„Já myslel, že mi ho vzal!“ řekl a tvář mu oživla nadějí.
COŽ TO. NIKDY NEVÍŠ, KDE SE TAKOVÝ BRAMBOR OBJEVÍ.
„Takže všechno bude v pořádku?“
CO MYSLÍŠ TY?
Pan Tulipán polkl. Tady lži dlouho nepřežijí. A pode dveřmi teď začaly prosakovat myšlenky o něco pozdější, tak krvavé a pomstychtivé.
„Myslím, že by k tomu bylo třeba víc než jen brambor,“ zabručel.
LITUJEŠ TOHO VŠEHO?
Teď se do hry zapojily dlouho nebo nikdy neužívané části mozku pana Tulipána.
„Jak to poznám?“
Smrť mávl kostlivou rukou ve vzduchu. Na lince vymezené kůstkami prstů se objevila řada přesýpacích hodin.
POKUD TO DOBŘE CHÁPU, PAK JSI ZNALEC, PANE TULIPÁNE. V JISTÉM OMEZENÉM SMYSLU JSEM ZNALCEM I JÁ. Smrť vybral jedny z hodin. Kolem nich se objevily obrazy, jasné, ale mlhovité jako stín.
„Co je to?“
ŽIVOTY, PANE TULIPÁNE. JEN ŽIVOTY. NEJSOU TO VŠECHNO MISTROVSKÁ DÍLA, SPÍŠE NAIVNÍ, VE SVÉM UŽÍVÁNÍ EMOCÍ A PROJEVŮ. NAVZDORY TOMU VŠAK JSOU PLNÉ ZÁJMŮ A NEČEKANÝCH UDÁLOSTÍ A KAŽDÝ JE SVÝM VLASTNÍM ZPŮSOBEM VÝTVOREM NĚJAKÉHO NEZNÁMÉHO GÉNIA. A JSOU ROZHODNĚ… SBĚRATELSKY VELMI ZAJÍMAVÉ. Smrť pozvedl hodiny a pan Tulipán se pokusil ustoupit. ANO. SBĚRATELSKY ZAJÍMAVÉ.
PROTOŽE KDYBYCH MĚL ZVOLIT ZPŮSOB, JAK TYHLE ŽIVOTY SPOJIT A POPSAT, PANE TULIPÁNE, PAK BY NA TO STAČILO JEDNO SLOVO. KRATŠÍ.
Smrť vybral další hodiny. PODÍVEJ. NUGGA VELSKÝ. TY SI NA NĚJ SAMOZŘEJMĚ NEVZPOMENEŠ. BYL TO JEDNODUŠE MUŽ, KTERÝ VEŠEL DO SVÉ JEDNODUCHÉ CHALUPY V NEVHODNÝ ČAS, A TY JSI OPRAVDU ZAMĚSTNANÝ ČLOVĚK A NEDÁ SE ČEKAT, ŽE BY SIS PAMATOVAL KAŽDÉHO. VŠIMNI SI MOZKU, BRILANTNÍHO MOZKU, KTERÝ BY ZA JINÝCH PODMÍNEK ZMĚNIL SVĚT, KDYBY SE JEHO MAJITEL NENARODIL NA MÍSTĚ A V ČASE, KDE ŽIVOT NENÍ NIC JINÉHO NEŽ BEZNADĚJNÝ DENNÍ ZÁPAS O PŘEŽITÍ. PŘESTO SE AŽ DO DNE, KDY PŘIŠEL DOMŮ A ZJISTIL, ŽE MU KRADEŠ KABÁT, SNAŽIL V JEJICH MALÉ VESNIČCE UDĚLAT PRO SVÉ BLIŽNÍ, CO MOHL —
Pan Tulipán pozvedl roztřesenou ruku „Tohle je ten kousek, kdy mi před očima proběhne celý můj život?“ zeptal se.
NE, TO BYL TEN KOUSEK, KTERÝ PRÁVĚ BYL.
„A to byl který?“
TO BYL TEN, odpověděl Smrť, MEZI CHVÍLÍ, KDY SES NARODIL, A CHVÍLÍ, KDY JSI UMŘEL. NE, PANE TULIPÁNE… TOHLE JE CELÝ TVŮJ ŽIVOT, JAK PROBĚHL PŘED OČIMA TĚCH DRUHÝCH LIDÍ…
Ve chvíli, kdy dorazili golemové, už bylo po všem. Oheň byl divoký, ale krátký. Přestal, protože už nezbývalo nic, co by hořelo. Zástup čumilů, který se seběhl, aby ho pozoroval, už se rozcházel a většina jeho příslušníků se shodla na tom, že tohle nebyl žádný pořádný oheň, protože při něm nikdo neuhořel.
Zdi zůstaly stát. Polovina plechové střechy se propadla. Znovu začal padat mokrý sníh, a jak teď Mikuláš procházel spáleniště, syčely mokré vločky na horkých kamenech.
Ve světle několika menších neuhašených ohňů bylo vidět tiskařský lis. Mikuláš slyšel, jak mu sníh syčí i pod nohama.
„Dá se opravit?“ zeptal se Dobrohora, který mu kráčel v pa-tách.
„Ani náhodou. Kostra, možná. Pokusíme se zachránit, co půjde.“
„Podívejte, je mi to moc líto —“
„Ty za to nemůžeš, chlapče,“ odpověděl trpaslík a kopl do kouřící plechovky. „A podívej se na to z té lepší stránky… pořád ještě dlužíme Jindřichu Královi spoustu peněz.“
„To snad mi ani nepřipomínejte…“
„To je zbytečné. To ti brzo připomene on. Tedy spíš nám.“
Mikuláš si obtočil vestu kolem ruky a odstrčil z cesty kus střechy.
„Stoly tady pořád ještě stojí!“
„Pravda, oheň se někdy chová takhle legračně,“ přikývl Dobrohor kysele. „A nejhoršímu zabránila ta propadlá střecha.“
„Myslím tím, že jsou trochu zčernalé, ale pořád ještě použitelné!“
„No, tak to jsme vlastně zase pod střechou!“ zabručel trpaslík, jehož výraz sklouzl od „kyselého“ k pouze „nenaloženému“. „A kdy by sis přál další vydání, mladíku?“
„Podívejte, dokonce i hřeb tady zůstal… a na něm několik poznámek, které jsou sotva zahnědlé!“
„Život je plný neočekávaných pokladů,“ vrčel Dobrohor. „Nemyslím, že byste sem měla chodit, slečno!“
To se obracel k Sacharóze, která si hledala cestu mezi kouřícími troskami.
„Tady je moje pracoviště,“ odpověděla mu. „Dokážete opravit lis?“
„Ne! S tím je konec! Je to staré železo! Nemáme žádný lis, žádné písmo a žádný kov! Slyšíte mě, vy dva?“
„Dobrá, tak si musíme obstarat jiný lis,“ řekla Sacharóza klidně.
„I ten nejstarší střep by stál tisíc tolarů!“ křičel Dobrohor. „Podívejte, je po všem! Nezbylo nám nic!“
„Mám nějaké úspory,“ přikývla Sacharóza a smetla nepořádek ze svého stolu. „Možná bychom za ně dostali jeden z těch malých ručních lisů, alespoň pro začátek.“
„Já jsem zadlužený,“ řekl Mikuláš, „ale řekl bych, že bych se mohl zadlužit ještě o nějakou stovku tolarů víc.“
„Myslíte, že bychom mohli pokračovat v práci, kdybychom přes střechu hodili nepromokavou plachtu, nebo se budeme muset přestěhovat jinam?“ zeptala se Sacharóza.
„Nechci se stěhovat. Pár dní práce by mělo tohle místo dát do pořádku,“ odpověděl jí Mikuláš.
Dobrohor si přiložil obě ruce k ústům a vykřikclass="underline" „Halóóó! Tady mluví zdravý rozum! Nemáme žádné peníze!“
„A mnoho prostoru k rozšíření činnosti taky nemáme,“ pokračovala v řeči Sacharóza.
„V jakém smyslu?“
„Časopisy,“ odpověděla Sacharóza a mokrý sníh se jí usazoval ve vlasech. Kolem se trpaslíci pustili do beznadějné záchranné operace. „Já vím, že je papír důležitý a není levný, ale lis má mnoho nevyužitých hodin, mrtvé časy, a podívejte, já si například myslím, že na trhu by byl ještě prostor pro něco, jako je třeba… dejme tomu, časopis pro ženy…“
„Mrtvé časy?“ málem zaječel Dobrohor. „Ten lis je mrtvěj!“
„A o čem třeba?“
„Hm… třeba o módě. Obrázky žen v nových šatech. Pletení. Vzory. A takové věci. A neříkej mi, že je to příliš nudné. Lidé to budou kupovat.“
„Šaty? Pletení?“
„Lidé se o takové věci zajímají.“
„Ten nápad se mně moc nelíbí,“ zavrtěl hlavou Mikuláš. „To bys zrovna tak mohla říct, že bysme mohli dělat časopis jenom pro muže.“
„A proč ne? Články o různém pití. Obrázky žen, které nebudou oblečené do… No, ale každopádně budeme potřebovat víc lidí, aby pro nás psali články.“
„Promiňte,“ vskočil jim do řeči Dobrohor, „ale já vám asi nerozumím?“
„Psát dobře pro takový časopis dokáže dost lidí,“ řekla Sacharóza, „ale jestli to má být fundované, tak my to psát nemůžeme.“
„To je pravda.“
„A pak je tady ještě další časopis, který by se dobře prodával,“ pokračovala Sacharóza. Z chladnoucího lisu za ní upadl další kus.
„Hej! Hej? Vím, že se mi huba otvírá a zavírá, ale…“ ozval se Dobrohor „…ale vychází mi z ní nějaký zvuk?“
„Kočky,“ nedala se vyrušit Sacharóza. „Spousta lidí miluje kočky. Obrázky koček. Příběhy o kočkách. Už nějakou dobu o tom přemýšlím. Mohlo by se to jmenovat… Nefalšovaná kočka.“