny.“
„Tak a teď odsud zmizte,“ sípal pan Kosopád. „Okamžitě. Už nikdy se nevracejte. Já o vás nikdy neslyšel. Nikdy jsem vás neviděl.“
Oči upíral na prskající plamen.
V několika minulých staletích stál pan Kosopád tváří v tvář mnoha ošklivým věcem, ale v tomto okamžiku mu nic nepřipadalo tak výhružné jako pan Zichrhajc. Nebo vyšinuté. Ten muž se kýval sem a tam, každou chvilku sebou jakoby vyděšeně trhnul a očima těkal po stínech v temných koutech místnosti.
Pan Tulipán chytil svého partnera za rameno. „No tak, tak už ho -aně vodkrouhnem a deme, ne?“ navrhl.
Zichrhajc zamrkal. „Jdeme,“ přikývl a zdálo se, že se pomalu vrací do své hlavy. „Dobrá.“ Pak se podíval na zombii. „Myslím, že vás dneska ještě nechám naživu,“ řekl a sfoukl plamen. „Ale zítra… kdo ví?“
Nebyla to zvlášť zlá výhrůžka, ale ani ta mu dnes nějak ne-šla od srdce.
Pak Nová firma zmizela.
Pan Kosopád chvilku seděl nehybně a díval se na zavřené dveře. Bylo mu jasné, a mrtví mají v těchto věcech velké zkušenosti, že jeho dvěma ozbrojeným úředníkům, veteránům mnoha nebezpečných bojů, už není pomoci. Pan Tulipán byl odborník.
Vytáhl ze zásuvky arch psacího papíru, napsal na něj tiskacími písmeny několik řádků a zazvonil na dalšího úředníka.
„Nejdřív zařiďte tohle,“ řekl, když viděl, jak muž zírá na obě těla na podlaze, „a pak tohle odneste pánovi ze Slova.“
„Kterému, pane?“
Pan Kosopád na okamžik zapomněl.
„Lordu ze Slova,“ doplnil. „V žádném případě tomu druhému.“
Mikuláš ze Slova obrátil stranu ve svém poznámkovém bloku a pokračoval v psaní. Pokrytecká parta si ho užívala jako veřejné vystoupení.
„To máte velkej dar, šéfe,“ ozval se Podříznutý Arnold. „To jednomu až srdce zahřeje, když vidí, jak vám ta tužka skáče po papíře sem a tam. Taky bych si to přál umět, jenže já nikdy nebyl mamulárně zručnej.“
„Nedal byste si hrnek čaje?“ zeptal se Kachní muž.
„Vy tady dole pijete čaj?“ nedokázal se Mikuláš ubránit údivu.
„Samozřejmě. A proč ne? Co si o nás myslíte, že jsme to za lidi?“ Kachní muž nabídl Mikulášovi s úsměvem začernalou konvici a narezlý plecháček.
Tohle je pravděpodobně dobrá chvíle na to, být slušný a společenský, pomyslel si Mikuláš. Kromě toho, ta voda je provařená, že?
„…a bez mléka, prosím,“ pospíšil si, protože si dovedl představit, jak by to mléko vypadalo.
„No ano, já říkal, že jste gentleman,“ přikývl Kachní muž a nalil do plecháčku dehtově černý odvar. „Mlíko v čaji, to je odpornost.“ Pak se vznešeným gestem pozvedl talířek a kleštičky. „Plátek citronu?“
„Citron? Vy máte citron?“
„Podívejte, dokonce i tady pan Rum by se raději umyl v podpaždí, než by si dal do čaje něco jiného než citron,“ řekl Kachní muž a s plesknutím vhodil Mikulášovi do hrnku plátek citronu.
„A čtyři kostky,“ přidal Podříznutý Arnold.
Mikuláš se zhluboka napil. Čaj byl tmavý, maličko přelouhovaný a současně horký a sladký. Měl slabou, příjemnou příchuť citronu. Konec konců, pomyslel si, mohlo to být mnohem horší.
„Ano, s těmi plátky citronu máme skutečně neuvěřitelné štěstí,“ obrátil se k Mikulášovi Kachní muž, který se zaměstnával další činností kolem čaje. „Řeknu vám, že to už musí být zatraceně smolný den, když nenajdeme v řece plavat alespoň dva tři plátky.“
Mikulášův pohled ztuhl upřený na náplavku.
Polknout, nebo vyplivnout, pomyslel si. To věčné dilema.
„Není vám něco, pane ze Slova?“
„Mhumf.“
„Moc cukru?“
„Mhumf.“
„Nebo je moc horký?“
Mikuláš vděčně vyprskl čaj směrem k řece.
„Au!“ zvolal. „To je ono! Je moc horký! Tím to bylo! Moc horký! Skvělý čaj, ale moc horký! Postavím si zbytek tady k noze, aby se trochu ochladil, hm?“
Pak se znovu chopil zápisníku a tužky.
„Takže… kde jsme to… aha… takže, Hafale, kterého muže jsi to kousl do nohy?“
Hafal zaštěkal.
„On je pokousal všechny,“ tlumočil hlas Záludného Femura. „Když už jednou začnete kousat, tak proč nepokračovat?“
„A poznal bys je, kdybys je kousl znovu?“
„On říká, že ano. Říká, že ten velký muž chutnal… Víte…“ Záludný Femur zaváhal, Jako jakseto to… no, víte… velká, hodně velká nádoba s horkou vodou a v ní mýdlo.“
„Vana? Koupel?“
„Jo… to asi bude to slovo,“ souhlasil opatrně Záludný Femur. „A ten druhý páchl laciným olejem na vlasy. A ten tře-tí, co vypadal jako Bů— lord Vetinari, ten byl cítit vínem.“
„Vínem?“
„Jo. Hafal také říká, že by se rád omluvil za to, že vás právě kousl, ale nechal se unést tou vzpomínkou. My, tedy, abychom tak řekli — oni, psi, mají velmi fyzickou paměť. Jestli mi rozumíte.“
Mikuláš přikývl a pohladil si nohu. Popis invaze do Oválné kanceláře proběhl za použití celé škály štěkotů, kvikotů a vrčení, přičemž Hafal běhal v kruzích kolem dokola a honil se za vlastní oháňkou, až narazil do Mikulášova kotníku, který to tedy odnesl.
„A Rum ho od té doby ukrývá pod pláštěm?“