„Stejně jako Nefalšovaná žena a Nefalšovaný muž? Nefalšované pletení? Nefalšované pečivo?“
„Myslela jsem, že by se to mohlo jmenovat nějak jako Ženin domácí rádce,“ řekla Sacharóza. „Ale ten tvůj název má jistý zvuk, to připouštím. Zvuk… To je ono. Ano, a teď je tady ještě jedna věc… Ve městě je spousta trpaslíků. Mohli bychom vydávat časopis pro trpaslíky. Víš, jak to myslím… Co nosí v této sezóně moderní trpaslík?“
„Kroužkovou zbroj a kůži,“ odpověděl náhle zaskočený Dobrohor. „Co to vlastně žvaníte? Vždycky je to kroužková zbroj a kůže!“
Sacharóza si ho nevšímala. Dobrohor si uvědomil, že se ti dva pohybují ve svém vlastním světě. A ten už neměl nic společného s tím skutečným.
„Na druhou stranu mi to zase připadá tak trochu jako plýtvání,“ řekl Mikuláš. „Plýtvání slovy.“
„Proč? Vždycky se najdou další.“ Sacharóza ho jemně poplácala po tváři. „Nebo si snad myslíš, že píšeš slova, která budou žít věčně? Ale kdepak. Tyhle novinové články…, to jsou slova, která vydrží právě tak den. Možná týden.“
„A pak je lidé vyhodí,“ řekl Mikuláš.
„No, možná, že jich pár zbyde. V lidských hlavách.“
„Tam ale papír obvykle nekončí,“ upozornil ji Mikuláš. „Spíš na té druhé straně.“
„Co jsi čekal? To nejsou knihy, ale slova, která přicházejí a odcházejí. Tak se trochu rozvesel!“
„Máme tady jeden problém,“ řekl Mikuláš.
„Ano?“
„Nemáme dost peněz na nový lis. Naše dílna shořela na prach. Vyřadili nás z práce. Je po všem. Rozumíš!“
Sacharóza sklopila oči. „Ano,“ přikývla pokorně. „Já jen doufala, že ty tomu nerozumíš.“
„A byli jsme tak blízko. Tak blízko.“ Mikuláš vytáhl z kapsy svůj notes. „Byli bychom to dokázali. Měl jsem celou tu věc skoro pohromadě. A teď s tím nemůžu udělat nic jiného než to předat Elániovi —“
„Kde je všechna písmovina?“
Mikuláš přeletěl pohledem trosky. Bodoni seděl na bobku u zničeného lisu a snažil se nahlédnut pod něj.
„Po nějakém olovu tady není ani stopy!“ řekl.
„Někde být musí,“ zavrtěl hlavou Dobrohor. „Podle mých zkušeností se přece skoro dvacet tun kovu nesebere a neodejde si jinam.“
„Ta písmovina se musela roztavit,“ napadlo Bodoniho. „Na podlaze je pár zbytků.“
„Sklep!“ prohlásil Dobrohor. „Pojďte mi pomoct, ano?“ Chopil se začernalého trámu, který vyčníval z otvoru do sklepa.
„Počkejte, já vám pomůžu,“ řekl Mikuláš a obešel začernalý stůl. „Ne že bych neměl nic lepšího na práci…“
Uchopil s Dobrohorem spálené dřevo a zatáhl…
Pan Zichrhajc se vynořil ze sklepa, podobný králi démonů. Stoupal z něj kouř a vydával ze sebe strašlivý nesrozumitelný řev. Zvedal se a zvedal, Dobrohora srazil k zemi prudkým úde-rem hřbetu jedné paže a pak oběma rukama sevřel Mikulášův krk a síla jeho skoku ho stále ještě poháněla vzhůru.
Mikuláš padl naznak. Dopadl na stůl a pocítil ostrou bolest, protože mu něco projelo paží. Jenže teď nebyl čas myslet na to, co už ho bolí. Byla to strašlivá bolest krku, která byla důležitá, protože sílila. Tvář toho odporného stvoření byla jen centimetry od jeho, oči, otevřené doširoka, zíraly přímo skrz něj na něco děsivého, ale ruce se svíraly na Mikulášově hrdle.
Mikuláše by nikdy nenapadlo použít tak ošoupané klišé, jako je „sevření jako v kleštích“, ale jak se jeho vědomí začalo propadat do rudého tunelu, jeho osobní redaktor řekl, ano, tak by se asi dal popsat ten strašlivý mechanický tlak, který…“
Oči se mu obrátily v sloup. Výkřik utichl. Jeho protivník, napůl shrbený, se potácel stranu.
Když Mikuláš zvedl hlavu, viděl, jak Sacharóza ustupuje o krok nazpět.
Redaktor v Mikulášově hlavě něco cvrlikal a pozoroval Mikuláše, jak pozoruje Sacharózu. Kopla toho chlapa do… ehm, no, vždyť víte. To musí být vlivem těch komických zelenin. Čím jiným?
A on potřebuje dát dohromady Příběh.
Mikuláš vstal a zuřivě mával na trpaslíky, kteří k nim postupovali s připravenými sekerami.
„Počkejte! Počkejte! Podívejte… ehm… bratře Zichrhajci…“ V ruce se mu ozvala taková bolest, že zamrkal. Podíval se na ruku a s hrůzou spatřil ošklivý hrot jehly, který mu prorazil vpředu na paži rukáv vesty.
Pán Zichrhajc se pokusil zaostřit na mladíka, který zápasil se svou paží, ale stíny mu to nedovolily.
Teď už si nebyl tak docela jistý, jestli je pořád ještě naživu. Ano! To je ono! Jistě je mrtvý! Všechen ten kouř, křičící lidé, ty hlasy, které mu šeptají do uší, to byl nějaký druh pekla, ale pozor, on jim přece vrátil lístek…
Podařilo se mu narovnat. Ze záňadří vylovil brambor nebohého pana Tulipána. Pak ho podržel tak, aby ho všichni viděli.
„Mám tu ertepli,“ sdělil přítomným pyšně. „Jsem v pohodě, ne?“
Mikuláš se díval na sazemi umazaný obličej s rudýma očima, na němž se usadil příšerný výraz triumfu, a pak na ten kousek scvrklé zeleniny na konci kožené tkanice. Jeho chápání reality začalo v tom okamžiku silně prokluzovat a na okamžik se podobalo myšlení pana Zichrhajce. Lidé, kteří mu ukazovali brambor na provázku, mohli znamenat jen jednu věc.
„Tedy… to není příliš velká legrace, co myslíte?“ řekl, zatáhl za bodák a zamrkal bolestí.
Myšlenkový vlak páně Zichrhajcův se na okamžik vrátil na koleje. Pan Zichrhajc pustil brambor a pohybem tak rychlým, že nezůstal nic dlužen myšlence, ale všechno instinktům, vytáhl z vnitřní kapsy kabátu dlouhou dýku. Postava před ním se mu začala ztrácet mezi ostatními stíny a on se na ni zuřivě vrhl.
Mikuláš mezitím stačil vytrhnou hřeb na konci desky z paže a teď jej podvědomě pozvedl v obranném gestu před sebe…
A to bylo to poslední, co pan Zichrhajc na tomto světě pamatoval.
Mokré vločky syčely na několika zbývajících uhlících.
Mikuláš zíral do nic nechápající tváře, viděl, jak oči vyhasínají, pak se útočník pomalu sesul k zemi a v jedné ruce křečovitě svíral brambor.
„Och…“ vydechla Sacharóza, „tys ho napíchl na ten bodec.“
Rukávem Mikulášovi stékala krev.
„Já… myslím…, že bych… potřeboval… obvaz,“ řekl. Led nepálí, to věděl, ale přesto mu šok naplnil žíly ledovým oh-něm. Potil led.
Sacharóza se k němu rozeběhla a cestou si trhala rukáv blůzy.
„Nemyslím, že je to tak hrozné,“ bránil se Mikuláš a pokoušel se ustoupit. „Myslím, že je to jedno z těch… zranění, které v nadšení utrpí každý hlupák.“
„Co se to taty těje?“
Mikuláš se podíval na svou zakrvácenou paži a pak na Ottu, který stál na hromadě zakouřených trosek s užaslým výrazem ve tváři a několika balíčky v rukou.
„Jeten si na pět minut otskočí, aby si koupil nějakou kyselinu, a než se frátí, je celé místo úplně… och póže… póže…“
Dobrohor vytáhl z kapsy ladičku a ťukl s ní o svou helmu.
„Rychle, mládenci!“ Zamával ladičkou ve vzduchu. „Jen přijď v náš kruh, tam každý je tvůj druh…“
Když začali trpaslíci zpívat, Otto zlehka zamával rukou.