Pan Tulipán jednou rukou přibouchl těžké křídlo vrat kůlny. Druhou rukou zakrýval ústa Sacharóze. Ta obrátila zoufalé oči k Mikulášovi.
„A vy jste nám přivedl toho malého pejska,“ pokračoval pan Zichrhajc. Hafal začal nepřátelsky vrčet. Mikuláš ustoupil.
„Každou chvíli tady bude hlídka,“ oznámil dvojici Mikuláš. Hafal vrčel čím dál tím zuřivěji.
„To mi nedělá žádné starosti. Rozhodně ne s tím, co všechno teď vím. Ne s tím, o kom vím. A teď, kde je ten zatracený upír?“
„To nevím! On tady není pořád!“ odsekl Mikuláš.
„Vážně ne? Dobrá, tak já vám něco řeknu!“ zamračil se pan Zichrhajc s kapesním samostřílem namířeným do Mikulášovy tváře. „Jestli se tady neukáže do dvou minut, tak —“
Hafal vyskočil Mikulášovi z náruče. Jeho štěkot se slil do zuřivého hařhařhař malého pejska, který je bez sebe zuřivostí. Zichrhajc ukročil nazpět a pozvedl jednu ruku, aby si chránil obličej. Samostříl spustil. Střela narazila do jedné lampy nad lisem. Lampa vybuchla. Na zem se snesla prška hořícího petro-leje. Zalila připravenou písmovinu, trpaslíky i staré houpací koně.
Pan Tulipán pustil Sacharózu, aby pomohl svému kolegovi, a v pomalém tanci pádících událostí se Sacharóza otočila a udeřila kolenem do míst, jejichž podoba způsobila, že byl pastinák tak legrační zelenina.
Mikuláš ji chytil, když probíhal kolem, a vytáhl ji ven do mrznoucího vzduchu. Když se pak prodíral zpět dovnitř prchajícím osazenstvem, trpaslíky, kteří podvědomě reagovali na oheň stejně jako na vodu a mýdlo, vracel se do místnosti plné hořícího harampádí. Trpaslíci se snažili uhasit odpadky v dílně a oheň ve svých plnovousech. Několik jich postupovalo k panu Tulipánovi, který klečel na všech čtyřech a zvracel. Pan Zichr-hajc se otáčel kolem dokola a jednou rukou se snažil zbavit Hafala, který mu zaťal zuby do druhé ruky a sevřel je, až zaskřípěly na kosti.
Mikuláš přiložil ruce k ústům. „Všichni ven! Okamžitě!“ vykřikl. „Jsou tady plechovky!“
Jeden nebo dva trpaslíci ho zaslechli a ohlédli se k policím plným plechovek s barvami přesně v okamžiku, kdy z první z nich vyletělo víčko.
Plechovky byly staré, nic víc než vrstva rzi udržovaná pohromadě chemickou špínou. Už začínalo hořet několik ostatních.
Pan Zichrhajc poskakoval po podlaze a pokoušel se setřást z ruky zuřivého psa.
„Sundejte ze mě tu zatracenou věc!“
„Zapomeňte na toho -anýho psa, na mně hořej -aný hadry!“ křičel Tulipán a bušil do vlastního rukávu.
Z hořícího pekla vyletěla jedna plechovka s acetonovu barvou, s hlasitým zipzipzip prolétla vzduchem a vybuchla v li-su.
Mikuláš chytil Dobrohora za rameno. „Říkal jsem: pojďte!“
„Můj pres! Vždyť hoří!“
„Pořád líp, než kdybysme hořeli my! Pojďte!“
O trpaslících se vždycky říkalo, že většinou projevovali větší starost o věci, jako je zlato nebo železo, než o lidi, protože na světě je jen omezená zásoba zlata a železa, zatímco kam se podíváte, je víc lidí, než by se vám líbilo. Takové věci většinou říkali lidé, jako byl pan Větroměj.
Přitom se o věci zajímal každý. Bez věcí by byli lidé jen chytrá zvířata.
Tiskaři s připravenými sekerami se shlukli kolem dveří. Z budovy se valil dusivý, hnědý dým. Mezerami u okrajů střechy prorážely plameny. Několik kusů plechové střechy se zkroutilo a propadlo.
Přesně v té chvíli vyrazila ze dveří kouřící koule a tři trpaslíci, kteří po ní máchli sekerami, tak tak neporanili jeden druhého.
Byl to Hafal. Kusy srsti mu sice doutnaly, ale oči mu divoce blýskaly a stále ještě zuřivě štěkal a vrčel.
Dovolil Mikulášovi, aby ho zvedl do náruče, ale tvářil se triumfálně a s nastraženýma ušima obracel hlavu k hořícím dveřím.
„Takže je po všem,“ ozvala se Sacharóza.
„Ještě se mohli dostat ven zadními dveřmi,“ zchladli její optimismus Dobrohor. „Bodoni, skoč kolem dozadu a obhlídni to, ano?“
„To je ale statečný pejsek, tohle,“ řekl Mikuláš a pohladil Hafala.
„Pes rváč,“ opravila ho automaticky Sacharóza. „Jednak je to údernější, jednak je to kratší a hodilo by se to lépe do titulku. Ne, počkej, kdyby to mělo být na osu pod sebe, na jeden sloupec, tak by ‚kurážný‘ možná nebylo tak špatné, protože bychom dostali:
…i když to ‚statečný‘ je dost otřepané.“ „Přál bych si umět myslet v titulcích,“ povzdechl si Mikuláš a otřásl se.
Tady dole ve sklepě bylo krásně vlhko a chladno.
Pan Zichrhajc se odvlekl do kouta a rukou udusil hořící zbytky na svém oblečení.
„Jsme v -aný pasti,“ poznamenal pan Tulipán.
„Ano? Tohle je kámen,“ upozorňoval pan Zichrhajc. „Kamenná podlaha, kamenné stěny, kamenný strop. Kámen nehoří, chápete? Prostě a klidně zůstaneme tady dole a hezky v pohodě to přečkáme.“
Pan Tulipán naslouchal zvukům ohně, který jim zuřil nad hlavou. Kolem vchodu do sklepa tančily rudé a žluté plameny.
„Mně se to ale -aně nelíbí,“ vrtěl hlavou pan Tulipán.
„Už jsme byli v horších situacích.“
„Ale mně se to -aně vážně nelíbí!“
„Jen si zachovejte chladnou hlavu. My se z toho dostaneme. Nenarodil jsem se k tomu, abych se upekl.“
Kolem presu hučely plameny. Několik posledních plechovek s barvou se točilo v pekelné výhni a rozstřikovalo kolem sebe hořící kapky.
Oheň byl v centru žlutobílý a teď se s praskotem začal zmocňovat kovových rámů se sazbou.
Kolem olověných, barvou začernalých krůpějí se začaly objevovat stříbřité perličky. Písmo se začínalo měnit, bortilo se. Na hladině tajícího kovu chvíli plula osamocená slova, nevinná slova jako „pravda“ nebo „vítězí“, a pak zmizela. Z lisu rozpáleného do ruda, z dřevěných písmovek, z polic plných rezervních liter, a dokonce i z hromad pečlivě srovnaných slitků písmoviny začaly vytékat tenké pramínky stříbřitého kovu. Spojovaly se, slévaly a spleť se rozprostírala na všechny strany. Netrvalo dlouho a podlaha se změnila v pohyblivé, zvlněné zrcadlo, na kterém hlavou dolů tančily žlutě-oranžové plameny.
Salamandři na Ottově polici ucítili teplo. Milovali teplo. Jejich předkové se vyvinuli v jícnech sopek. Probudili se a začali si příst.
Pan Tulipán, který chodil sklepem sem a tam jako lapené zvíře, zvedl jednu z klícek a zadíval se na ta zvláštní stvoření.
„Co je to za -aný zvířata?“ řekl a odložil klícku zpět na polici. Pak si všiml velké sklenice, která stála vedle. „A proč je na tyhle -aný sklenici nálepka ‚Zacházejte opatrně‘?“
Úhoři už byli tak dost rozrušení. I oni cítili sílící teplo, ale byli zvyklí žít v hlubokých jeskyních a ledových vodních proudech.
Jejich rostoucí protest se vybil v záblesku temného světla.
Většina z něj prolétla přímo mozkem pana Tulipána. Na ten potrhaný zbytek, který panu Tulipánovi v hlavě ze zmíněného orgánu zůstal, nemělo příliš silný vliv, a i kdyby, pan Tulipán svůj mozek používal jen velmi zřídka, protože to bylo nesmírně bolestivé.