„Celý sem to viděl,“ řekl občan.
„Vážně?“
„Byla to straš-li-vá scéna,“ řekl muž tak pomalu, aby Mikuláš stačil psát. „Ten muž z hlídky se ovšem ne-oh-rože-ně vrhl do boje se smrtí, aby zachrá-nil tu stařenu, a zaslou-ží si vyzna-me-ná-ní.“
„Opravdu?“ udržoval Mikuláš řeč a rychle si dělal poznámky. „A vy jste —“
„Samuel Alabastr (43), kameník z ulice Koňské běhavky,“ diktoval pomalu muž.
„Já to taky viděla,“ řekla žena, která stála vedle, naléhavým tónem. „Paní Pěnuše Burčáková, blondýna, matka tří dětí, bydliště Dolyiny sestry. Byla to scéna naprosté zkázy.“
Mikuláš to riskl a vrhl pohled na konec své tužky. Připadala mu jako magická hůlka.
„A kde je ikonograf?“ řekla paní Burčáková a nedočkavě se rozhlížela.
„Ehm… zatím ještě nedorazil,“ sdělil jí Mikuláš.
„Och.“ Žena vypadala zklamaně. „To byla ale ostuda, s tou ubohou ženou a tím hadem, že? Předpokládám, že jel udělat její obrázek.“
„Hm… já doufám, že ne,“ odpověděl Mikuláš.
Bylo to dlouhé odpoledne. Jeden sud vletěl do holičství a vybuchl. Objevilo se několik mužů z pivovaru, kteří se poprali s několika novými vlastníky sudů. Ti na ně totiž uplatňovali právo nálezců. Jeden podnikavý muž narazil sud přímo u cesty a otevřel si dočasnou hospodu. Pak dorazil na místo Otto. Udělal obrázek pivních zachránců. Udělal obrázek boje o pivo. Udělal obrázek mužů hlídky, kteří dorazili na místo události a zatkli každého, kdo se ještě držel na nohou. Udělal obrázek bělovlasé stařenky, pyšného kapitána Karotky a v celkovém rozrušení i kusu svého palce.
Byla to výborná historka. A Mikuláš, který seděl za svým stolem v Kometě, jí už měl skoro polovinu napsanou, když si vzpomněl.
Viděl, jak to začíná. A okamžitě sáhl pro svůj zápisník. To byla věc, která mu dělala starosti. Řekl to Sacharóze.
„Tak?“ zněla odpověď z její strany stolu. „Kolik es se píše ve slově nasávali?“
„Jedno,“ odpověděl Mikuláš. „Víš, co tím chci říct, nechtěl jsem nic dělat. A v té chvíli jsem si pomysleclass="underline" tohle je příběh a já ho musím vyprávět.“
„Jasně,“ přikývla Sacharóza, stále ještě skloněná nad svou prací. „Někdo nás k tomu nutí násilím.“
„Ale to není žádná —“
„Podívej se na to takhle,“ řekla Sacharóza a vzala si nový arch papíru. „Někteří lidé jsou hrdiny. Jiní si ovšem dělají poznámky.“
„Ano, ale to není příliš —“
Sacharóza zvedla hlavu a blýskla po něm úsměvem. „Občas jsou to titíž lidé,“ řekla.
Tentokrát to byl Mikuláš, kdo skromně sklonil hlavu.
„Myslíš si, že to je skutečně pravda?“ zeptal se.
Pokrčila rameny. „Skutečná pravda? Kdo ví? Tohle jsou přece noviny, že? Do zítřka to prostě musí být pravda.“
Mikuláš cítil, jak se oteplilo. Její úsměv byl opravdu přitažlivý. „Jseš si jistá?“
„Naprosto. Pravda alespoň do zítřka je pro mě dost dobrá.“
Za ní se tyčil obrovský, černý a upíru podobný tiskařský lis, který čekal, až bude nakrmen, až ho přivedou za temné noci k životu, aby osvětlil zítřejší ráno. Trhal složitosti světa na krátké příběhy a byl neustále hladový.
A potřebuje dvousloupcový článek na stranu dvě, vzpomněl si Mikuláš.
Zatím si několik centimetrů pod jeho rukou prohlodával starým dřevem cestičku spokojený červotoč. Reinkarnace má stejně ráda žertíky jako každá jiná filozofická hypotéza. Červotoč hlodal, a jak hlodal, myslel si: „Tohle je opravdu — aně skvělý dřevo!“
Protože nic nemusí být pravda navěky. Abychom řekli pravdu, stačí, když to bude pravdou dost dlouho.
Terry Pratchett
PRAVDA
Z anglického originálu The Thruth, vydaného nakladatelstvím Doubleday v Londýně v roce 2000, přeložil Jan Kantůrek.
Technický redaktor: Tomáš Kropáček.
Vydalo nakladatelství TALPRESS, spol. s r. o., Příčná 8, 110 00 Praha l, jako svou 313. publikaci.
Sazba: SF SOFT.
Tisk: Ueberreuter Print, s. r. o., Pohořelice.