„Ahaha…“
„Jak dlouho už tady dole jste?“ začala pomalu sestupovat po schodech.
„Roky…“
„Roky?“
„Musí to bejt spousta let…” Muž zvedl láhev a podíval se na ni. „Takže… rok Polepšenýho velblouda…, to byl sakra dobrej rok…, a tenhlecten… rok Přeložený krysy…, další takovej prima rok… bezvadný leta, všechny. Ale bodly by slaný tyčinky.“
Sacharóziny znalosti vína a alkoholu nebyly příliš rozsáhlé, všechno, co z tohoto oboru věděla, bylo, že Chateau Maison je velmi populární víno. Jenže většina lidí nemusí být přikována na řetěz, aby pili, spíše naopak, dokonce i když se jedná o to víno z Efebe, které dokáže přilepit sklenici ke stolu.
Popošla o něco blíž a světlo ozářilo mužovu tvář. Byla stažena do křečovitého výrazu silně opilého člověka, ale i tak ji Sacharóza nemohla nepoznat. Viděla ji denně na mincích.
„Hej… Rocky,“ zavolala. „Ehm… mohl bys na minutku zaskočit sem dolů?“
Dveře se rozletěly a po schodech se nevídanou rychlostí spustil Rocky. Bylo to bohužel proto, že se kutálel.
Pak ve dveřích stanul pan Tulipán a masíroval si pěst.
„To je pan Šňupálek!“ zajásal Karel a pozvedl láhev. „Parta je pohromadě, jupí!“
Rocky vstal a mírně se kymácel. Pan Tulipán vykročil na schodiště a vylomil při tom ze zdi rám dveří. Troll pozvedl pěsti v klasickém boxerském postoji, ale jemnůstkami podobného stylu se pan Tulipán neunavoval a rovnou ho udeřil kusem dveřního rámu. Rocky padl k zemi jako strom.
Teprve pak si udělal obrovský muž s protáčejícím se okem čas zaostřit ho na Sacharózu.
„A kdo jste, u -anýho krucifixu, vy?“
„Neopovažujte se mi nadávat!“ odpověděla. „Jak si to vůbec dovolujete, klít v přítomnosti dámy?“
Jak se zdálo, její otázka ho přivedla do rozpaků. „Já přece -aně nekleju!“
„Poslyšte, já už vás někde viděla… Vy jste tavěděla jsem, že nejste pravá řádová sestra!“ prohlásila Sacharóza triumfálně.
Ozvalo se skoro nehlučné cvaknutí natahovaného samostřílu. Jisté tiché zvuky se nesou daleko a mají pozoruhodnou zastavující sílu.
„Jsou některé myšlenky strašnější, než aby si je mohl člověk i jen myslet,“ řekl vyzáblý muž, který se na ni díval z vrcholku schodiště a přes střelu pistolové kuše. „Co tady děláte, dámo?“
„A vy jste bratr Zichrhajc! Vy tady nemáte co dělat a taky tady nemáte žádná práva. Já mám klíč od domu!“ Je pravda, že se v Sacharózině vědomí v této chvíli hlásily ke slovu oblasti, které se zabývaly hrůzou, smrtí a opatrností, ale protože byly dívčinou součástí, dělaly to jemně, jako dámy, a ona je klidně ignorovala.
„Tak klíč?“ opakoval bratr Zichrhajc a pomalu sestupoval po schodech. Hrot střely se ale ani na okamžik neodchýlil od dívčiny hrudi. I při současném stavu své mysli neztrácel pan Zichrhajc základní návyky. „A kdopak vám ten klíč dal?“
„Nepřibližujte se ke mně! Neodvažujte se ke mně přiblížit. Jestli uděláte ještě jediný krok, tak já… já… já to napíšu!“
„Ano? Tak jedna z věcí, které vím, je, že slova nebolí,“ odpověděl Zichrhajc. „Slyšel jsem už mnoho —“
Zarazil se, udělal podivný obličej a na okamžik se zdálo, že padne na kolena. Pak se ale narovnal a znovu na ni upřel pohled.
„Půjdete s námi,“ řekl. „A neříkejte, že budete křičet, protože jsme tady úplně sami a já už v životě… slyšel… spoustu… výkřiků…“
Znovu se zdálo, že se sesune k zemi, ale znovu se v poslední chvíli vzpamatoval. Sacharóza s hrůzou pozorovala rozkývaný samostříl. Konečně se však prosadily ty části její mysli, které obhajovaly mlčení jako součást pudu sebezá-chovy.
„Tak co s nima?“ zeptal se pan Tulipán. „Mám je sejmout?“
„Připevněte je na řetěz a nechtě je tady.“
„Ale my přece vždycky —“
„Nechtě je tady!“
„Jste si jistý, že vám nic není?“ podíval se pan Tulipán na pana Zichrhajce.
„Ne, nejsem! Cítím se mizerně! Prostě je tady nechtě! Už nemáme čas!“
„Máme spoustu —“
„Já nemám!“ Pan Zichrhajc přistoupil k Sacharóze. „Kdo ti dal ten klíč?“
„Odmítám vám —“
„Chcete snad, aby tuhle pan Tulipán řekl sbohem našim opilým přátelům?“ Ve své bzučící hlavě choval názor, že podle toho, jak to ve slušném vesmíru chodí, by to tak bylo v pořádku. Stíny těch mrtvých budou následovat pana Tulipána, ne jeho…
„Tenhle dům náleží panu ze Slova a jeho syn mi dal tenhle klíč!“ oznámila mu Sacharóza vítězoslavné. „Takže už víte, do čeho jste se to namočili?“
Pan Zichrhajc stál a upíral na ni pohled.
Pak řekclass="underline" „To chci právě zjistit. Neutíkejte. A vážně nekřičte. Pohybujte se pomalu a choďte normálně a všechno bude —“ odmlčel se. „Právě jsem chtěl říci, že všechno bude v pořádku,“ zabručel. „Ale to by bylo hloupé, že…?“
Projít ulicemi s celou společností nebylo příliš rychlé. Pro ně byl svět stálým divadlem, uměleckou galerií, music hallem, restaurací a plivátkem a mimo to ani jednoho z členů společnosti by nenapadlo jít kamkoliv přímo.
Doprovázel je pudl Koniklec a držel se tak blízko ke středu společnosti, jak to jen šlo. Po Záludném Femurovi nebylo ani vidu, ani slechu. Mikuláš se nabídl, že Hafala ponese, protože v jistém směru cítil, že mu ten pes patří. Alespoň kus za sto tolarů. Bylo to sto tolarů, které neměl, ale no dobrá, zítřejší vydání je určitě vydělá. A ten, kdo jde po tom psovi, by se jistě neodvážil začít si něco tady, na ulici, za jasného denního světla, nemluvě o tom, že skoro žádné denní světlo stejně nebylo. Mračna zaplnila oblohu jako stará péřová deka, snášející se mlha se setkávala s ošklivou mlhou stoupající od hladiny řeky a odevšad se pomalu ztrácelo světlo.
Pokusil se vymyslet si titulek. Zatím si pořád ještě nedokázal přesně vybavit jeho znění. Bylo tady tolik co říci a on ještě nebyl příliš dobrý v tom, soustředit nemírné složitosti světa do pouhého tuctu slov. V tomhle byla lepší Sacharóza, protože ta se slovy zacházela jako se sraženinami písmen, která mohou být skována dohromady podle libosti. Její nejlepší titulek byl k článku o jakémsi nudném mezicechovém sporu, který zněl takto:
SONDA
DO ŠOKUJÍCÍ
ŠARVÁTKY
CECHŮ
Mikuláš si stále ještě nezvykl na myšlenku, že je někdy potřeba oceňovat slova jen podle jejich délky, zatímco Sacharóza si tuhle dovednost přisvojila během dvou dnů. Už jí dokonce ani nezakazoval, aby nazývala Patricije MĚSTSKÝ ŠÉF. Když o tom člověk nějakou chvíli přemýšlel, vlastně na tom ani nic špatného nebylo, ten popis prakticky odpovídal a krásně se to vyjímalo ve dvou řádcích. Na druhé straně pohled na ta dvě slova vyvolával v Mikulášovi pocit výjimečné zranitelnosti.
Jen díky těmto myšlenkám se stalo, že vešel do dílny, kde v hloučcích postávali trpaslíci, a neměl podezření, že se děje něco divného, dokud si nevšiml výrazů na jejich tvářích.
„Á, tady máme našeho spisovatele,“ řekl pan Zichrhajc a postoupil kupředu. „Pane Tulipáne, zavřete dveře.“