Jeden z nich tedy odešel od četby, odložil hořící dýmku jako někdo, kdo chce pokoj opustit na pár minut a hned se vrátit. Druhý odešel od vaření, od pánve s rozpuštěným tukem, dokonce aniž zabouchl dveře chladničky… Oblékli si skafandry a vyšli do noci. Současně? Nebo jeden po druhém? Proč? Kam?
Byli na stanici už dva týdny. Její okolí dobře znali. Noc ostatně končila, za pár hodin mělo vyjít Slunce. Proč nepočkali na východ, když oba — anebo jeden z nich — chtěli sejít na dno kráteru? Že měl Challiers takový úmysl, tomu nasvědčovalo místo, kde byl nalezen. Věděl stejně dobře jako Savage, že sestoupit na skalní desku pod Sluneční Bránou, kde cesta najednou končí, je šílenství. Její mírný sklon tu přecházel v sráz stále prudší, jako by zval dolů, ale o několik desítek kroků níž už zely strže vytvořené katastrofou. Nová cesta se tomu místu vyhýbala, šla přímo dál, podél čáry hliníkových tyčí. To věděl každý, i ten, kdo byl na stanici jen jednou. A jeden z jejích stálých pracovníků si to namíří právě tam a začne sestupovat po deskách nad propastí. Proč? Aby se zabil? Cožpak někdo, kdo chce spáchat sebevraždu, vstane od zajímavé četby, nechá knihu otevřenou, odloží hořící dýmku a jde vstříc smrti?
A co Savage? Za jakých okolností mu prasklo sklo v přílbě? Teprve ze stanice vycházel, nebo se do ní vracel? Chtěl snad hledat Challierse, který dlouho nešel? Proč nešel společně s ním? A šel-li, jak ho mohl nechat sestoupit k propasti?
Tolik otázek zůstalo bez odpovědi!
To jediné, co zřetelně nebylo na svém místě, byl balíček bloků sloužících k fotografování kosmického záření. Ležel v kuchyni na bílém stolku vedle prázdných čistých talířů.
Komise dospěla k následujícímu závěru: toho dne měl službu Challiers. Byl zahloubán do četby a najednou si uvědomil, že se blíží jedenáctá. V tu dobu měl nahradit exponované bloky novými. Negativy se vystavovaly osvětlení venku. Asi sto kroků nad stanicí byla ve srázu šachta vykopaná kolmo do skály, nepříliš hluboká, se stěnami obloženými olovem, aby na negativy dopadaly výhradně paprsky z nadhlavníku. To byla jedna z dodržovaných podmínek tehdejších prací. Challiers tedy vstal, odložil knihu a dýmku, vzal nový balíček bloků, oblékl si skafandr, opustil stanici přetlakovou komorou, šel k šachtě, vlezl do ní po příčlích zapuštěných do výztuže, vyměnil negativy, odnesl ty exponované a vracel se.
Když se vracel, odbočil z cesty. Nepokazil se mu kyslíkový přístroj, jeho vědomí tedy nenarušila anoxie, nedostatek kyslíku. Tolik se podařilo konstatovat při zkoumání rozbitého skafandru, když Challierse vytáhli ze dna propasti.
Členové komise dospěli k přesvědčení, že Challiers zřejmě propadl náhlému pomatení smyslů — jinak by si přece nespletl cestu. Znal ji dobře. Třeba se mu udělalo nevolno, třeba se mu začala točit hlava a ztratil orientaci — a tak šel kupředu v domnění, že se vrací, zatímco ve skutečnosti mířil přímo do propasti, která ho čekala o sto metrů dál. Znepokojený Savage, který se nemohl dočkat jeho návratu, zanechal přípravy večeře a snažil se s ním navázat rádiové spojení (vysílač byl zapojený na velmi krátké vlny místní sítě; mohl být přirozeně zapojený už dřív — kdyby se byl někdo z nich pokoušel navzdory poruchám navázat spojení s Ciolkowským, ale za prvé rádio na Ciolkowském žádné signály nezachytilo, ani deformované, nesrozumitelné, a za druhé byla taková eventualita málo pravděpodobná i proto, že jak Savage, tak Challiers dobře věděli, jak marné jsou pokusy navázat spojení v době největší poruchovosti, za nastávajícího úsvitu), když se to nepodařilo, protože Challiers byl už v tu dobu mrtev, oblékl si skafandr, vyběhl do tmy a začal svého druha hledat.
Možná že byl tak rozčilený Challiersovým náhlým zmizením a nepochopitelným mlčením, že si zmýlil cestu, anebo spíš — neboť právě on byl z nich obou obratnějším a zkušenějším horolezcem — se systematicky pokoušel prohledat blízké okolí stanice a zbytečně a nadměrně riskoval — dost na tom, že při tom krkolomném pátrání upadl a rozbil si sklo v přílbě. Měl ještě dost sil, aby si vzniklý otvor rukou ucpal, doběhl na stanici a vyšplhal k příklopu. Ale než ho uzavřel, než napustil do komory vzduch, zbytek kyslíku unikl — a Savage se zřítil z poslední příčle žebříku v bezvědomí, jež se v následujících vteřinách změnilo v smrt.
Tohleto vysvětlení dvojnásobné tragédie se však Pirxovi nezdálo dost přesvědčivé. Důkladně se seznámil s charakteristikou obou Kanaďanů. Obzvláštní pozornost přitom věnoval Challiersovi, který byl bezděčným viníkem smrti vlastní i svého druha. Challiersovi bylo pětatřicet let. Byl to známý astrofyzik, ale i obratný horolezec. Těšil se skvělému zdraví, nemarodil, nevěděl, co je závrať. Předtím pracoval na „zemské“ polokouli Měsíce, kde se stal jedním za zakladatelů Klubu akrobatické gymnastiky, té zvláštní disciplíny, jejíž adepti dokáží udělat deset salt z jednoho odrazu a bezpečně dopadnout na pokrčené nohy, nebo udržet na svých bedrech pyramidu pětadvaceti lidí! A tenhleten Challiers že by najednou bez zřejmé příčiny pocítil nevolnost nebo se dostal do nějaké psychické krize sto kroků od stanice a že by ani nedokázal, kdyby se mu něco takového přihodilo, sestoupit k ní po širokém úbočí a šel by špatným směrem, odbočiv o devadesát stupňů, přičemž musel, ještě než došel k původní části cesty, přelézt potmě ten kopec balvanů, který se navršil vzadu za stanicí právě na tomto místě?
Ale byl zde ještě druhý detail, který podle Pirxe (a nejen podle něho) odporoval, tentokrát přímo, verzi z oficiálního protokolu. Na stanici bylo všechno v pořádku. Ale našla se jedna věc, která na svém místě nebyla: ten balíček negativů na kuchyňském stole. Zdálo se, že Challiers skutečně odešel proto, aby vyměnil negativy. A že je také vyměnil. A že odtamtud nešel rovnou k propasti, neprodíral se k ní přes štěrkový val, ale docela prostě se vrátil do stanice. Nasvědčovaly tomu ty negativy. Položil je na kuchyňský stůl. Proč zrovna tam? A kde byl v tu dobu Savage? Exponované bloky, které ležely v kuchyni — prohlásila komise — pocházely zřejmě z předchozí expozice, ranní. Jeden z obou vědců je položil na stůl náhodou. Ale u Challiersova těla se žádné negativy nenašly. Komise pravila, že mu balíček negativů mohl vyklouznout z kapsy skafandru nebo z rukou, když padal do propasti, a zmizet v některé z tisíců spár skalního rumiště.
Pirx měl dojem, že komise ta fakta násilím naráží na přijatou hypotézu.
Schoval protokoly do zásuvky. Už se do nich dívat nemusel. Znal je zpaměti. Tenkrát si řekl — vlastně tu myšlenku nevyjádřil slovy, protože si tím byl neochvějně jist — že jádro záhady nespočívá v psychice obou Kanadami. To znamená, že nešlo o žádné omdlení, nevolnost či pominutí smyslů, ale že příčinou tragédie bylo něco jiného. To něco se skrývalo přímo na stanici nebo kolem ní. Začal průzkumem stanice. Nehledal žádné stopy — chtěl se jen důkladně seznámit se všemi detaily zařízení. Pospíchat nemusel, času měl dost. Nejprve si prohlédl tlakovou komoru. Pod žebříkem bylo stále ještě vidět křídou načrtnutý obrys těla. Pirx začal od vnitřních dveří. Jako tomu obvykle bývá v malých komorách tohoto typu, umožňovalo zařízení otevřít buď dveře, nebo příklop horního průlezu. Při otevřeném příklopu se dveře otevřít nedaly. To vylučovalo nešťastné náhody způsobené například tím, že někdo otevře příklop a druhý současně otevře dveře. Otvíraly se sice dovnitř a tlak uvnitř stanice by je sám zabouchl silou bezmála osmnácti tun, ale mezi křídlem dveří a jejich rámem se mohla ocitnout například něčí ruka, nějaký tvrdý předmět nebo nástroj — a pak by došlo k explozivnímu úniku vzduchu do vzduchoprázdna.