Nahlédl přes hlavu trpaslíka, který shromažďoval drobná písmenka do malého kovového úhelníku. Jeho krátké špalíkovité prsty hbitě vybíraly jednotlivé litery z velké zásuvky, rozdělené na samostatná malá oddělení. Velká písmena byla umístěna nahoře, malá dole, velká s čárkou či háčkem vlevo uprostřed, malá, stejně vybavená, vpravo uprostřed. Bylo dokonce možné udělat si základní představu o tom, co vlastně skládá, když člověk pozorně sledoval, do které přihrádky na velké zásuvce trpaslík sahá.
„Z-a-b-a-v-í v-á-s v-e v-o-l-n-é-m č-a-s-e —“ zamumlal potichu.
Přesně a nenapadnutelně formulováno. Podíval se na na štůsek mastných papírů vedle zásuvky.
Byly pokryty ostrým hustým písmem, které prozrazovalo na svého tvůrce, že trpí zácpou a špatně drží pero.
Na ASP Kolíka ani jeho rukopis si nesedaly žádné mouchy. Byl by jim účtoval pronájem.
Téměř podvědomě si Mikuláš vytáhl zápisník, olízl tužku a velmi pečlivě si svým soukromým těsnopisem zapsaclass="underline"
„Úžas. záž. v díl. při zaháj. prov. tisk. maš. u znam. Kbel. Díl. prov. p. G. Dobrohor, trpsl. který způs. mn. rozruch. ve všch obl. městs. obch.“
Přestal psát. Rozhovor na druhém konci dílny na sebe vzal mnohem smířlivější tón.
„Kolik za tisíc?“ ptal se kvestor.
„Čím víc výtisků, tím je to levnější,“ odpovídal mu Dobrohor. „Ale ani malé počty nám nedělají potíže.“
Na kvestorově tváři se usadil onen vřelý výraz někoho, kdo jedná o velkých počtech a ve velkých číslech a teď najednou vidí, jak se jedno z těch velkých, odpudivých čísel v nejbližší budoucnosti podstatně zmenšuje. V takových případech většinou filozofie nemá velkou šanci. A na Dobrohorově tváři bylo zase vidět úsměv někoho, kdo přišel na to, jak proměnit olovo na další zlato.
„Výborně, ale chápejte, že smlouvu takového rozsahu bude muset podepsat sám arcikancléř,“ pokračoval kvestor, „a mohu vás ujistit, že ten naslouchá velmi pozorně všemu, co mu doporučím.“
„To jsem si jist, vaše lordstvo,“ přikyvoval Dobrohor spokojeně.
„Hm, a mimochodem,“ ozval se znovu kvestor, „pořádáte vy, lidičky, nějakou výroční večeři?“
„Ale jistě, to je samozřejmé,“ přikývl trpaslík.
„A kdy?“
„Kdypak by se vám to hodilo?“
Mikuláš si zapsaclass="underline" „ J. s. zd. bl. prv. uzvřn vlkobch. s jed. vlk. org. měst.“ A pak si připsal, protože byl opravdu velmi poctivé povahy: „Slyšeli jsme.“
No prosím, věci se začaly odvíjet více než příjemně. Teprve dnes ráno odeslal jeden dopis a už měl důležitou zprávu do dalšího —
— až na to, že jeho zákazníci neočekávali další dopis dříve než za měsíc. Napadlo ho, že v té době už tahle věc asi nebude skoro nikoho zajímat. Na druhé straně, když jim o tom nedá vědět, mohl by si někdo stěžovat. Byly tady všechny ty nepříjemnosti s deštěm psů v ulici U melasového dolu, které ho potkaly minulý rok, a to se ještě žádný takový déšť nekonal.
Ale i kdyby přesvědčil trpaslíky, aby použili hodně velké písmo, s jednou zvěstí se daleko nedostane.
Sakra.
Bude se muset poohlédnout a najít ještě něco.
V náhlém popudu přistoupil k odcházejícímu kvestorovi.
„Promiňte, pane,“ řekl.
Kvestor, který se cítil být ve skvělé náladě, vesele pozvedl obočí.
„Hmm? To je pan ze Slova, že?“
„Ano, pane, já bych —“
„Obávám se, že všechno, co potřebujeme napsat, si na univerzitě napíšeme sami,“ zavrtěl hlavou kvestor.
„Víte, napadlo mě, pane, zda bych se vás mohl zeptat, co si myslíte o tom novém tisknoucím stroji pana Dobrohora,“ řekl Mikuláš.
„Proč to?“
„Ehm… třeba proto, že mě to opravdu zajímá? A taky bych váš názor rád uvedl ve svém novinkovém dopise. Chápete? Názor jednoho z čelných představitelů nejproslulejšího ankh-morporského thaumaturgického podniku!“
„Nóóó —“ kvestor zaváhal. „To máte na mysli ty věcičky, které zasíláte hraběnce z Quirmu a hraběti ze Sta Helit a dalším takovým lidem?“
„Ano, pane,“ přikývl Mikuláš. Mágové byli strašliví snobové.
„Ehm. Tedy, v tom případě… můžete říci, že je to první krok správným směrem, který přinese… hm… bude jistě vítán všemi pokrokově uvažujícími lidmi a vtáhne kopající a odporem ječící město Ankh-Morpork do století Ovocného netopýra.“ Ostřížím zrakem sledoval, jak si Mikuláš jeho slova zapisuje. „A já se jmenuji Dr. A. A. Hřmotvůkol. Dr. Mag. (7st.), Dr. Thaum. Bac. Okult. abs. Mag. kol. Bac. Manip. To Hřmot-vůkol s ‚v‘.“
„Jistě, pane Hřmotvůkole. Ehm… co se týče století Ovocného netopýra… to právě končí, pane. Vy byste si přál, aby bylo kopající a odporem ječící město vyvlečeno ze století Ovocného netopýra, že?“
„Pochopitelně.“
Mikuláš si to zapsal. Bylo pro něj záhadou, proč by se věci měly někam tahat, zatímco kopají a ječí odporem. Jak se zdá, zatím ještě nikdy nikdo nezkusil odvést je tam někam za ručičku a s dobrým slovem na rtech.
„A předpokládám, že mi pošlete jednu kopii, až to vyjde, mladíku,“ řekl kvestor.
„Jistě, pane Hřmotvůkole.“
„A kdybyste ode mě v budoucnosti ještě něco potřeboval, neváhejte se zeptat.“
„Díky, pane. Nezlobte se, ale já měl vždycky dojem, že je univerzita proti používání pohyblivých liter.“
„Oh, já si myslím, že už je načase vykročit vstříc vzrušujícím výzvám, které před nás staví století Ovocného netopýra,“ odpověděl kvestor.
„Ale to… to je právě to století, které se chystáme opustit, pane.“
„No, právě proto už je nejvyšší čas, abychom se těm výzvám konečně postavili, nemyslíte?“
„To jste udeřil hřebík na hlavičku, pane.“
„Ale teď už musím letět,“ loučil se kvestor. „I když to, bohužel, nesmím.“
Lord Vetinari, Patricij města Ankh-Morporku, se ještě jednou opatrně pokusil zasunout brk do kalamáře. Kalamář byl zamrzlý.
„To tady ani nemáte pořádný oheň?“ zeptal se Hugolín Výsměšek, nejvyšší kněz Slepého Io a neoficiální mluvčí městských církví a kultů. „Tedy, ne že bych byl ten, kdo miluje přetopené místnosti, ale tady mrzne!“
„Je tady frišno,“ připustil lord Vetinari. „Je to zvláštní, ale ten led je mnohem světlejší než zbytek inkoustu. Nevíte, co by to mohlo působit?“
„Asi věda,“ odpověděl nepřítomně Hugolín. Stejně jako jeho mágský bratr, arcikancléř Dobromil, ani Hugolín nemínil plýtvat časem na nějaké přihlouplé otázky. Jak bohové, tak magie vyžadovali tvrdé, logicky uvažující muže a bratři Výsměškové byli tvrdí jako skála. A v jistém smyslu stejně logičtí.
„Aha. A mimochodem… kde jsme to skončili?“
„Tohle musíte zastavit, Havelocku. Vždyť znáte… význam.“
Jak se zdálo, nedokázal Vetinari odtrhnout pohled od inkoustu. „Musím, Vaše Svatosti?“ odpověděl chladně, aniž zvedl pohled.
„Vy přece víte, proč jsme proti tomuhle pohyblivému nesmyslu!“
„Mohl byste mi to připomenout… Podívejte, ten led se kývá nahoru a dolů.“
Hugolín si povzdechl. „Slova jsou příliš důležitá, než abychom je mohli ponechat strojům. Proti rytí nemáme nic, to dobře víte. Nemáme nic proti tomu, když jsou slova dobře upevněna… Ale slova, která se dají rozebrat, aby se z nich vytvořila jiná slova… Tak to by mohlo být po čertech nebezpečné. A já mám dojem, že ani vám se to moc nelíbí, že?“