„Ne, tíky, momentálně jsem pánem situace, ale pržesto fám těkuji,“ upozornil je. „My ale fíme, o čem tochle fšechno je, že? Byl to taf, že? Tříve nepo později se fžtycky opjefí taf. On jim sice ukázal sfou černou stuchu, ale oni se jen smáli a —“
„Myslím, že nás chtějí dostat všechny,“ řekl Mikuláš. „Škoda, že jsem neměl dost času položit mu pár otázek, ale i tak…“
„To jako myslíte třeba: ‚To je poprvé, co jste někoho uškrtil?‘“ ušklíbl se Bodoni. „Nebo: ‚Kolik je vám let, pane zabijáku?‘“
Někdo se rozkašlal.
Zdálo se, že kašel přichází z kapsy kabátu mrtvého pana Zichrhajce.
Mikuláš se rozhlédl po užaslých trpaslících, jako kdyby zjišťoval, zda někdo neví, co je třeba udělat teď. Pak začal opatrně prohledávat špinavé a mastné šaty mrtvého a nakonec vytáhl z jedné ošoupané kapsy plochou leštěnou krabičku.
Otevřel ji. Ze štěrbiny ve druhém víčku vyskočil malý zelený skřet.
„No?“ řekl.
„Cože? Osobní dezorganizátor?“ užasl Mikuláš. „Zabiják s osobním rozvratníkem?“
„Pak by možná byl zajímavý oddíl ‚Dnes nezapomeň‘,“ navrhoval Bodoni.
Skřet na něj krátkozrace zamžoural. „Chcete odpověď, nebo ne?“ zaskřehotal. „,Napište sem své jméno‘ požadoval ticho, navzdory bohaté škále zvuků pro každou náladu i příležitost, které ovládám.“
„Hm… tvůj bývalý vlastník je… bývalý…“ Mikuláš vrhl pohled na chladnoucího pana Zichrhajce.
„Vy jste nový majitel?“ zajímal se zelený fujtajblík.
„No… asi ano.“
„Gratuluji!“ kvákl skřet. „Záruka není konzumovatelná, a to bez ohledu na to, zda byl řečený přístroj prodán, pronajat, převeden, darován nebo odcizen, pokud není v originálním balení a původních ochranných materiálech, které jste už dávno vyhodili, jestliže nezašlete bezchybně vyplněnou druhou část záručního listu, již už jste jistě dávno ztratili, na adresu Thttv ggj. thhtfjhssjk the Scorg, a pokud se neohlásíte kódovým číslem, kterého jste si pravděpodobně ani nevšimli.
Přejete si, abych vymazal obsah paměti?“ Pak skřet odně-kud vytáhl velký vatový tampon a připravil se nacpat si ho do jednoho z plachtovitých uší. „Vymažte paměť A/N?“
„Tvoji… paměť…?“
„Jo. Vymazat paměť? A/N.“
„N!“ řekl Mikuláš. „A teď mi přesně řekni, co si pamatuješ!“ dodal. „Musíte stisknout tlačítko ‚Přetočit‘,“ sděloval mu skřet netrpělivě.
„A co se stane pak?“
„Do hlavy mě udeří malé kladívko a já se podívám, který knoflík jste stiskl.“
„No, a proč tedy… prostě… rovnou nepřetočíš?“
„Heleďte, já pravidla nedělám. Musíte stisknout ten knoflík. V příručce najdete —“
Mikuláš opatrně odsunul krabičku k jedné straně. V kapse mrtvého bylo ještě několik sametových sáčků. I ty vytáhl a položil na stůl.
Několik trpaslíků slezlo po železném žebříku do sklepa. Po chvíli vylezl nahoru Bodoni a na kouscích tváře, viditelných mezi vousy, měl kousky zamyšleného výrazu.
„Je tam dole mužský,“ řekl. „Leží… v kaluži olova.“
„Mrtvý?“ zeptal se Mikuláš a díval se na sametové sáčky.
„Doufám. Opravdu doufám, že je mrtvý. Dalo by se říct, že po sobě zanechal stopu. Je tak trochu… jak bych to… naměkko. A v hlavě má střelu z kuše.“
„Mikuláši, uvědomuješ si, že olupuješ mrtvolu?“
„Výborně,“ přikývl Mikuláš nepřítomně. „Teď je na to nejvhodnější čas.“ Obrátil váček dnem vzhůru a po ohořelé stolní desce se rozsypaly diamanty.
Dobrohorovi se z hrdla vydal dávivý zvuk. Hned po zlatu jsou nejlepším přítelem trpaslíků drahokamy.
Mikuláš vysypal i další váčky.
„Jakou tak asi mají cenu?“ zeptal se, když se diamanty přestaly kutálet a chřestit jeden o druhý.
To už ale Dobrohor vytrhl z kapsy hodinářské sklo a prohlížel několik větších kamenů. „Co? Moment! No, deset tisíc. Mohlo by to být ale i sto tisíc. Dokonce i mnohem víc. Tak například tenhle by mohl mít sám cenu nějakých patnáct set, řekl bych, a to z nich zdaleka není nejlepší.“
„Museli je ukrást!“ zvolala Sacharóza.
„Ne,“ zavrtěl Mikuláš klidně hlavou. „O tak velké krádeži bychom slyšeli. My se přece o většině takových věcí doslechneme. Nějaký mladík by ti o tom jistě přišel říct. Podívejte se, jestli měl nějakou náprsní tašku, ano?“
„No to je ale nápad! A co —“
„Podívej se po té zatracené peněžence, ano!“ zvýšil Mikuláš hlas. „Tohle je Příběh. Já mu zatím zkontroluju nohy a taky se na to zrovna netěším. Jenže je to Příběh. Hysteričtí můžeme být potom. Udělej to, prosím.“
Na noze mrtvého bylo napůl zahojené kousnutí. Mikuláš si pro srovnání vyhrnul svou nohavici, zatímco Sacharóza s odvrácenýma očima vytáhla z kapsy mrtvého náprsní tašku z hnědé kůže.
„Něco, co by nám řeklo, kdo to byl?“ zeptal se Mikuláš, který opatrně měřil otisky zubů svou tužkou. Mysl měl náhle neuvěřitelně klidnou. Zajímalo by ho, zda v těch chvílích vůbec přemýšlel. Všechno mu to připadalo jako podivný sen odehrávající se v jiném světě.
„Počkej… v té kůži je něco ozdobně vypáleno,“ řekla Sacharóza.
„A co?“
„,Velmi nepříjemná osoba‘,“ četla. „No to mi řekni, co to musí být za osobu, aby si něco takového dala vypálit na náprsní tašku.“
„Nejspíš velmi nepříjemná osoba,“ vysvětlil jí Mikuláš. „Je tam ječte něco jiného?“
„Kousek papíru s adresou,“ přikývla Sacharóza. „Podívej, neměla jsem zatím čas všechno ti vyprávět, víš, Mikuláši… já…“
„Co je na něm?“
„Je tady Unikátní ulice 50. Hm. A tam mě taky ti muži chytili. Měli klíč a chovali se tam jako doma. Ehm… je to pře-ce váš rodinný dům, nebo ne?“
„A co chceš, abych udělal s těmi kameny?“ zajímal se Dobrohor.
„Víš, co tím myslím, tys mi taky dal klíč a tak,“ řekla Sacharóza nervózně. „Jenže tam byl ten mužský ve sklepě a byl dost… no pod vlivem… a vypadal úplně stejně jako lord Vetinari a pak se objevili ti dva muži, omráčili Rockyho a pak —“
„Já tedy nechci nic tvrdit,“ vskočil jí do řeči Dobrohor, „ale jestli ty kameny nejsou ukradené, pak znám několik míst, kde by nám za ně vyplatili maximální cenu v penězích, a to dokonce i teď, v noci —“
„— a samozřejmě, chovali se strašně, ale já nemohla opravdu nic dělat —“
„— a nějaká suma hotových peněz by se nám zrovna teď strašlivě hodila, tedy abys pochopil, co se ti snažím říct, tak je to to, že —“
Pak ale jak dívka, tak trpaslík najednou pochopili, že je už Mikuláš neposlouchá. Zdálo se, že ohluchl nebo že sedí s prázdnou tváří v malé soukromé bublině dokonalého ticha.
Pomalu sáhl po rozvratníku a pak stiskl tlačítko označené „přetoč“.
Zevnitř se ozvalo tlumené „jauvajs!“.
„…štipštipštip nye vhídleorkchmrkusklam…“
„Co to je za zvuk?“ rozhlížela se Sacharóza.
„Tak skřeti vzpomínají,“ vysvětlil jí Mikuláš nepřítomně. „On si… jako… přehraje kus života pozpátku. Kdysi jsem míval jeden z prvních typů téhle věci,“ dodal.