„No bodejť,“ souhlasil pan Šmicnutý zasmušile, „člověku vždycky udělá dobře, když se drobet zasměje.“
Mikuláše v tom okamžiku napadlo, jestli by pan Zimoval dokázal vypěstovat obscénní hrášek. Ale asi ano.
„Já bych řekl, že je to dost důležité,“ poznamenal, Jestli je lord Vetinari vinen, nebo ne.“
„No, možná pro ty, kdo se takovými věcmi zabývají,“ zabručel zase pan Šmicnutý, „ale nevím, proč bychom se tím měli zabývat my?“
„Ale každopádně —“ začal Mikuláš.
Paní Arkánová si rukou upravila vlasy. „Vždycky jsem si myslela, že je lord Vetinari velmi hezký člověk,“ řekla, a když se k ní obrátily všechny pohledy, zatvářila se velmi rozpačitě. „Chtěla jsem jen říci, že mě vždycky překvapovalo, že neexistuje žádná lady Vetinariová. Nic víc. Ehm.“
„No co, vždyť víte, co o něm říkají,“ ozval se pan Větroměj.
Přes stůl vyletěl pár paží, uchopil užaslého pana Větroměje za klopy a přitáhl ho přes stůl tak, že byl jeho obličej sotva pár centimetrů od Mikulášova.
„Tak tedy já to nevím, pane Větroměji!“ vykřikl. „Ale vy to víte, vy víte, co říkají, pane Větroměji! Proč nám to neřeknete? Proč nám neřeknete, kdo to řekl vám, pane Větroměji?“
„Pane ze Slova! No tohle?“ zvolala paní Arkánová. Pan Náchylka rychle odtáhl z cesty talířek s tousty.
„Je mi to velmi líto, paní Arkánová, a omlouvám se,“ hovořil Mikuláš přes rameno, zatímco stále ještě držel zmítajícího se muže, „ale rád bych se dozvěděl to, co už všichni vědí, a taky bych rád zjistil, jak se to dozvěděli. Pane Větroměji?“
„Říkají, že má nějakou přítelkyni, dámu, která je vysoce postavená, moc důležitá osoba v Überwaldu,“ odpovídal pan Větroměj. „A byl bych vám vděčný, kdybyste mě pustil.“
„A to je všechno? A co je na tom tak hrozného? Je to spřátelená země!“
„No ano, ale říkají —“
Mikuláš ho pustil. Větroměj se zřítil zpět do svého křesla, ale Mikuláš zůstal stát a těžce dýchal.
„To já napsal ten článek do Komety!“ vyštěkl. „A to, co v něm je, je to, co říkám já! Já osobně! Protože já sám jsem ty věci vypátral a ověřil a lidé, kteří říkají samé -aně, se mě pokusili zabít! Já nejsem ten chlápek, který je bratrem toho chlapa, kterého jste potkali v hospodě! A tohle si laskavě pamatujte, než na mě zase začnete zkoušet ty svoje pitomosti typu ‚to přece každý ví‘! A během hodiny mám být v paláci, kde se mám sejít s velitelem Elániem a s tím, kdo je právě Patricijem, a k tomu ještě se spoustou dalších lidí, abychom celou tuhle věc dořešili! Nebude to nic příjemného, ale já to udělat musím, protože chci, abyste se dozvěděli věci, které jsou důležité! Omlouvám se za tu čajovou konvici, paní Arkánová, ale určitě se dá opravit.“
V následujícím tichu zvedl pan Náchylka noviny a řekclass="underline" „Tohle píšete vy?“
„Ano!“
„Já… ehm… myslel jsem, že na to mají speciální lidi…“
Všechny hlavy se obrátily k Mikulášovi.
„Neexistují žádní oni. Dělám to jen já a jedna mladá dáma. To všechno píšeme my dva!“
Všechny hlavy se obrátily k panu Náchylkovi.
„Ale… kdo vám říká, co tam dát máte a co ne?“
Všechny hlavy se znovu obrátily k Mikulášovi.
„My… prostě se rozhodneme.“
„Hm… a je to pravda o těch velkých stříbrných talířích, co unášejí lidi?“
„Ne!“
K Mikulášovu úžasu se pan Kolář přihlásil jako ve škole.
„Ano, pane Koláři?“
„Měl bych jednu velmi důležitou otázku, pane ze Slova. Když tak znáte všechny tyhle věci, tak bych se chtěl zeptat…“
„Ano?“
„Nemáte náhodou adresu toho chlapíka, co pěstuje tu le-grační zeleninu?“
Mikuláš a Otto dorazili do paláce pět minut před desátou. Kolem brány se mačkal malý dav.
Velitel Elánius stál na nádvoří a hovořil s Kosopádem a s několika představenými cechů. Když uviděl Mikuláše, nevesele se usmál.
„Jdete dost pozdě, pane ze Slova,“ řekl.
„Jdu ještě brzo!“
„Tím jsem chtěl říct, že se zatím odehrály různé věci.“
Pan Kosopád si odkašlal. „Pan Skřuska zaslal vzkaz,“ řekl. „Zdá se, že onemocněl.“
Mikuláš vytáhl svůj poznámkový blok.
Na ten se vzápětí zaostřily nejisté pohledy občanských vůdců. Mikuláš zaváhal. Ale pak jeho nejistota vyprchala. Patřím k rodině pánů ze Slova, pomyslel si, neodvažujte se na mě dívat spatra! Musíte se řídit podle Komety. Ach… k čertu s nejistotou…
„Podepsala mu tu omluvenku matka?“ nadhodil.
„Nechápu, co tím chcete říci,“ řekl právník, ale několik hlav cechů se rychle odvrátilo.
„A co se bude dít teď?“ zajímal se Mikuláš. „Nemáme snad vládce?“
„Šťastnou shodou okolností,“ řekl pan Kosopád, který vypadal jako muž, který se škvaří ve svém vlastním pekle, „se lord Vetinari cítí mnohem lépe a předpokládá, že se již zítra ujme svých povinností.“
„Promiňte, ale je dovoleno tohle všechno si zapisovat?“ řekl lord Odkraglli, představený Cechu vrahů, když Mikuláš vytáhl tužku a začal si dělat poznámky.
„Povoleno od koho?“ podíval se na něj Elánius.
„Dovoleno kým,“ řekl sám pro sebe tiše Mikuláš.
„Podívejte, nemůže si přece zapisovat všechno, nebo ano?“ rozhlížel se lord Odkraglli. „Co kdyby si náhodou zapsal něco, co bychom si nepřáli, aby si zapsal?“
Elánius se podíval Mikulášovi pevně do očí.
„Není zákon, který by to zakazoval,“ řekl.
„Takže lord Vetinari se nebude účastnit žádného soudního řízení, lorde Odkraglli?“ řekl Mikuláš, který Elániovi jeho pohled kratičkou chvilku oplácel.
Odkraglli, poněkud zaskočen, se obrátil ke Kosopádovi.
„Může se mě takhle ptát?“ řekl. „Prostě a jednoduše takhle na mě přijít s otázkou?“
„Může, můj pane.“
„A musím já mu na ni odpovědět?“
„Za těchto okolností je to zcela logická otázka, můj pane, ale odpovídat mu nemusíte.“
„Chtěli byste něco vzkázat lidem Ankh-Morporku?“ rozhlédl se po přítomných sladce Mikuláš.
„Chceme, pane Kosopáde?“ zeptal se lord Odkraglli.
Pan Kosopád se ztěžka nadechl. „Myslím si, že by to bylo velmi vhodné, můj pane, rozhodně.“
„Nuže dobrá, takže žádný soudní proces nebude. To je jasné.“
„A nebude mu udělena milost?“ vyptával se dál Mikuláš.
Lord Odkraglli se znovu obrátil k panu Kosopádovi, který si tiše povzdechl.
„Znovu, i tady si myslím, můj pane, že byste —“
„Dobrá, tak dobrá… Ne, nebude ani omilostněn, protože je naprosto jasné, že je absolutně nevinný,“ řekl Odkraglli opatrně.
„Řekl byste, že se to vše vyjasnilo díky skvělé práci, kterou odvedl velitel Elánius a jeho schopní důstojníci a muži, jimž jistým malým dílem přispěla Kometa?“ řekl Mikuláš.
Lord Odkraglli se zatvářil poněkud zmateně. „Řekl bych to?“
„Myslím si, že pravděpodobně ano, můj pane,“ řekl Kosopád a bylo vidět, jak se ještě více zachmuřil.