Přesto zakusil krátký okamžik, v němž ucítil vůni sněhu a borového dřeva, hořících budov a kostela. Ukryli se tam. Byl malý. Pamatoval si malby, na nichž bylo více barev, než kdy předtím viděl, vyzdobené třpytným zlatem…
Zamrkal a upustil sklenici.
Rozbila se na podlaze. Úhoři ze sebe vydali další vlnu temného světla. Poplašeně se vyvinili z hromádky střepů, plazili se u úpatí stěny a snažili se zmizet ve škvírách mezi kameny.
Při zvuku, který se mu ozval za zády, se pan Tulipán obrátil. Jeho kolega klesl na kolena a rukama si svíral hlavu.
„Je vám něco?“
„Jsou za mnou!“ zašeptal pan Zichrhajc.
„Houby, jsme tady jenom my dva, starej kámo.“
Pan Tulipán poklepal pana Zichrhajce po rameni. Na čele mu vyvstaly žíly jako provazy v úsilí vymyslet, co by měl udělat teď. Paměť ale byla ta tam. Mladý Tulipán se naučil, jak upravovat vlastní vzpomínky. Nakonec na to pan Tulipán ale přišel. Došel k názoru, že to, co pan Zichrhajc potřebuje, jsou vzpomínky na pěkné časy.
„Poslyšte, vzpomínáte si na to, jak nás Gerhart Peřonoha a jeho hoši zahnali do pasti, do toho -anýho sklepa v Quirmu? Vzpomínáte si na to, co jsme s nima pak udělali?“
„Ano,“ přikývl pan Zichrhajc a poněkud nepřítomně zíral na holou stěnu. „Vzpomínám.“
„Nebo na toho starýho dědka v tom baráku v Genově, co tam byl a my o něm -aně nevěděli. Jak jsme prostě zatloukli dveře hřebíkama a —“
„Mlčte! Mlčte!“
„Já se na to snažím jenom dívat z tý -aně světlejší stránky.“
„Neměli jsme všechny ty lidí zabíjet…“ zašeptal pan Zichr-hajc téměř pro sebe.
„A proč ne?“ zajímal se pan Tulipán, ale nervozita pana Zichrhajce se znovu přenesla i na něj. Potřásl koženým řemínkem, který měl kolem krku, a pocítil uklidňující váhu na jeho konci. Brambor může být velká pomoc v čase soudu. Tiché pleskání za zády ho přinutilo se obrátit a tvář se mu rozzářila.
„No, každopádně už je teď všechno v -aným pořádku, vypadá to, že začalo -aně pršet.“
Otvorem po poklopu dolů kanuly velké stříbrné krůpěje.
„To není voda!“ zaječel pan Zichrhajc a vstal.
Kapky se začaly slévat a měnily se v souvislý proud. Ten podivně bublal a pod otvorem poklopu jako by se vzdouval, jenže shora přitékala další a další hustá kapalina a rozlévala se po podlaze. Pan Zichrhajc a pan Tulipán ustupovali k nejvzdálenější stěně.
„To je roztavené olovo,“ řekl Zichrhajc. „Tiskli s tím ty svoje noviny.“
„Kolik toho -anýho olova tam ještě může bejt?“
„Myslíte, kolik ho může ještě natéct sem dolů? No, odhaduji to na pět až deset centimetrů.“
Na druhé straně sklepa olovo doteklo k Ottovu pracovnímu stolu a dřevěné nohy začaly v obláčcích kouře černat.
„Potřebujeme si na něco stoupnout,“ řekl Zichrhajc. „Jen na tu chvílí, než to vystydne, a to při tomhle počasí nebude trvat dlouho.“
„Jo, jenže tady není nic, na co bysme mohli vylézt, akorát my! Jsme v pasti!“
Pan Zichrhajc si na okamžik zakryl oči rukou a několikrát se zhluboka nadechl vzduchu, který začínal být díky horkému olověnému dešti velmi teplý.
„Mám… plán,“ řekl.
„Výborně. Skvěle!“
„Moje plány jsou většinou velmi dobré, že?“
„Jo, párkrát jste přišel se skutečnejma -anejma zázrakama, to já říkám vždycky. Jako když jste tenkrát řekl, že máme tý ženský zakroutit —“
„A vždycky jsem myslel hlavně na dobro firmy, je to tak?“
„Jo, to je pravda, fakticky.“
„Takže… tenhle plán… víte, není to zrovna dokonalý plán…, ale… no co, k čertu s tím, dejte mi svůj brambor.“
„Cože?“
Pan Zichrhajc náhle natáhl paži a hrot střely kapesního samostřílu se ocitl sotva na dva centimetry od krku pana Tulipána.
„Není čas na spory! Dejte mi okamžitě ten zatracený brambor! Teď není čas, abyste přemýšlel!“
Pan Tulipán, nejistý, ale jako vždy spoléhající na to, že si jeho kolega v ošemetných chvilkách pokaždé ví rady, stáhl koženou tkanici s bramborem přes hlavu a podal ji panu Zichrhajcovi.
„Výborně,“ přikývl pan Zichrhajc a jedna tvář mu začala pocukávat. „Podle toho, jak to vidím —“
„No, měl byste si pospíšit,“ přerušil ho pan Tulipán. „Už je to sotva pár decimetrů od nás!“
„— jak to vidím já, já nejsem příliš velký člověk, pan Tulipáne. Vy na mě stát nemůžete. Na druhé straně vy jste velký člověk, pane Tulipáne. Moc nerad bych vás viděl trpět.“
Pak stiskl spoušť. Byla to dobrá rána.
„Omlouvám se,“ zašeptal, když vyšplíchlo olovo. „Omlouvám se. Je mi to líto. Ale já se nenarodil, abych se upekl…“
Pan Tulipán otevřel oči.
Všude kolem něj byla tma, ale nad hlavou a kolem dokola svítily hvězdy, které spíše tušil než viděl. Vzduch byl nehybný, ale z dálky sem doléhal tichý hebký zvuk, jako když vítr šumí v korunách mrtvých stromů. Chvíli čekal, aby viděl, jestli se něco stane, a pak řekclass="underline" „Je tady — aně někdo?“
JEN JÁ, PANE TULIPÁNE.
část temnoty otevřela oči a na pana Tulipána se zadívaly dva modré záblesky.
„Ten -anej hnusák mi ukradl moji ertepli! Vy jste -anej Smrť?“
MYSLÍM, ŽE SMRŤ BY STAČILO. KOHO JSI ČEKAL?
„Co? Na co?“
ABY SE O TEBE PŘIHLÁSIL.
„To fakt nevím. Já o tom nikdy -aně nepřemejšlel.“
NIKDY JSI O TOM NEUVAŽOVAL?
„Jediný, co vím, je, že musím mít svou ertepli a všechno bude v pořádku.“ Pan Tulipán tu větu odpapouškoval bez přemýšlení, ale ta se mu i teď, umírajícímu, vracela s absolutní přesností, jenže z pohledu někoho, kdo byl sedmdesát centimetrů vysoký a tři roky starý. Starci, kteří si mumlají pro sebe. Stařeny pláčí. Proudy světla sestupující barevnými okny. Svištění větru pode dveřmi a všechny uši napjaté, aby zaslechli přicházející vojáky. Naše nebo jejich, na tom nezáleží, když se válka táhne dostatečně dlouho…
Smrť vrhl na pana Tulipána dlouhý, chladný pohled.
A TO JE VŠECHNO?
„Jistě.“
MYSLÍŠ, ŽE TADY NEMOHLO BÝT NĚCO, NA CO JSI ZAPOMNĚL?
…zvuk větru pode dveřmi, pach olejových lamp, nakyslý pach čerstvě napadaného sněhu, který dovnitř vál rozbitým…
„A… když budu všeho litovat…“ zamumlal. Byl ztracen ve světě temnoty bez svého personálního bramboru.
…svícny… byly vyrobeny ze zlata, před stovkami let…, byly tam dokonce brambory k jídlu, které se jim podařilo vyhrabat zpod sněhu, ale svícny byly ze zlata a nějaká stařena… ona řekla…, všechno dobře dopadne, když budeš mít brambor…
ZMÍNIL SE TI NĚKDO NĚKDY O NĚJAKÉM BOHOVI?
„Ne…“
A SAKRA. PŘÁL BYCH SI, ABY TYHLE VĚCI NENECHÁVALI NA MNĚ. Smrť si povzdechl. TY VĚŘÍŠ, ALE NEVÍŠ V CO.
Pan Tulipán stál s hlavou skloněnou. Vracelo se mu stále víc vzpomínek, prosakovaly tam jako krev pod zavřenými dveřmi. A klika se hýbe a zámek je chatrný.
ALESPOŇ ŽE MÁŠ POŘÁD JEŠTĚ SVŮJ BRAMBOR.
Ruka pana Tulipána vyletěla ke krku. Na konci pokrouceného koženého řemínku tam viselo něco vyschlého a svrasklého, co slabě, téměř nezemsky světélkovalo.