„Starého Smrďu nikdo neobtěžuje,“ odpověděl Záludný Femur.
„To věřím,“ souhlasil Mikuláš. Pak kývl na Hafala.
„Rád bych si pořídil jeho ikonografii,“ řekl. „Tohle jsou… úžasné zprávy. Ale musím mít obrázek, abych mohl dokázat, že jsem opravdu mluvil s Hafalem. No… tedy prostřednictvím tlumočníka, pochopitelně. Byl bych nerad, kdyby si lidé mysleli, že je to jedna z těch pitomých historek o ‚mluvících psech‘, které s takovou oblibou uveřejňuje Informátor.“
Mezi mužstvem se ozvalo tiché mumlání. Jeho žádost se očividně nesetkala s kladným přijetím.
„Abyste tomu rozuměl,“ ozval se Kachní muž, „tohle je vybrané sousedství. My sem nepouštíme kdekoho.“
„Ale přímo pod mostem vede pěšina!“ upozornil je Mikuláš. „Může po ní projít kdokoliv.“
„Nó, chrchly, chrchly,“ začal rozšafně Jindra Rakvář. „Mohl.“ Znovu si odkašlal a mistrovským způsobem si odplivl do ohně. „Akorát, že už to nikdo nedělá.“
„Vyprdlisenato,“ vysvětloval Starý Smrďa Rum. „Uškrtila dráteníka? Áledi! Já jim to řikal! Tisíc let a krevety!“
„No, potom by možná bylo lepší, kdybyste se se mnou vrátili do kanceláře,“ navrhl Mikuláš. „Vždyť když jste prodávali noviny, tak jste ho měli taky vždycky s sebou, je to tak?“
„Jenže to je teď příliš nebezpečné,“ odmítl Záludný Femur.
„Bylo by to míň nebezpečné za dalších padesát tolarů?“
„Dalších padesát tolarů?“ zvýšil hlas Podříznutý Arnold. „To už by bylo patnáct tolarů!“
„Sto tolarů,“ opravil ho Mikuláš unaveně. „Jistě si uvědomujete, že tohle je věc obecného zájmu, že?“
Parta natáhla krky a všichni se začali rozhlížet.
„Nevidím nikoho, kdo by nás pozoroval,“ podivil se Jindřich Rakvář.
Mikuláš udělal krok kupředu a zcela náhodou zakopl o svůj čaj. „To je mi ale líto,“ řekl.
Pan Tulipán si teď už začínal dělat starosti. Tohle bylo neobvyklé. V oblasti starostí měl sklony být spíše jejich zdrojem než obětí. Jenže pan Zichrhajc nejednal normálně, a protože pan Zichrhajc byl ten, kdo tady myslel, byla to dost důležitá věc. Pan Tulipán byl dobrý, když bylo třeba myslet ve zlomcích vteřiny, a když se jednalo o umění, dokázal skvěle myslet i ve staletích, ale jeho handicapem byly střední vzdálenosti. Na ty potřeboval pana Zichrhajce.
Jenže pan Zichrhajc pořád hovořil sám k sobě a neustále se rozhlížel po stínech.
„Teď už konečně vypadneme?“ zajímal se pan Tulipán v naději, že se věci srovnají. „Máme ten -anej honorář a k tomu sakra velkou prémii, takže nemá cenu, abysme se v tomhle -aným městě ještě dále zdržovali.“
Starosti mu dělalo i to, jak pan Kosopád jednal s tím -aným právníkem. To mu vůbec nebylo podobné, namířit takhle na někoho zbraň a pak ji nepoužít. Nová firma nechodila sem a tam a nevyhrožovala lidem. Ona sama byla hrozbou. Celé to „nechám vás naživu, alespoň dnes“, to byly bláboly dobré pro amatéry.
„Ptal jsem se, jestli už konečně —“
„Co myslíte, že se stane s lidmi, když zemřou, pane Tulipáne?“
To pana Tulipána zaskočilo. „Co za -anou otázku to má -aně bejt? Vždyť to víte, co se stane!“
„Myslíte?“
„No jistě. Vzpomínáte, jak jsme museli nechat ležet toho chlápka v tý -aný kůlně a trvalo to tejden, než jsme se tam znovu dostali, abysme ho zahrabali? Vzpomínáte, jak se mu už —“
„Já nemyslím tělo!“
„Aha. Tak teda ty náboženský věcičky?“
„Ano!“
„Tak o tyhle -aný věci jsem se nikdy nestaral.“
„Nikdy?“
„Nikdy jsem tomu nevěnoval ani jedinou -anou myšlenku. Mám svou ertepli.“
Pak pan Tulipán zjistil, že ušel několik kroků sám, protože pan Zichrhajc zůstal stát jako ochromený.
„Ertepli?“
„No jo. Nosím ji na provázku kolem krku.“ Pan Tulipán si popleskal po své ohromné hrudi.
„A to je nějaká víra?“
„Jasně. Jak máš svou ertepli, když umřeš, všechno bude dobrý.“
„A co je to za víru?“
„Nevim. Nenarazil jsem na ni nikde jinde než v naší vesnici. Byl jsem tehdy malej kluk. Je to jako s bohama, žejo. Řeknou ti ‚to je Bůh‘. Pak člověk vyroste a zjistí, že těch -anej bohů jsou miliony. A s vírama je to to samý.“
„A všechno je v pořádku, když u sebe máte ve chvíli smrti brambor?“
„Jo. Dovolej vám vrátit se a prožít další život.“
„Bez ohledu na to,“ a pan Zichrhajc namáhavě polkl, protože se pohyboval v místech, která v jeho vnitřním atlase nikdy předtím neexistovala, „…bez ohledu na to, že člověk dělal věci, o nichž si mohou lidé myslet, že byly špatné?“
„Jako když jsme rozsekali někoho na kusy nebo jsme ho -aně shodili ze skály?“
„Ano, přesně tyhle věci myslím.“
Pan Tulipán popotáhl a nos mu zablýskal. „Nóó… je to dobrý, pokud toho doopravdy -aně litujete.“
Pan Zichrhajc užasl a byl poněkud podezřívavý. Ale cítil, jak se některé věci… blíží. Ve tmě se mu zjevovaly tváře a zaznívaly hlasy, které se pohybovaly na hranici slyšitelnosti. Neměl odvahu se ohlédnout ze strachu, že za sebou uvidí někoho stát.
Za tolar si mohl koupit pytel brambor.
„A funguje to?“ ujišťoval se.
„Samo. Tam u nás, doma, to lidi dělaj kolik -nejch set let. Myslíte, že by to dělali celý ty -aný léta, kdyby to nefungovalo?“
„Kde to bylo?“
Pan Tulipán se pokusil soustředit na otázku, ale v jeho paměti bohužel bylo mnoho prasklin.
„No… byly tam… hustý lesy…“ řekl. „A taky… svíčky, co jasně zářily,“ zabručel. „A… tajemství,“ dodal a upíral pohled do prázdna.
„A brambory?“
Pan Tulipán se vrátil sem a do současnosti.
„Jo, ty taky,“ přikývl. „Všude spousta -anejch brambor. Ale jestli máš svou ertepli, tak je to dobrý—“
„Jenže… já myslel, že to se člověk musí modlit v poušti, chodit každý den do chrámů, zpívat zpěvy a dávat různé věci chudým…?“
„Ale jo, to všechno klidně můžete dělat, dokud u sebe máte ten svůj -anej kartofel.“
„A vrátíte se zpět živý?“ dotíral pan Zichrhajc, který se stále ještě pokoušel najít ty řádky tištěné nejmenším písmem.
„No estli. Jakej by to mělo význam, vracet se mrtvěj? Co-pak by v tom potom byl nějakej -anej rozdíl?“
Pan Zichrhajc otevřel ústa k odpovědi, ale pan Tulipán viděl, jak se jeho výraz náhle mění.
„Někdo mi položil ruku na rameno!“ sykl.
„Cítíte se normálně, pane Zichrhajc?“
„Vy nikoho nevidíte?“
„Ne.“
Pan Zichrhajc zaťal pěsti a pomalu se otočil. Na ulici byla spousta lidí, ale zvláštní dvojice si nikdo nevšímal.
Pokusil se zpřehlednit hádanku, v niž se začala měnit jeho mysl.
„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval. „Co uděláme… Vrátíme se zpátky do toho domu, jasně, a… sebereme zbytek diamantů, odkrouhneme Karla a… a… najdeme nějaké zelinářství… Má to být nějaký speciální druh brambor?“
„Dobrá…, ale nejdříve…” Pan Zichrhajc se zastavil a jeho duševní ucho slyšelo, jak se kroky, které mu jdou neustále v patách, také zastavily. Ten zatracený upír mu něco udělal, teď už o tom byl skoro přesvědčený. Temnota byla jako tunel a v něm byly věci…