Stál tedy na ocelové plošině a čekal na oba instruktory a šéfa, ale všichni tři bůhsuď proč nešli, přestože byl start stanoven na devatenáct čtyřicet a bylo už devatenáct dvacet sedm. Kdyby měl kousek náplasti, napadlo ho, mohl by si přilepit tahák pod paži. Říkalo se, že to udělal malý Yerkes, a když na něj instruktor sáhl, začal vřeštět, že je lechtivý, a prošlo mu to. Ale Pirx nevypadal na člověka, který je lechtivý. Věděl to a nedělal si v tomto směru žádné iluze. A tak držel tahák docela obyčejně v pravé ruce, než mu najednou blesklo hlavou, že ji bude muset všem třem podat na uvítanou. Přeložil jej tedy do levé a navigační knížku z levé do pravé. Při této manipulaci rozhoupal proti své vůli ocelovou plošinku, která pérovala jako trampolína. Vtom zaslechl z druhé strany kroky. Přicházející neuviděl hned, u stropu haly bylo totiž šero.
Všichni byli jako obyčejně v uniformách, v plné parádě, zvláště Šéf, zatímco on, kadet Pirx, měl na sobě kombinézu, která — přestože ještě nebyla napumpovaná — vypadala jako dvacet dohromady poskládaných dresů, jaké nosívají brankáři při hokeji. Po obou stranách vysokého límce mu visely dlouhé konce interkomu a vnějšího radiofonu, na krku se mu pohoupávala hadička kyslíkového přístroje zakončená kolečkem a na zádech cítil tlak zásobní láhve. Bylo mu zatraceně horko v dvojitém protipotním prádle, ale nejméně příjemné bylo zařízení umožňující, že při letu nemusel chodit na stranu (mimochodem, v raketě prvého stupně, na které se konají zkušební lety, nebylo by celkem vzato kam chodit).
Najednou začala celá plošinka poskakovat. Někdo šel zezadu — byl to Boerst v úplně stejné kombinéze. Rázně zasalutoval velkou rukavicí a postavil se tak, jako kdyby měl v nejlepším úmyslu srazit Pirxe dolů.
Když velitelé vpředu odcházeli, zeptal se Pirx udiveně:
„Ty taky letíš? Nebyls na seznamu.“
„Brendam onemocněl. Letím místo něho,“ odpověděl Boerst.
Okamžik bylo Pirxovi hloupě. To byla koneckonců jediná, ale opravdu jediná věc, jež by ho byla mohla povznést aspoň o milimetr blíže k nebetyčným sférám, v nichž si Boerst žil, jako kdyby se o to nijak zvlášť nesnažil. Nejenže byl nejschopnější při výcviku, což mu Pirx poměrně snadno odpouštěl, ba dokonce cítil jistou úctu k Boerstovým matematickým schopnostem od té doby, co byl svědkem, jak Boerst úspěšně zápasil s komputerem a dech mu došel teprve při čtvrtých odmocninách —, ale také jeho rodiče byli zámožní, takže neměl zapotřebí oddávat se snům o dvoukorunách zapomenutých ve starých kalhotách. Kromě toho dosahoval vynikajících výkonů v lehké atletice, skákal jako kamzík, báječně tančil, a nač chodit okolo horké kaše, byl velice hezký, což se o Pirxovi tvrdit nedalo.
Šli po dlouhém můstku mezi mřížovitými nosníky stropu a postupně míjeli stojící rakety. Konečně je zaplavilo světlo, protože tato část stropu byla již odsunuta v délce dvou set metrů. Na obrovských betonových trychtýřích, které pohlcovaly a odváděly tryskový oheň, stáli vedle sebe dva kuželovití obři — aspoň v Pirxových očích vypadali jako obři —, každý měl osmačtyřicet metrů výšky a jedenáct metrů průměru dole u nosiče.
K průlezům již odšroubovaným byly spuštěny malé můstky, ale přístup zamezovaly olověné stojany, postavené uprostřed, každý s malým rudým praporkem na pružné žerdi. Pirx věděl, že sám odstrčí praporek stranou, až na otázku, zda je připraven provést svěřený úkol, odpoví „ano“ — a že to udělá poprvé v životě. A zrálo v něm přesvědčení, že klopýtne o lanko, až bude odstrkovat žerďku, a že se docela určitě natáhne jak dlouhý tak široký — takové věci se stávaly.
A jestliže se vůbec někomu takové věci mohly stát, pak jeho něco takového musí potkat, protože si často říkával, že má smůlu. Učitelé tomu říkali jinak — že je roztržitý, nešika a že v jednom kuse myslí na všecko možné, jenom ne na to, nač by právě měl myslit. Je pravda, Pirx všechno nacházel lehčeji než slova. Mezi jeho činy a myšlenkami oděnými do slov zela, i když snad ne propast… pak jistě nějaká trhlina, která mu ztrpčovala život. Instruktoři nevěděli, že je Pirx snílek. Nevěděl to nikdo. Byli přesvědčeni, že nemyslí vůbec na nic. A to nebyla pravda.
Koutkem oka pohlédl stranou a uviděl, že se Boerst postavil do pozoru krok od vstupu na můstek k průlezu, vypjal prsa a čekal s rukama přitisknutýma na nenafouknuté obruče kombinézy.
Napadlo mu, že to Boerstovi sluší i v tomto podivném oděvu, jakoby střiženém ze sta fotbalových míčů najednou, a že Boerstova kombinéza skutečně není nafouknutá, zatímco v jeho kombinéze místy ještě zbývá hodně vzduchu — a proto se mu tak špatně chodí a musí klást nohy daleko od sebe. Přimáčkl je k sobě, jak mohl, ale podpatky se nechtěly a nechtěly dotknout. Proč se Boerstovi dotýkaly? To nebylo jasné. Kdyby nebylo Boersta, zapomněl by jako na smrt, že se má postavit do pozoru, zády k raketě a čelem ke třem mužům v uniformách. Přistoupili napřed k Boerstovi — dejme tomu proto, že je od „B“, ale ani to nebyla úplná náhoda; lépe řečeno, byla to smůla pro Pirxe, který musel vždycky dlouho čekat, než byl „tasen“. Stálo ho to spoustu nervů, protože všecko zlé měl nejraději hned za sebou.
Slyšel páté přes deváté, co hovoří s Boerstem, a Boerst, napjatý jako strunka, odpovídal rychle, tak rychle, že Pirx nerozuměl ani zbla. Pak přistoupili k němu, a když začal mluvit Šéf, vzpomněl si najednou Pirx, že dnes přece měli letět tři, a ne dva, tak kam se k čertu poděl ten třetí? Naštěstí uslyšel Šéfova slova a stačil vypálit v posledním okamžiku:
„Kadet Pirx připraven k letu.“
„Mhm… ano,“ řekl Šéf. „A prohlašujete, kadete Pirxi, že jste zdráv na těle i na duchu — ehm — v mezích svých možností?“
Šéf s oblibou zdobil stereotypní otázky takovými perličkami. Mohl si to dovolit, protože byl Šéfem.
Pirx odvětil, žeje zdráv.
„Kadete Pirxi, na dobu trvání letu vás jmenuji pilotem,“ pronesl Šéf obřadní formuli a pokračovaclass="underline"
„Úkoclass="underline" kolmý start na nosiči na poloviční tah. Přechod na elipsu B 68. Na elipse zpřesnění na stálou oběžnou dráhu s dobou oběhu 4 hodiny 26 minut. Na oběžné dráze čekat na dvě letadla přímého spojení typu JO 2. Předpokládané pásmo radarového styku — sektor III družice PAL, s možnou přípustnou odchylkou šest úhlových vteřin. Navázat fonický kontakt a dohodnout manévr. Manévr: opuštění stálé oběžné dráhy po kursu 60 stupňů 24 minut severní šířky, 115 stupňů 3 minuty 11 vteřin východní délky. Počáteční zrychlení — 2,2 g. Konečné zrychlení po 83 minutách 0. Nevzdalovat se z dosahu fonického spojení a pilotovat obě JO 2 v trojúhelníkovém útvaru k Měsíci, v jeho rovníkovém pásu přejít na prozatímní oběžnou dráhu podle dispozice LUNA GONIO, zkontrolovat, zda se obě pilotovaná letadla nacházejí na oběžné dráze, a pak ji opustit po kursu se zrychlením podle vlastního uvážení a vrátit se na stálou oběžnou dráhu v poli působnosti družice PAL. Tam čekat na další rozkazy.“
Na výcviku se povídalo, že brzy budou k dostání — místo dosavadních šalabastrů — elektronické taháky čili elektronické mikromozky velikosti třešňové pecky, které člověk bude moci nosit v uchu nebo pod jazykem a které napoví vždy a všude všechno, co zrovna bude třeba. Ale Pirx na to nevěřil, usuzoval totiž nikoli neprávem, že až budou k dostání, stanou se kadeti zbyteční. Zatím musil sám opakovat celý postup letu. Povedlo se mu to, i když si jedenkrát, ale zato dokonale spletl minuty a sekundy času s minutami a vteřinami délky a šířky. Pak zpocen jako myš ve svém protipotním prádle pod tlustým krunýřem kombinézy čekal na další vývoj událostí. Úkol sice zopakoval, to je pravda, ale jeho obsah ještě nepronikal do jeho vědomí. Jediná myšlenka, která mu ustavičně vířila hlavou, byla: „Ti mi dali zabrat!“