„Zrádce?“ zašeptal lord ze Slova.
„Přesně to lidé řeknou.“
Lord ze Slova přikývl jako muž chycený v nepříjemném snu.
„Ty peníze si v žádném případě nemůžu vzít,“ řekl. „Přeju ti, aby sis je hezky užil, můj synu. Protože… ty jsi naprosto jistě ze Slova. Přeju ti hezký den.“ Otočil se a odcházel. Za několik vteřin bylo slyšet, jak se se slabým skřípotem otvírají a zavírají těžké dveře.
Mikuláš se odpotácel k nejbližšímu pilíři. Třásl se. Postupně si v hlavě přehrál setkání s otcem. Za celou tu dobu se jeho myšlenky nedotkly země.
„Jseš v poržátku, Mikuláš?“ zeptal se Otto.
„Je mi špatně…, ale ano, jsem v pořádku. Ze všech tvrdo-hlavých, umíněných, sebestředných, nafoukaných —“
„Ale na truché straně máš sase mnocho toprých flastností,“ zarazil ho Otto.
„Já mluvil o svém otci.“
„Oh.“
„Je si neustále tak jistý, že má pravdu…“
„Poslyš, je to tfůj otec, o kom mlufíme, ano?“
„To snad naznačuješ, že jsem jako on?“
„To ne. Jsi úplně jiný. Apsolutně a úplně jinačí. Ani jetiná potopnost, ktepak.“
„No, přehánět to zase nemusíš!“ Pak se Mikuláš zarazil. „Poděkoval jsem ti vůbec?“
„Ne, nepoděkoval.“
„Ach bože!“
„To nic, ale ufětomil sis, že jsi nepotěkofal, a to je v poržádku,“ řekl Otto. „Kaštý ten a fe fšech směrech jsme lepší a lepší. Mimochodem, nefatilo py ti, ktypys se mě mochl fytáchnout ten meč? Jenom chlupáka napatne frasit meč to upíra. Jetiné, co se stane, je, še se sničí textilie.“
„Tak dovol —“ Mikuláš neohrabaně vytáhl Ottovi z těla čepel.
„Můšu si tu košili pržipsat to fýtajů?“
„Myslím, že ano.“
„Fýporně, teť je po fšem a je čas na otměny a fysna-menání,“ prohlásil upír vesele a upravil si vestu. „Takše kam se potěly fšechny naše starosti?“
„Tak ty teprve začnou,“ zasmušil se Mikuláš. „Obávám se, že do hodiny si budu prohlížet budovu hlídky v Pseudopolském dvoře zevnitř.“
Přesně řečeno, trvalo Čtyřicet tři minuty, než začal Mikuláš ze Slova pomáhat hlídce ve vyšetřování, jak se říkalo.
Velitel Elánius, který seděl na protější straně stolu, si pozorně pročítal Kometu. Mikuláš věděl, že to velitel úmyslně protahuje, aby jeho, Mikuláše, znervóznil.
„Pokud byste nevěděl, co znamenají některá dlouhá slova, rád vám pomohu,“ nabídl se po chvíli.
„Je to opravdu dobré,“ řekl Elánius, aniž dal najevo, že by jeho slova zaslechl. „Ale potřeboval bych vědět víc. Potřebuju znát jména. A myslím si, že vy ta jména znáte. Kdo to byl? Kde se to sešli? Takové věci. Potřebuju je vědět.“
„Některé věci jsou záhadou i pro mě,“ odpověděl Mikuláš. „Ale máte více než dost důkazů k tomu, abyste mohl propustit lorda Vetinariho.“
„Potřebuju se dozvědět víc.“
„Ode mě ne.“
„Ale no tak, pane ze Slova. Jsme přece na stejné straně!“
„Ne. My jsme bohužel každý na jiné straně, které se shodou okolností ocitly vedle sebe.“
„Pane ze Slova, dnes, o něco dříve, než došlo k těmto událostem, jste napadl jednoho z mých důstojníků. Víte, do jakých nepříjemností jste se díky tomu dostal?“
„Tak to jsem si myslel, že jste chytřejší, veliteli,“ odpověděl Mikuláš. „Chcete tvrdit, že jsem napadl důstojníka v uniformě? Důstojníka, který se mi představil?“
„Dejte si pozor, pane ze Slova.“
„Sledoval mě vlkodlak, veliteli. Podnikl jsem jisté kroky, které by ho od toho… odradily. To mi umožnilo mu uniknout. Chtěl byste něco takového probírat na veřejnosti?“
Jsem nadutý, prolhaný a povýšený hajzl, pomyslel si Mikuláš. A jsem v tom dobrý.
„Pak mi nedáváte jinou možnost, než abych vás zatkl pro zatajování —“
„Žádám právníka,“ přerušil ho Mikuláš.
„Opravdu? A koho máte na mysli v tuhle noční hodinu?“
„Pana Kosopáda.“
„Kosopáda? A vy si myslíte, že kvůli vám přijde?“
„Ne, nemyslím, že kvůli mně. Ale přijde, věřte mi.“
„Tak on přijde, říkáte?“
„Určitě.“
„Ale no tak,“ řekl Elánius s úsměvem. „Máme tohle zapotřebí? Je přece povinností každého občana napomáhat hlídce, nebo ne?“
„To nevím. Vím jen, že hlídka si to myslí. Ale napsané jsem to nikde neviděl,“ odpověděl Mikuláš. „Ale právě tak nevím, jestli má hlídka právo špehovat bezúhonné občany.“
Viděl, jak Elániovi ztuhl úsměv na tváři.
„To bylo pro vaše vlastní dobro,“ zavrčel Elánius.
„Nevím, jestli je vaší věcí rozhodovat o tom, co je a co není pro moje dobro.“
Tentokrát si Elánius zasloužil menší odměnu. „Ani já nemám rád, když se mnou někdo manipuluje,“ připustil. „Ale i tak mám důvod se domnívat, že zatajujete informace o těžkém zločinu, a to je přečin. Jednáte protizákonně.“
„Pan Kosopád už něco vymyslí. Vsadil bych se, že existují precedenty. Pan Kosopád bude hrabat a hrabat. Pokud to bude třeba, tak celé roky. Na místě, kde dnes je, je jen díky hrabání.“
Elánius se naklonil kupředu. „Jen mezi námi a bez toho vašeho zatraceného zápisníku,“ zamumlal, „pan Kosopád je hnusný křivák, tchoř, který dokáže všechny platné zákony splést do jediného rébusu.“
„Souhlasím,“ přikývl Mikuláš. „A je to můj právník, to vám zaručuji.“
„Proč by měl pan Kosopád jednat ve vašem zájmu?“ potřásal hlavou Elánius a upíral pohled na Mikuláše.
Mikuláš se mu díval přímo do očí. Je to pravda, pomyslel si v tom okamžiku, jsem syn svého otce. A stačí, když toho jen využiju.
„Protože je to starý poctivec?“ odpověděl. „Tak a teď budete tak laskav a pošlete pro něj posla? Protože jestli ne, musíte mě pustit.“
Elánius, aniž spustil z Mikuláše oči, natáhl ruku a uchopil mluvítko komunikační trubky, které viselo vedle stolu. Pískl do ní a přiložil ji k uchu. Ze sluchátka se ozvaly zvuky připomínající pláč myši, která prosí o milost.
„Jata uipsi tipoiti svup?“
Elánius přiložil mluvítko k ústům. „Seržante, pošlete sem někoho, kdo by odvedl pana ze Slova dolů do cely, ano?“
„Svydle jumyjum vipvipjumvip?“
Elánius si povzdechl a pověsil náústek. Vstal a otevřel dveře.
„Frede, pošli sem někoho, kdo by odvedl pana ze Slova dolů do cely!“ zaječel. „Prozatím to nazveme ochranná vazba,“ dodal a obrátil se k Mikulášovi.
„A to mě jako chráníte před kým?“
„Tak například já sám jsem první, kdo má nepřekonatelnou touhu ubalit vám jednu přes ucho,“ sdělil mu bez emocí Elánius. „A předpokládám, že je tady celá řada dalších s podobnými choutkami, ale bez mého sebeovládání.“
V celách vládla téměř mírumilovná atmosféra. Kavalec byl pohodlný. Stěny byly pokryty vyškrabanými obrázky a nápisy a Mikuláš si krátil čas tím, že v nich opravoval pravopisné chyby.